Jestli na něčem můžeme opravdu silně pozorovat negativní změny v západní společnosti, tak jsou to mezilidské vztahy, krize vzdělávání a školství – a porozumění si s mladou generací. Jsou to jevy zásadní, ale adekvátní pozornost se jim nevěnuje. O tom, jak se mění naše děti, mládež a jak se na tom podílíme my sami, si dnes budeme povídat s člověkem povolaným, psychiatrem a soudním znalcem v tomto oboru, hypnoterapeutem, knězem – a kromě toho také pedagogem a spisovatelem, profesorem Maxmiliánem Kašparů. Rozhovor přebíráme v rámci nově navázané spolupráce s internetovým vysíláním Kupředu do minulosti.
Martina: Pane profesore, přečtu vám jeden názor: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování, neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Vy tento výrok asi poznáváte, pronesl jej asi v roce 390 před Kristem filozof Sokrates. A když ho čtu, tak nevím, má nás to uklidnit, že tento pohled na mládež, tedy že je zkaženější, nevychovanější a třeba i hloupější, než jsme byli my, je starý jako lidstvo samo? Má mě to uklidnit, nebo, nehledě na Sokratův výrok, je v současnosti s mládeží něco jinak?
Max Kašparů: Toto je letitá zkušenost, která říká, že dospělí si myslí, že lepší svět odchází s nimi. A mladí si myslí, že s nimi přichází lepší svět. To je také jeden z výroků. Dělám dětskou psychiatrii už 45 let a pohybuji se v problematice dětí a mladých lidí, ať už jde o jejich choroby, problémy, drogovou scénu, alkoholismus. A vidím, že nám to početně roste. Kdybych měl srovnat, tak před 45lety jsem byl na pelhřimovském okrese jediný dětský psychiatr, a čekací doba v mé ordinaci nebyla žádná. Dnes jsme v tomtéž regionu tři dětští psychiatři, a objednací doba je 3 až 4 měsíce. Čili rostou nám problémy. A to, co řekl Sokrates, možná viděl z malého prostoru, protože tenkrát nebylo možné, aby řekl: „Takhle to vypadá v Americe, v Anglii nebo v Rusku.” Viděl to ve svém městě, které prakticky nikdy neopustil, a zgeneralizoval to, zevšeobecnil na všechna místa tehdejšího známého světa.
Když jste četla, jak to vypadá v různých zemích, tak se ukazuje, že to je celoplošné, a o to více je to nebezpečnější, než v době Sokratově. Je to lavinová nejen epidemie, ale pandemie problémů. Dneska je moderní problémovým dětem říkat, že mají takzvané ADHD. Jedna učitelka mi nedávno řekla, že má ve třídě 27 dětí, sedm dětí s ADHD. Ať se na mě lékaři nezlobí, rodiče, učitelé ani psychologové, ale na tuto diagnózu prostě nevěřím. Mladý chlapec, kterého se nedotkla výchova, nedostal žádné přirozené základy chování, neví, co se má a nemá, neumí rozlišovat mezi dobrem a zlem, takže se chová uzurpátorsky, nevychovaně. A protože nemůžeme říct, že je nevychovaný, tak mu dáme nálepku ADHD, čili že není nevychovaný, je nemocný. Takže mu nasadíme nějaké léky na uklidnění, na léčbu ADHD, čímž jsme ale, prosím, nic nevyřešili. Připadá mi, že léky, které se dávají na tuto pseudodiagnózu, se podobají lékům proti bolení zubů, kdy spolkneme tabletu, zub nás nebolí, ale kazí se dál. Tak je to i dnes se situací mladých lidí.
U nás počet deprivantů roste. Doporučil bych knihu pana Koukolíka, jehož si považuji jako vzdělaného patologa, který v knize „Vzpoura deprivantů“ vysvětluje, o co v této společnosti jde. Tito mladí lidé jsou duševně zdraví, ale morálně, mravně a eticky pokřivení, a my tomu dáváme diagnózu. Takže to je důvod, proč s tímto nemohu souhlasit. Negativa nám rostou. A teď slyším ministerstvo školství, to je taková krásná fráze: „Problémy budeme monitorovat a v budoucnu přijmeme účinná opatření.“
Martina: Pokud možno ještě ve střednědobém horizontu.
Max Kašparů: Ještě ve střednědobém horizontu. To jsou fráze, které nic neobsahují, tazatel, kterému leží na srdci budoucnost tohoto národa, se tím odbude, a pokračuje se dále v negativech. Mám spoustu učitelů, kteří se ne jenom léčí ze stresu, který mají ve školách, ale dokonce z tohoto povolání utíkají – a na jejich místa nastupují nekvalifikovaní učitelé, kteří nemají naprosto žádné pedagogické vzdělání. A domnívat se, teď se omlouvám předem učitelům, že zvýšením platů pedagogů se zkvalitní výuka – tak to půjde velice těžko, protože je nekvalitní materiál, přes který se to pedagogovi, i když je sebelepší a má úžasnou snahu děti něco naučit, těžko povede, protože děti jsou zlé, nevychované a vůbec jim nejde o to, aby se něco dozvěděly. Nejde jim bohužel o vzdělání, a toto už nám přešlo na střední, i vysoké školy.
Diagnóza ADHD se často dává dětem proto, že se nemůže říct, že jsou nevychované a morálně pokřivené. Tak jim raději předepíší léky.
Martina: Pane profesore, znamená to, že si jako renomovaný dětský psychiatr myslíte, že ADHD neexistuje? Plošně prostě neexistuje?
Max Kašparů: Tak plošně, jak se uvádí, to v žádném případě není. Lékaři dávají diagnózu ADHD každému zlobivému dítěti. Vím, že existuje lehká mozková disfunkce, existuje perinatální poškození dítěte, které se rodí. Musíme ale rozlišovat mezi tím, co je choroba, a tím, co je chování. Ale taková šíře? Znovu říkám, to je epidemie ADHD. Nikdo mi nevysvětlil, jaká je podstata, všechny projevy, ne jenom symptomy, jaký je syndrom celého tohoto onemocnění. O tom by se měla mezi lékaři otevřít diskuse.
Martina: Takže myslíte, že percentuálně je třeba 80 procent z těchto dětí, teď jsem jen plácla nějaké číslo, spíše spratečky, než že by byly nemocné?
Max Kašparů: Ano.
Martina: Ale tyto, když budu hrubě hovořit, spratečky, jsme z nich vlastně asi vychovali my. Protože kdo za tím stojí? Kdo je viníkem? Vždy se nám uleví, když ukážeme prstem. Takže mohou za to rodiče, škola, nebo nové ideologie, které pronikají do škol? Co se stalo, že děti, které by normálně pravděpodobně vyrůstaly zdravě, mají tyto potíže, a narůstá počet dětí, které mají psychickou zátěž?
Max Kašparů: Dítě se nenarodí špatné, a často se ani nenarodí špatně. Ale narodí se do prostoru, kde je tolik faktorů, které jste vyjmenovala, a ještě více. Je tam rodina, která nevychovává, tak jak by měla. Víte, v minulosti bylo trendem vychovat dítě slušné, protože se říkalo, že ze slušné rodiny by měly vycházet slušné děti. Dneska už toto vůbec u rodičů není tak silná tendence. Nechci paušalizovat, že je to tak všude, ale u velké části rodin nejde o to vychovat dítě slušné, ale vychovat dítě úspěšné. K úspěšnosti se může často dojít i neslušností, čili je to jakoby zmrzačené svědomí. Všechno můžeš, všechno je ti dovoleno, nic není tabu.
Jsme společnost, která bourá tabu, dneska už zde nic není tabu. V naší společnosti prakticky nic není hanba. Vytratil se stud, z rodin, ze společnosti se vytrácí pocit studu, hanby – za toto se stydím. To je dne slovo, které možná už mladá generace vůbec nezná, tedy „stydět se“ za něco. Vždyť přeci všechno mohu, na všechno mám nezadatelné lidské právo, nezcizitelnou občanskou svobodu, proč bych toho nevyužil, to moji předkové neměli. Čili taková rodina se domnívá, že jim jejich děti vychová škola, ale škola se domnívá, že si své děti vychová rodina. To je ale věc rodiny, ne školy, protože škola je od toho, aby učila, a rodina od toho, aby vychovávala. To se musí rozlišovat.
Dnes, když někdo pohladí dítě po hlavě a pochválí ho, tak je podezírán z pedofilie. Muž pustí ženu do dveří, a je to sexuální harašení. Je těžké žít ve společnosti, kde je vše naruby, ztratila se přirozenost a vše se musí dělat podle nepřirozenosti.
Martina: Vychovávat má rodina. Ale řekněte mi, má k tomu dnes rodina kompetence, když zabrousím do módních trendů, které jdou napříč světem? A nedá se hovořit jen o naší republice, Evropě nebo Americe, je to plošné. Nejsou někdy rodiče částečně rukojmími státu, protože někdy, když poslouchám nové výchovné trendy, tak mám pocit jako za komunismu, kdy dítě nepatřilo rodině, ale vychovávalo se pro stát, vychovával se občan? Třeba v Norsku to už dotáhli k dokonalosti, ve Skotsku se nesmíte dítěte dotknout, když se ho dotknete, tak už je zle, je to jako útok. Zažila jsem rodiče, kteří říkali: „Já na dítě řvu a ono mi řekne, že půjde na sociálku.” A ta maminka, jedna známá, na něho křičela, a říká: „Prosím tě, běž tam, běž jim říct, že ti nechceme koupit mobil za 20 tisíc korun a že trváme na tom, že nebudeš mít čtyřky. Běž říct, jak ti tady strašně ubližuju.” Ale zároveň jí v hlavě trochu cinkalo – a co když vážně půjde?
Max Kašparů: To, jak jsou nastaveny hodnoty společnosti, je jeden velký problém, protože rodiče jsou dotlačeni do role, kterou musí plnit, a pokud ji neplní, tak se mohou dostat do maléru. Už jsme příliš svázáni předpisy a zákazy. Uvedu příklad, který se netýká dětí: U nás v domově důchodců nesmí vzít sestra starou dementní paní, která utíká v lednu neoblečená, protože je dementní, zmatená, dezorientovaná, za ruku a dovézt ji zpátky na pokoj, protože by tím vstoupila do integrity její osobnosti. Musí ji přemluvit, aby se vrátila. Dnes, když učitel pochválí dítě, tak je to pozitivní diskriminace. Když ho pohladí po hlavě a řekne: „Dnes jsi to dobře napsal,” tak už je podezření z pedofilie. Čili muž vás pustí první do dveří, a už je to sexuální harašení. Je těžké žít ve společnosti, kde je všechno naruby, kde se ztratila přirozenost a musí se vše dělat podle nepřirozenosti. A kde v tomto případě menšina, která má nezadatelná lidská práva, chce předepisovat společnosti. Ať už to, že si půjde stěžovat na sociálku, nebo že učitel nesmí pochválit, pohladit. Je těžké být dneska rodičem, je těžké být učitelem. A to se potom projevuje u nás v ordinaci, kde je nabyto, protože, použiju slovo, které nemám rád, rodiče i učitelé jsou z toho blázni a děti se z toho blázny stávají. Už i pomalu psychiatr je z toho blázen.
U dětí roste agresivita, která se šíří prostřednictvím sociálních sítí. Učitelé chodí do školy se strachem.
Martina: Nechci, aby moje otázka byla návodná, ale to, co popisujete, může stát i za fenoménem, který asi nepamatuje nikdo z nás, žádná generace – a to opravdu značně eskalující násilí mezi dětmi. Nejen vůči dospělým, ale vůči sobě navzájem, či učitelům. Gangy malých tyranů řádí. Narůstá brutalita útoků – jako v Británii, tam jsme se u nás ještě nedostali, kde se dokonce v médiích mluvilo o epidemii násilných útoků nožem. Může za tím stát jen taková “trivialita”, že stejně tak, jako jsme zmatení my, uvádíme ve zmatek děti? Schová se za tím i to, že se děti mezi sebou vraždí?
Max Kašparů: Nerad slyším, že děti jsou – a teď se na ně hrnou všechna negativa. Mně je těchto dětí líto. Stojím na jejich straně, a když dělám soudně znalecký posudek na mladíka, kterému je 16, 17 roků, který stojí před těmi spravedlivými, co hájí spravedlnost, tak si říkám: „Neměla by tam místo toho chlapce sedět celá společnost, která má nastavené hodnoty tak, že to nejsou žádné hodnoty?” A zase bych neobviňoval tolik rodiče. Mně je jich taky líto. A je mi líto i učitelů, protože učitelé jsou bezradní: Nesmí to, tamto, a ono. Spíše řeší, co nesmí, než, co by měli. A děti jsou pod vlivem rodiny, školy, vrstevníků. A teď přichází to, co jim nejvíc škodí: tíhnutí k agresi. Zažil jsem následující situaci: byl jsem na výletě, kde byla nějaká škola. Byli jsme na zámku na Hluboké a představte si, že polovina dětí během prohlídky zámku hrála na mobilu bojové hry. Kouknul jsem přes rameno, co tam mají a ony hrají bojové hry – a průvodkyně vykládá historii zámku, kraje a všechno, což by mělo děti zajímat a nad čím by měly žasnout. A ony hrají. A učitelka jim nic neřekne, protože se jim bojí něco říct. Učitelé dnes chodí do školy se strachem.
Rozbíjení vztahů mezi lidmi je úmysl
Martina: Říkáte: tíhnutí k agresi. Ale kde se vzalo? Nepřistálo z cizí planety.
Max Kašparů: Agrese se šíří na sociálních sítích, kde se šíří ve hrách. Někdy vidím i na některé televizní stanici, že to už není pohádka, která by vedla dítě k rozlišování dobro, zlo, skromnost, lakomost, odvaha, zbabělost, což učila Němcová, Erben, Andersenovy pohádky. Dnes jsou tam příšery, které na sebe křičí a mlátí do sebe. No což, je to pohádka pro děti?
Martina: Je toto vývoj, nebo úkrok stranou?
Max Kašparů: Myslím, že je to úmysl, ale nevím odkud. Toto, co probíráme, je úmysl kohosi naprosto zdevastovat společnost.
Martina: Daří se rozbít mezigenerační vztahy.
Max Kašparů: Ale i vztahy mezi dětmi navzájem i mezi učiteli a dětmi. Vztahy mezi učiteli navzájem. Společnost se díky tomu strašně zatomizovala.
Martina: A vztah dětí k sobě samým, protože my je teď zaváděním všemožných módních trendů, proudů a ideologií do škol, vrháme před řešení, aby se rozhodovaly, zdali jsou kluk nebo holčička. Není toto také úmysl, když už se do toho pustím natvrdo?
Max Kašparů: Ano, je to úmysl. Ale já si stále kladu otázku, kdo za tím stojí a komu to slouží. Vím, čemu to slouží. Slouží to ke zmatku a chaosu v hodnotách, protože dítě pak neví: jsem kluk, nejsem kluk, jsem holka, nejsem holka. Toto už přechází i na rodiče. Nedávno se mi stalo, že mi do ordinace přišla vyděšená maminka se čtyřletou holčičkou. Já si říkal, copak se stalo, a ona říká: „Prosím vás vyšetřete ji, ona si do věku čtyř let hrála s bratrem, kterého má doma. A teď si hraje se stejně starou sousedovic holkou. Není lesbička? “
Martina: A co, byla?
Max Kašparů: Normální zdravé dítě, které si šlo hrát s kamarádkou. A maminka už má strach, jestli to není lesbička. To je chaos, jak jsem říkal, nastal obrovský chaos v hodnotách, v hierarchii hodnot. Je to všechno postavený na hlavu, a kdo to odnáší, jsou děti. My dospělí se tomu nějak ubráníme, ale děti v tom plavou.
Prosazováním nepřirozených tendencí jsou lidé uváděni do zmatku, takže jsou snadno ovladatelní
Martina: Setkal jste se někdy za dobu své praxe s tím, že by za vámi přišlo nějaké dítě a opravdu by řešilo, že si není jisté, jestli má to, nebo ono pohlaví? Protože teď se o tom neustále mluví, existují i neziskové organizace, které chodí do školek, a tam poučují děti, že se mohou v budoucnu rozhodnout, že si holčička nemusí hrát s panenkami a že se třeba rozhodne, že bude chlapeček. A my máme pocit, že to je běžné, že je toho spousta. Já osobně neznám nikoho, kdo by tyto potíže řešil, a přesto mám pocit, že to probíhá jako na běžícím páse. Tak se chci zeptat, jakou s tím máte zkušenost jako psychiatr? Je toto skutečně věc k řešení?
Max Kašparů: Já jsem se s tím nikdy nesetkal. Nikdy za mnou za těch 45 let nepřišel žádný chlapec, ani děvče ve školním věku, že by řekli: „Já nevím, co jsem.” Chodí potom, v dospělosti, v těch 19, 20, 25 letech. Ale tam už je to něco jiného, u těch, co přichází v pozdějším věku, bych řekl, že je to pravda. Kdežto u dětí na základních školách, tam je to vyprovokováno právě od těch, kteří toto šíří. A děti jsou ve zmatku. Teď si představte, že si jako lékař vždy musím klást otázku, co bude s takovým dítětem za 10, 20, 30 let. Bude to nesmírně nešťastný člověk, protože ve 14, 15, 16 letech udělá chybu v oblasti sexuální orientace. Dítě je v tomto věku v jakémsi sexuálním zmatku, udělá zásadní chybu, protože se rozhodne podle toho, jak to slyšelo na nějaké návodné přednášce, a bude dodatečně litovat. To není otázka na týden nebo čtrnáct dní, že si to potom rozmyslím, a bude to úplně jinak.
A učitelé i rodiče ho musí respektovat, protože nám tady řádí práva, která říkají, že se můžeš rozhodnout, jak chceš, pro co chceš. To je nesmírný chaos ve společnosti a neřeší se to, nechává se to běžet, nějak bude. A organizace, které toto propagují, mají na to právo, protože je to menšina – a menšiny se musí respektovat a tolerovat. Čili já vývoj v psychosociální oblasti nevidím nijak pozitivně.
Chaos jde tak daleko, že si třeba žena vezme sama sebe, nebo někdo tvrdí, že by se lidé neměli množit, protože produkují moc CO2 a spotřebovávají kyslík
Martina: Obecně se dá říct, že tomu je svět vcelku vstřícný, nakloněný, když budu hovořit v plurálu majestaticu, když se nějaká filmová hvězda v Kanadě rozhodla, že svému dítěti nenapíše do křestního listu, zda je to kluk či holka, aby si mohl, nebo mohla, jednou vybrat, tak všichni kvitují, že je nesmírně osvícená, a je to následováníhodný trend. Co se nám z toho může etablovat? Co se může stát v hlavách dětí? Vy máte odborné zkušenosti.
Max Kašparů: Zmatek. Pokud je člověk ve zmatku, je lépe manipulovatelný. Myslím, že to je první krok k těžké manipulaci člověka. Dostat ho do chaosu a zmatku. Tehdy je ovladatelný, to se z psychologie ví. Pokud je člověk v klidu, může se klidně rozhodovat, je zralý na nějaké rozhodování, nedělá tolik chyb jako člověk, který je ve zmatku, v napětí, neklidu, chaosu. A má-li se rozhodnout, tak co prvně takový člověk udělá? Obrátí se na dospělého, ale na toho, kdo mu přitaká, kdo bude souhlasit s jeho názorem. Jde to tak daleko, že v Itálii se jedna žena vdala sama se sebou. Vzala si sama sebe. Potom jsem se v nějakém časopise dočetl, že to je úžasná věc a novátorský čin. Nebo nějaká německá žena říkala, že bychom neměli mít děti, že bychom se jako lidstvo neměli dál množit, protože děti vyprodukují spoustu CO2 a spotřebují hodně kyslíku.
Martina: Vyloženě neekologický počin.
Max Kašparů: No jistě, mít děti je neekologický počin. A teď budeme ekologicky stávkovat, aby toto a tento. Je tady ještě jedna věc. Nemám nic proti Zeleným, chtějí čistou vodu, čistý vzduch, lesy, pole, čisté řeky, všechno chtějí čisté. Dobře, beru, souhlasím. Ale já jsem od nich ještě neslyšel, že by chtěli ekologické nitro člověka. Že by chtěli čisté vztahy, čisté srdce, svědomí, čisté jednání. To nikoho nezajímá. Taková neziskovka tady ještě nevznikla, že by chtěla, aby i interiér člověka byl v čistotě. A pokud je v interiéru člověka nečistota, tak je tam chaos, zmatek a snadná manipulace takovými lidmi.
Abnormalita vystřídala normalitu, nepřirozenost přirozenost. Můžete si vzít lustr, sochu a kdo to nechápe, je zaostalý. A nikdo tomu nezabrání, protože bychom se tím prý dotkli lidských práv bláznů, kteří toto prosazují.
Martina: Snadná manipulace. K tomu pravděpodobně vedou kroky, které teď v moderní společnosti vedou vůči jejím občanům. Znovu se vrátím k tomu, co jste pojmenoval tak, že vám to připadá jako úmysl. Myslíte, že takto rozkolísaná populace je snadno ovladatelná a dobře se jim vládne?
Max Kašparů: Ano je.
Martina: A myslíte si, že to má někdo takto promyšleno? Protože to je proces, který zde není rok nebo dva. To se připravovalo dlouho, protože jsme naklepaní velmi slušně.
Max Kašparů: Představte si, že se vyskytne nějaký „blázen”, který se rozhodne, ať už muž, nebo žena, že si chce vzít za muže sv. Václava na Václavském náměstí. Co bude následovat?
Martina: Mnoho gratulací…
Max Kašparů: Mnoho následníků a mnoho těch, kteří se budou zastávat jeho práv. Pokud mu nebude chtít společnost, čili stát, odhlasovat, že je možné si vzít sochu, tak je taková společnost špatná, nemoderní, nepokroková, když toto nepochopila. Tak se mu to povolí, že ano. Ten si vezme sochu z Palackého náměstí, ten Jiráska od ministerstva zdravotnictví. To by ještě šlo, ale když si vezme sv. Václava z Václaváku, dobrý, ale co s tím koněm? Alespoň budou mít děti koně. Toto je nesmírný chaos, a pokud je to odněkud řízené, tak nevím odkud. Nejsem nějaký přítel iluminátů a zednářů, ale ať přijdete s kdejakým hloupým nápadem, tak žijeme v době, kdy hloupé nápady mají zelenou.
Martina: Vlastně žádný nápad není dostatečně hloupý, aby někdo měl odvahu říct: „Vždyť je to hloupost, copak to nevidíte?” Britce, která si vzala lustr, taky nikdo neřekl, že to není úplně dobrá životní volba.
Max Kašparů: Možná se jí rozsvítí. Ale uvidíme.
Martina: Vidíte, možná se jí rozsvítí. Kdy se nám může rozsvítit? Co způsobí, že by nám mohlo zablikat a řekli bychom si: „V celé historii lidstva většinou spolu žil muž a žena, protože z tohoto spojení mohly vzniknout děti, aby se zachovalo lidstvo, rod. Možná na tom něco je, i když je to tak staromódní.”
Max Kašparů: Mám dojem, že žijeme v jakési sinusoidě, kdy to teď jde dolů, a přijde doba, kdy se to odrazí ode dna a půjde to zase nahoru, vrátíme se zpátky a budeme obdivovat retro. Ale to nějakou dobu potrvá. Jenom se obávám, jak pojmenovat dno, od kterého se to odrazí. Pokud člověk nemá starosti, tak si dělá starosti. Nedávno jsem četl příspěvek pana profesora Höschla, kterého si považuji jako lékaře a člověka, a ten v tom článku říká, nebudu citovat přesně, že pokud lidé nemají starosti, tak si dělají starosti. Pokud to nemám, tak si to vytvářím. To je přesně ta maminka, co za mnou přišla se čtyřletou holčičkou. Měla doma všechno, všechno zajištěné, neměla žádné finanční, bytové a nevím jaké starosti. Tak měla starost, zda holčička ve čtyřech letech není lesbička, protože si hraje se sousedovým děvčetem. Čili pan profesor měl pravdu, je to tak. Až by se skutečně ukázaly starosti, hladomor, válka, psychologická krize, cokoliv jiného, tak by lidé neměli tyto problémy, protože by museli řešit to, co je prvořadé.
A nám se abnormalita stala prvořadou záležitostí. Abnormalita vystřídala normalitu, nepřirozenost vystřídala přirozenost. Ale existuje dost lidí, kteří to kritizují, ale co mají dělat? Co mají tito lidé dělat? Já to kritizuju, vy to můžete kritizovat, všichni u nás v obci to mohou kritizovat, ale stejně proti tomu nikdo nic neudělá, protože blázen, který to postaví hlavou dolů a nohama nahoru, si to bude nadále prosazovat a nikdo mu v tom nemůže zabránit. Dokonce bych řekl, že mu v tom nemůžeme zabránit, protože bychom se prý dotkli jeho lidských práv.
Martina: Pane profesore, velmi vám děkuji za dnešní rozhovor v poslední den letošního roku, a do toho příštího přeji Vám a všem posluchačům vše dobré.
Převzato z https://www.kupredudominulosti.cz/
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!