Prosazovaní genderové agendy na úrovni EU a na národní úrovni jde ruku v ruce. I když lze pozorovat dílčí odchylky, trend posledních let je jasný: genderová agenda nabývá v EU na rozsahu, významu a viditelnosti. Tomu odpovídá i rostoucí objem související unijní regulace a ni reagujících domácích politik. S ohledem na Lisabonskou smlouvou deklarovaný princip stále těsnější Unie by ale tento trend neměl nikoho překvapovat – podobně tomu je prakticky ve všech oblastech unijní politiky, vč. těch nejcitlivějších.
Tato regulace přitom může mít podobu konkrétních legislativních návrhů a judikátů či méně viditelných a o to důležitějších koordinačních opatření a iniciativ (tzv. otevřená metoda koordinace, doporučení, peer pressure, vyzdvihování příkladů „dobré praxe“ atp.). Právě tyto „měkčí“ nástroje, které jsou zpravidla pod rozlišovací schopností běžného voliče ale i leckterého politika, jsou paradoxně přímo provázány s možností finanční podpory, a tudíž zasluhují stejnou pozornost jako legislativa. Jejich důležitosti přispívá i to, že představují určitou laboratoř, v níž je možné testovat, kam až lze v daném politickém kontextu zajít, aniž by zanechaly „legislativní stopu“. Podle výsledku testu je pak možné ze strany Evropské komise kalibrovat „viditelnou“ legislativní iniciativu. Pokud se některá taková měkčí, koordinační iniciativa ujme, často pak představuje referenční bod pro návrh tvrdšího či závaznějšího opatření. V případě jejího provázání s finanční podporou pak nutně vede k vytvoření potřebné absorpční (konkrétní projekty) a administrativní (úřednictvo) kapacity na straně členského státu. Dochází tak k synergii: unijní opatření generuje opatření domácí. To zase vyžaduje monitoring a schvalování či audit z úrovně EU.
Oboustranný provoz
Proliferace genderové agendy je tedy podporována obousměrně: nejde tedy jen o to, že by agenda byla vnucována shora, resp. centrálně ze strany Evropské komise. Hodně záleží i na členském státu, odhodlání jeho parlamentu kontrolovat vládu v provádění její unijní politiky, na vládě a jejím odhodlání vymezit se (ať tak či onak) k genderu, úředním aparátu, ale i na tlaku veřejnosti (či jeho absenci, či naopak na nátlaku dobře organizovaných lobbistických skupin).
Obousměrnost bobtnání genderové agendy dobře ukazuje příklad tzv. Evropského semestru. Jde o každoroční cvičení cílící v první řadě na sladění hospodářských politik členských zemí Unie. Je to sice Komise, která navrhuje konkrétní doporučení určená členským státům i v oblastech, v nichž jsou unijní kompetence slabé, či dokonce chybí. Doporučení Komise konzultuje s exekutivou, v praxi pak spíše s úředním aparátem daného státu (v drtivé většině tedy ne přímo s volenými zástupci, tzn. členy vlády, natož pak s parlamentem). Pokud má tedy Komise zájem členský stát tlačit k přijetí určitých opatření v oblastech, např. v genderové oblasti, kde jí pro to jinak chybí explicitní právní základ, může se uchýlit právě k formě doporučení. Členský stát pak přirozeně může s Komisí vést debatu o podobě takového doporučení. Nicméně kvalita a relevance doporučení v praxi pak záleží na profesionalitě úředníka, s nímž je konzultace vedena, vč. jeho nezávislosti a odolnosti na domácích lobbistických skupinách. Úředník přitom zpravidla se zástupci těchto skupin spolupracuje v národních konzultačních grémiích, orgánech vlády atp. a musí s nimi „vycházet“, což nezřídka uvedené kvality úředníka ovlivní (nehledě k tomu, že lobbistické skupiny disponují mediálním ohlasem, jaký úředník z definice k dispozici nemá, a tudíž v případě většího nesouhlasu existuje riziko, že bude předmětem jednostranné mediální pozornosti nátlakových skupin). Při formulaci doporučení pak může spolupůsobit např. i situace, kdy daná vláda k genderovému tématu nepřistupuje aktivně, resp. kdy k němu nemá vyjasněnou pozici či kdy chybí vůle ji prosazovat (např. ve vztahu ke Komisi považuje za zásadnější jiné priority). V takovém případě chybějící politické vůle či absence pozice nemá sebelepší úředník šanci takové doporučení smysluplně ovlivnit.
Na co pak jdou peníze
Obdobně se ale v případě Evropského semestru a dalších měkkých koordinačních nástrojů může stát, že konzultace Evropské komise s členským státem o doporučení či jiném konkrétním opatření je vedena za jasného politického zadání národní vlády, ovšem vlády nakloněné genderovým tématům. V takovém případě lze, s velkou nadsázkou řečeno, tímto způsobem dané doporučení či opatření Komisi vnuknout či jeho podobu formovat k obrazu svému.
S tím, jak role Evropského semestru od doby globální ekonomické a finanční krize rostla, přitom došlo k užšímu propojení doporučení s finančními nástroji, zejm. pak s unijními fondy. Zjednodušeně řečeno, pokud se nějaké téma objeví mezi doporučeními, je velká pravděpodobnost, že na něj členský stát bude moci získat prostředky z rozpočtu EU (na úkor jiných priorit).
Jak je z výše uvedeného už zčásti patrné, hlavní výzvu pro proponenty genderového tématu tedy představuje dilema, jak genderovou oblast, která by jinak byla relativně úzce vymezena a v níž unijní kompetence, vzato do důsledku, příliš silné nejsou, rozprostřít na co nejširší paletu politik. K překlenutí dilematu přišli fandové genderu s principem „gender mainstreamingu“. Jeho cílem je uplatnit gender coby průřezové hledisko pro poměřování činnosti ve všech možných činnostech. Všechny politiky a iniciativy by tedy měly být podrobeny ex ante ale i průběžnému hodnocení právě z perspektivy posilování genderové rovnosti. Tím se má legitimovat zohledňování genderu nejen v oblastech, kde se jeho podporovatelům podařilo veřejnosti podsunout jeho relevanci (např. trh práce či ochrana spotřebitele), ale i v daleko citlivějších oblastech, např. v rodičovské dovolené, penzijních systémech či oblasti rozpočtu (novou módu představuje „gender budgeting“).
Obsahově pak dochází k soustředění genderových priorit do strategických dokumentů EU (komplexní soubor priorit obsahuje „Strategic engagement for gender equality“ na období 2016-2019), na něž navazují výroční materiály hodnotící postup jejich naplňování (např. „Roční zpráva o rovnosti žen a mužů“). Tyto strategické a hodnotící dokumenty mají ambici postihnout všechny relevantní oblasti v duchu genderového mainstreamingu. Za tímto účelem jsou provázány s nespočtem dalších souvisejících materiálů, z valné části vzešlých opět z měkkých koordinačních aktivit a dokumentů. Ty už často obsahují konkrétní cíle (byť právně nezávazné), benchmarky, kodexy jednání či vodítka. Recyklací témat a vzájemným odkazováním se dokumentů mezi sebou pak dochází k systematickému budování robustní genderové agendy.
Je sice pravdou, že o obecných strategických cílech Unie, od nichž jsou genderové cíle odvozeny či v nich v určitém rozsahu pojednány, jakými byly např. Lisabonská strategie či později Strategie Evropa 2020, jednala Evropská rada a jednotlivé formace Rady. Ovšem tím, že tyto strategie zahrnovaly především ekonomické priority (konkurenceschopnost, fiskální udržitelnost atp.) a právě tyto ekonomické priority byly předmětem nejostřejších debat, nedostalo se genderovým aspektům a jejich zahrnutí do nejobecnějších unijních strategických materiálů odpovídající pozornosti.
Aktivní Evropský parlament
Strategicky ale i v rovině každodenní politiky hraje v genderové agendě silnou roli Evropský parlament. Ten zřídka mine příležitost, aby popsaný trend podpořil a působil jako jeho katalyzátor. Na unijní úrovni pak hraje roli i to, že „peer pressure“ a „vedení příkladem“ působí lavinový efekt: unijní tělesa agentury přijímají interní předpisy v oblasti lidských zdrojů a dalších oblastech, čímž de facto nutí další subjekty k jejich následování, aby se nedostaly na tapetu a nebyly nařčeny z pasivity. K tomu se přidává sílící tlak navrhovat automaticky v personálních nominacích genderově vyváženou kandidátku, jak ukázal přístup ke jmenování nové Evropské komise. Při obsazování vedoucích postů unijních agentur je pak domnělé nerovné postavení žen argumentem pro jejich volbu.
Je třeba uznat, že proponenti genderové agendy zaznamenali řadu úspěchů. Typové srovnání jejich konkrétních příkladů pak ukazuje, co je příčinou těchto vítězství. Při pohledu na rozsah legislativy a „tvrdších“ nástrojů, není nikterak oslnivý. Naopak v oblasti koordinace a měkkých nástrojů je to zřejmý triumf. Iterací jednou stanovených cílů, vodítek, kodexů a doporučení v různých dokumentech, jejich nadsazování a recyklování, provazování jednotlivých dokumentů a vzájemné odkazování se mezi nimi, průsaky genderu napříč všemi politikami, se petrifikuje promyšleně budovaná agenda. Její propojení s financováním prostřednictvím unijního rozpočtu a hlasitou podporou Evropského parlamentu zajišťuje další oporu.
Vítězit se daří v oblastech, které jsou veřejností hůře sledovatelné a jí méně srozumitelné, v oblastech se slabší možností parlamentu kontrolovat vládu (byť tady hodně záleží na přístupu konkrétního parlamentu či jeho komory) a v oblastech, kde je „mediální diskurs“ vychýlen ve prospěch proponentů genderových témat (kritické hlasy nemají šanci na podobný dosah). Jejich úspěch je dán i tím, že na straně členských států často vlády gender nepovažují za prioritu, jsou ochotny jej politicky „zobchodovat“ za jinou prioritu, nebo naopak jsou silně na genderu angažovány, ovšem jednostranně, takže chybí opačný pól v diskusi. Postoj vlády může být samozřejmě i výsledkem koaličních kompromisů, jak ukazují příklady minulých českých vlád.
Chybí oponent
Hlavní příčinou úspěchu genderové agendy je ovšem absence stejně odhodlané, organizované a profesionálně působící protistrany. Opozice proti genderové agendě není jasně ustavena na politické úrovni, chybí přenášení tématu na veřejnost, ani v parlamentní diskusi nemá gender prominenci, totéž platí pro média. Na úrovni úředního aparátu tak zpravidla chybí zastání pro prosazování racionálního postoje a eliminace nejhorších excesů, přičemž těžištěm genderové agendy jsou právě měkké oblasti často výlučně obhospodařované úředníky. Tam má naopak výhodnější postavení aktivnější strana proponentů genderu, kteří jsou součástí většího pochodu aktivistů institucemi.
Euročlověk je pseudonym bývalého vysoce postaveného státního úředníka nejmenované členské země EU. Jeho skutečnou identitu redakce zná.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!