V neděli 14. února, na mezinárodní den darování knih a svátek sv. Valentýna, jsme všichni empiricky zjistili, že přesný čas, po který opoziční strany vydrží zastávat svůj jasný, kategorický a pevný postoj, jsou čtyři dny. Na provedení tohoto měření mají značnou zásluhu jak předsedové pěti stran někdejšího „demokratického bloku“, tak jejich nejvýše postavení političtí představitelé v křeslech krajských hejtmanů.
Opoziční vzepětí k neprodloužení nouzovému stavu, při kterém se její parlamentní vůdci dmuli hrdinnou pýchou, bylo nejspíš úplně zbytečné. Ze všeho nejvíc připomíná pomyslný gól do vlastní branky. Bezprostředně po hlasování, a ještě koncem týdne nás čelní opoziční politici přesvědčovali, že nouzový stav není třeba a pandemie se bude daleko lépe zvládat bez něj. Zda měli pravdu je už jedno. Snad tomu alespoň věřili, ačkoli i nad tím lze nyní mít oprávněné pochybnosti.
Změní se něco?
Místo toho v myslích mnohých hejtmanů zvítězila mediální logika šířená členy vlády, že zatímco předchozích 201 dní nouzového stavu lidé bezdůvodně umírali, teď má přijít průlomových 14 dní, během nichž se všechno zlepší. Věří tomu vůbec někdo z těch, kdo takový pohled šíří? Podotýkám, že dopad dnešních opatření se tak za dva týdny teprve začne projevovat – a protože v minulém týdnu nenastala v protipandemických krocích žádná zásadní změna, fakticky není na čem zakládat víru ve zlepšení. Svým činem hejtmani nepomohli ani boji s pandemií, ani boji opozice (ať už bojuje za cokoliv z toho, o čem její představitelé mluví). V tomto kontextu zní tvrzení třeba hejtmana Kuby či předsedy ODS Fialy o tom, jak dosáhli vítězství, asi podobně jako když Donald Trump píše o listopadových prezidentských volbách, že to byla jeho „big legal win“.
Proč opoziční strany v témže týdnu hlasují proti nouzovému týdnu a zároveň volají (byť skrze jiná ústa) po jeho vyhlášení? Jedná přitom stále o jeden a týž nouzový stav. Dokonce se stejným zněním, neb se vláda ani neobtěžovala s hledání novější formulace. Vyhlášen přitom může být, aspoň z logiky samotného zákona, když se prokáže, že hejtmani nezvládají situaci v mezích svých kompetencí a existujících státních zásahů.
Nezbývá tedy, než asi pogratulovat českým a moravským hejtmanům (a primátorovi hlavního města), že se o víkendu preventivně přiznali k nekompetentnosti. K řadě z nich se upírala očekávání protivládních voličů, jež zradili v první zkoušce. Nebýt situace tak závažná, vlastně by bylo až úsměvné, že už po půl roce všichni hejtmani úředně deklarují svou neschopnost i jen pokusit se hledat řešení.
Je to alibismus daný neochotou či neschopností ke krizovému řízení? Nebo politický amatérismus, maskovaný spasitelským komplexem některých hejtmanů? V podstatě všechny racionální úvahy nás dovedou k váhání nad těmito dvěma možnostmi. Ponížení, které v kooperaci s Babišem hejtmani učinili čtveřici svých stran (pátá sice hejtmanský post nikde nedrží, ale nemyslím, že by dopadla jinak), patří do kategorie těch, které běžně premiér veřejně provádí svým koaličním partnerům v ČSSD.
K čemu je pak parlament?
Přirozeně by se daly popsat tuny papíru nad tím, proč je (znovu)vyhlášení neprodlouženého nouzového stavu špatně (k čemuž nejspíš dojde), a dokonce možná i proč je to dobře. Obcházení parlamentních zásad na základě výzvy soukromé právnické osoby, jakou je spolek sdružující hejtmany, je skutečně unikátní. Demokratickou legitimitu to má asi podobnou, jako kdyby zavedla zrušenou povinnou maturitu z matematiky na základě dopisu rektorů (ehm, volených představitelů samospráv, byť akademických), nebo třeba jako když v tradičnějších zemích armáda provede převrat a zdůvodní to voláním lidu.
Opoziční poslanci si mohou zachovat tvář asi jen tím, že navrhnou neprodlené zrušení. Pokud tak neučiní, nechápu, proč tak bojovali proti prodloužení nouzového stavu ve středu. A domnívám se, že v tom nejsem sám. Jejich veřejná prohlášení se stávají stejně nevěrohodná, jako premiérova. Pokus formující se skupiny senátorů zachránit opoziční renomé ústavní žalobou už teď nese jistý nádech operetního intermezza.
Krajská zastupitelstva, která na rozdíl od hejtmanů mají přímou demokratickou legitimitu a reprezentují kraje (na rozdíl od lobbistické nestátní právnické osoby jménem Asociace krajů), by měla zvážit odvolání hejtmanů, kteří takovou žádost vládě poslali. Neznamená to nutně, že je odvolají – třeba si většina vyhodnotí, že to bylo správně. Ale v takovém případě mají mlčet ve svých příštích vyjádřeních o tom, že je něco nezákonné či neústavní. Viděli jsme myslím donedávna nejednoho krajského politika, jak třeba obviňuje prezidenta z vlastizrady a porušování ústavy, nebo své politické oponenty z rozkrádání státního majetku. Takoví mají vzácnou příležitost dokázat, že nejsou pokrytci a falešní moralizátoři. Nečekám, že to udělají. Ale pak se nemají co ohánět právním státem a dalšími vzletnými koncepty.
Prohráli jsme všichni
Je samozřejmě možné, že za nějaké tři roky na Ústavním soudě dojdou po prostudování relevantní literatury, zahrnující závěrečnou zprávu WHO a sťat o vedení státního účetnictví z roku 1936, k závěru, že celá žádost byla neústavní a zruší třeba část zákona o krajích. Jakkoliv nejsem stoupenec soudního aktivismu, v tomto případě by aspoň hejtmani dostali, co si zaslouží. Místo toho nejspíš dostanou jen vládou slibovaný pandemický zákon. Víra v jeho magickou moc a rychlé přijetí je mimochodem úsměvná, když si uvědomíme, jak na začátku týdne všichni tvrdili, že na novém volebním zákonu panuje všeobecná shoda a jeho schválení je také jen formalita.
Otázka, zda zde vyhráli hejtmani, premiér, „zavírači“, nebo někdo další je v tomto kontextu bezpředmětná a v zásadě akademická. Prohráli jsme všichni. Opoziční strany si přitom připsaly rekord v rychlosti své kapitulace.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!