V prvním díle úryvků z knihy Bena Shapira Jak zachránit západní civilizaci jsme se dozvěděli o fatálním rozdělení americké společnosti, kde si dvě strany nejen nevěří, ale v zásadě spolu už odmítají komunikovat. Ve druhém díle pro to nabídl Ben Shapiro nejčastější vysvětlení, jaká se obvykle nabízí. A nyní přináší své vlastní, opřené o osobní zkušenost.
Dlouho jsem přemýšlel, proč se tak navzájem popuzujeme, až mi jednoho dne přinesl odpověď život sám. Koncem předchozího roku jsem zahájil přednáškovou túru po amerických univerzitách. Jako první jsem po výbuchu celonárodních protestů Black Lives Matter (na černošských životech záleží) navštívil univerzitu ve státě Missouri. Hnutí protestovalo proti vedení školy a kvůli izolovaným a zcela nedoloženým obviněním z rasismu znemožnilo, aby místní tým odehrál dojednaný fotbalový zápas. Studenti zahájili protestní hladovku, obsadili areál vysoké školy a zamezili přístup novinářům. Jedna profesorka, Melissa Clicková, se nechvalně proslavila, když je požádala, aby fyzicky napadli studentského reportéra.
Na univerzitu s ochrankou
Ve svém projevu, který pak za jediný týden shlédlo na internetu půl milionů diváků, jsem konstatoval, že je správné, když se lidé dobré vůle staví proti rasismu, ale mlhavé paušální obviňování z jakéhosi institucionálního předsudku a bělošského privilegia může dokonce i zakrýt konkrétní zlo individuálního činu a pomlouvá celou naší společnost. Přednáška proběhla hladce, přestože se protestující studenti pokoušeli zapnout protipožární zařízení. Ani otázky a odpovědi tehdy nikdo nerušil.
Uplynuly tři měsíce a přišlo překvapení. Naplánoval jsem si projev ke konzervativním studentům Young America’s Foundation (nadace mladých Američanů) na kalifornské státní univerzitě v Los Angeles. Dva měsíce před mým vystoupením jsme se s kolegy doslechli, že se objevily první známky protestů. Týden před mým příjezdem prezident univerzity přednášku zrušil. To ale v Americe zatím nejde jen tak a já se rozhodl, že se nenechám odradit a budu hájit své právo na svobodný projev podle Prvního dodatku americké ústavy. Koneckonců jako daňový poplatník přispívám na financování státní univerzity. Oznámil jsem vedení, že každopádně přijedu.
Můj obchodní partner Jeremy Boreing mi doporučil, abych si najal ochranku, ale mě se to nezdálo, vždyť jsem ji nikdy nepotřeboval. Namítal jsem, že ještě nežijeme ve třetím světě a že areál univerzity se nachází uprostřed mého rodného města. Jeremy se však nedal odradit a pro jistotu bezpečnostní agenturu objednal. V den mého vystoupení se náš tým doslechl o chystaném násilí a hodinu před mým vystoupením požádal prezident univerzity o policejní dohled. Když jsme se blížili k fakultě, kroužily už nad námi helikoptéry. K mému úžasu mě z parkoviště do posluchárny vedli kordonem policistů a jako by to nestačilo, za pódiem stáli v řadě další ozbrojenci.
Vstupní halu před velkým přednáškovým sálem, kde jsem měl mluvit, zaplnilo několik set studentů. Studenti zablokovali také všechny vchody. Někteří fyzicky napadali příchozí. Policie zabezpečila zadní vchod a umožnila mým návštěvníkům přístup, ale mohla je pouštět jenom po dvou. Za zamčenými dveřmi posluchárny hučela vřava běsnících studentů, jako by měla vypuknout apokalypsa. Vedení univerzity požádalo policii, aby protestům nebránila a já dostal na vybranou, zda mám počkat, až se sál naplní, nebo mluvit k poloprázdnému hledišti. Hukot za dveřmi neustával.
Během mé přednášky se protestujícím podařilo spustit požární signalizaci, takže zhasla světla, zběsile se rozječela siréna a studenti divoce mlátili do dveří. S tlukoucím srdcem jsem prohlásil, že se nedám zastrašit a hodlám obhajovat svobodu projevu. Ve svém rozrušení jsem přednášku zkrátil a požádal posluchače, ať se mnou vyjdou mezi protestující. Nebojácně souhlasili, ale policisté mě okamžitě vtáhli do zákulisí a důrazně varovali, že mě nanejvýš ochrání před prvním a druhým útočníkem, ale už vůbec nebudou schopni ručit za bezpečí studentů. „Opusťte fakultu a my s nimi tady počkáme, až se rozvášněný dav rozejde.” Nezbylo než se pokorně podřídit, policisté mě propašovali východem z kuchyně, ochranným kordonem provedli k parkovišti, naložili do policejního vozu se zatemněnými zamřížovanými okny pro převoz zločinců a s blikajícími výstražnými světly jsme vyrazili z kampusu.
Tím to nekončí…
Co se najednou tak pokazilo? Později jsem se dozvěděl, že jeden z profesorů o mě prohlašoval, že jsem skrytý rasista, něco na způsob Ku-klux-klanu a židovskou kipu nosím na hlavě jako kamufláž. Studenti mu uvěřili a svoboda projevu podlehla subjektivní zuřivosti, která neměla s pravdou nic společného. To byl ale teprve pouhý začátek mé ostrakizace. Na univerzitě ve Wisconsinu obsadili studenti během mého projevu pódium, na Penn State University mě přehlušovali mlácením do dveří, na DePaul University v Chicagu mně přímo vedení školy vyhrožovalo zatčením. Telefonovali dokonce oblastnímu šerifovi. Na Berkeley musel rektor povolat několik set policistů, aby ochránili řádné občany před zuřivostí násilnického davu.
Tím ale cirkus roku 2016 zdaleka neskončil. Rozjela se prezidentská volební kampaň, a přestože jsem celoživotním odpůrcem Hillary Clintonové, ve svých komentářích jsem se dost kriticky vyjadřoval i k problematickému charakteru a osobě Donalda Trumpa. Rozešel jsem se kvůli tomu s jeho hlásnou troubou, deníkem Breitbart News. Kampak ovšem s objektivitou v rozvášněné Americe? Najednou jsem se stal terčem extremistů z opačné strany. V březnu napsal pro zmíněný deník známý provokatér Milo Yiannopoulos ódu na kreténského rasistu Richarda Spencera. V duchu svého „vtipného trollismu” mi v den narození mého syna poslal fotografii černošského mimina, což mělo zřejmě znamenat, že jsem se stal obětí kukačky a že mě moje žena podvedla s černochem.
Nejpodivnější na celé volební kampani mi připadalo, že jsem se dokázal stát hlavním terčem internetových antisemitských útoků na novináře. Podle Anti-Defamation League (Ligy proti hanobení) obdrželi autoři v médiích během roku celkem 19 253 antisemitských tweetů, z nichž bylo 7 400 čili 38 procent namířeno na mne. Nikdy předtím během své veřejné debatní kariéry jsem nedostal jedinou vyhrůžku ani rasistickou nadávku. Nyní jsem se z nepochopitelného důvodu stal hlavním terčem nenávisti, nemohl jsem už přednášet bez ochrany stovky policistů a můj Twitter se hemžil karikaturami převzatými z dávného nacistického týdeníku Der Stürmer.
Zapomenuté hodnoty
Něco zásadního se změnilo, něco jsme v Americe ztratili. Teprve nyní jsem si uvědomil, jakou převratnou změnou procházíme, a že nezbývá než hledat zasuté stopy společenské rovnováhy, na niž jsme byli tak zvyklí. Měli bychom si připomenout zapomenutou úlohu učitelů gymnázia a nedělní školy. To oni nám předávali tradiční hodnoty, které teď potřebujeme obnovit. Mlhavě jsem se rozpomínal, jak nám vštěpovali ty staré dobré zásady naší kultivovanosti a civilizace. Umínil jsem si, že je popíšu a definuji, protože se k nim potřebujeme vrátit.
Co s tím? To se dozvíte v dalším pokračování ukázky z knihy amerického konzervativního novináře, komentátora a spisovatele Bena Shapira Jak zachránit západní civilizaci, kterou vydalo nakladatelství Leda v roce 2020
Benjamin Aaron Shapiro (36) vystudoval na Kalifornské a Harvardově univerzitě politickou filosofii a právo cum laude a od svých 17 let, kdy se stal nejmladším syndikovaným sloupkařem píšícím pro konsorcium médií, patří mezi nejaktivnější politické debatéry v americké slovní válce mezi progresisty a konzervativci.
Od roku 2015 vede své vlastní liberálně konzervativní webové stránky The Daily Wire. Svou obhajobou svobody slova a racionální diskuse si vysloužil nenávist levice a dnes už nemůže veřejně přednášet bez ochrany policie. Stal se také hlavním terčem antisemitských útoků ze strany extrémních nacionalistů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!