Kanadský rodák Philip E. Tetlock byl roku 1984 ve svých třiceti letech přizván na zasedání výboru pro americko-sovětské vztahy. Byl tam zdaleka nejmladší. Zaujalo jej, že jednotliví veteráni výboru pronášeli s velkou jistotou předpovědi, které se navzájem vylučovaly, a nevnímali přitom protiargumenty druhých. (Článek v časopise The Atlantic.)
Pro Tetlocka to byl obtížně pochopitelný jev, kterému se začal věnovat blíže. Dobrých dvacet let různá ta expertní varování a předpovědi sbíral. Nakonec měl k dispozici skoro sto tisíc případů. Vyšlo mu z nich, že pozorovaní experti byli v předpovídání budoucnosti naprosto otřesně špatní, a to jak v krátko-, tak v dlouhodobé perspektivě.
Zhruba čtvrtina událostí, které Tetlockem zkoumaní experti označili za naprosto jisté, se nestala. Patnáct procent jevů, které označili za vyloučené a nemožné, přeci jen nastalo. A ani tváří v tvář své mizerné statistice nebyli chybující experti uznat, že se mýlili. Jedinou výjimkou v této truchlivé hře na Pýthii byli lidé, kteří nebyli příliš zažraní do jednoho oboru a měli schopnost vnímat věci v různých kontextech; ironií osudu právě ti nejlepší předpovídači si svými predikcemi byli nejméně jisti.
Na Tetlocka jsem si vzpomněl, když z Austrálie začaly chodit výsledky voleb. V anglosaském světě se už poněkolikáté stalo, že výsledky všelidového hlasování se rozešly s průzkumy veřejného mínění. Americký konzervativní komentátor Richard Fernandez k tomu říká:
- když se po brexitovém hlasování zavřely volební místnosti, sešel se tehdejší premiér David Cameron se svojí ženou a několika blízkými spolupracovníky na příjemné večeři a čekal na téměř jisté vítězství. Ouha. O dvanáct hodin později už nebyl premiérem;
- podobně měla Hillary Clinton, kandidátka na prezidentské křeslo za demokratickou stranu, naplánován a připraven dvouminutový oslavný ohňostroj, který měli pyrotechnici odpálit z lodi na řece Hudson, aby New York věděl, kdo je novou paní země. Začátek oslav byl stanoven na 21.30, jen půl hodiny po uzavření volebních místností v New Yorku. Nevím, co s tou oslavnou municí pak udělali, ale k ohňostroji nakonec nebyl důvod;
- nu a minulý týden, v rámci federálních voleb v Austrálii, uvěřila sázecí společnost Sportsbet na vítězství labouristů tak pevně, že lidem, kteří na něj vsadili, vyplatila 1,3 milionu australských dolarů na výhrách dva dny předtím, než volby skutečně proběhly. Tomu nelze říci jinak, než epic fail.Ale v daný okamžik skutečně průzkumy veřejného mínění vítězství labouristů předpovídaly, a ne úplně těsně. Dokonce i exit polls, které zpovídají voliče poté, co už odhlasovali, prorokovaly změnu vlády. Nestalo se.
Předvolební kampaň v Austrálii měla mnoho témat, ale jedním z nejdůležitějších bylo snižování emisí oxidu uhličitého a uhlíkové daně. Koncept Green New Dealu, vymyšlený progresivním křídlem demokratické strany v USA, přeskočil Tichý oceán velmi snadno – koneckonců mezi USA a Austrálií není žádná jazyková bariéra, odmyslíme-li si hypertrofované užitíslovíčka cunt.
(Pro vzděláníchtivé čtenáře vkládám odkaz na krátké video s ponaučením, jak mají s cuntem v zemi klokanů řádně zacházet, aby zapadli do davu. Zhruba: královně se to neříká, premiérovi už ano.)
Labouristé slibovali v rámci Green New Dealu voličům velmi drahý projekt dekarbonizace ekonomiky, financovaný zavedením nových daní. Stávající premiér Morrison na to v kampani opakovaně upozorňoval a hovořil o hrozbě, kterou takové zdanění pro australskou ekonomiku představuje. Austrálie je v rámci světové ekonomiky výjimečná tím, že ekonomicky roste nonstop již celou jednu generaci. Někdy méně, jindy více, ale například notorickou krizi před deseti lety ustála daleko lépe, než evropské státy. Voliči tedy na Morrisonův scénář slyšeli.
Zajímavý moment byl zejména tento: k neúspěchu levice v australských volbách značně přispěl nečekaně špatný výsledek labouristů ve státě Queensland, kde se těží značné množství uhlí.
Měsíc před volbami zorganizovali aktivisté vedení bývalým předsedou australské zelené strany Bobem Brownem velký automobilový konvoj do Queenslandu – jeho cílem měl být protest proti těžbě uhlí. Akce se uskutečnila pod hlavičkou hnutí Extinction Rebellion. Aktivistům se skutečně podařilo zastavit uhelný vlak.
Tahle ekologická expedice ovšem místní horníky a jejich sousedy značně podráždila a v ulicích příslušných měst se uskutečnily protesty proti protestům. Australští komentátoři se vesměs shodují na tom, že protiuhelná akce a obavy místních ze ztráty pracovních míst stály labouristy několik kritických parlamentních křesel.
Z posledního odkázaného článku bych vypíchl následující citaci:
“Tanya Plibersek (významná levicová politička, pozn. MK) úplně zešílela … chodila kolem a pomlouvala uhelný průmysl, slibovala, že jej utlumí. Říct něco takového v předvečer voleb, kdy šlo o šest nejistých křesel v severním Queenslandu, v uhelném revíru, to bylo naprosté šílenství.“
„Labouristé si byli podle průzkumů jistí, že těch šest křesel získají. Nakonec ale právě ona a tlupa hlasitých aktivistů, kteří mají v labouristickém hnutí nesmírný vliv, získala kontrolu nad stranou, což stranu velmi poškodilo.”
BOB KATTER, ZDROJ.
Zvláště se nám proměnil svět, když anglicky mluvící horníci volí raději pravičáky než labouristy, aby si zachovali pracovní místa. Někdo, kdo byl mladý v éře Margaret Thatcherové, by tomu nevěřil.
Ale co se těch tlup hlasitých aktivistů, to je zásah do černého. To je problém, který se nám roztahuje z Twitteru a dalších asociálních sítí do reálné politiky.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!
