Oleksandra Porovoznyková je filmová kritička. Tedy byla, než začala válka. Na svém twitteru napsala zajímavou poznámku ohledně dvojjazyčnosti na Ukrajině. Tedy o tématu, které se často využívá z ruské strany („genocida ruskojazyčného obyvatelstva, „zákaz ruštiny“ atd.). Přeložil Viktor Janiš.
Teprve nedávno jsem si uvědomila, že mnozí Neukrajinci mylně považují rusky mluvící Ukrajince za jakousi marginalizovanou společenskou skupinu, která se nikdy nenaučila ukrajinsky, a protože tím jazykem nemluví ani mu nerozumí, nemají tito rusky mluvící Ukrajinci přístup ke službám poskytovaným v ukrajinštině.
Tak… tohle se opravdu neděje. Je to úplně mimo o několik světelných let. Ve skutečnosti je většina lidí na Ukrajině dvojjazyčná – někteří dávají v každodenním životě přednost ukrajinštině, zatímco jiní častěji mluví rusky.
Nebudu zabíhat do podrobností, proč k tomu došlo, ale řekněme, že to má hodně společného s tím, že Ukrajina je bývalou kolonií ruského impéria (které se opravdu, ale opravdu hodně snažilo vyhladit náš jazyk a kulturu) a v podstatě bývalou kolonií Sovětského svazu.
Ano, Sovětský svaz byl *technicky* svazem mnoha etnických států a oficiálně hlásal politiku rovnosti, etnického a kulturního pluralismu a podobně. Ve skutečnosti bylo normou být Rusem. Jistě, mohli jste se označit za Ukrajince nebo Gruzínce… ale jen pokud jste chtěli být potenciálně považováni za a) tápavý zdroj komického odlehčení, nebo b) potenciálního zrádce komunismu, nacionalistu a osobu, které je třeba nedůvěřovat a zničit ji. Pokud jste se však identifikovali jako Rus, naučili se jazyk a snažili se zbavit svého „směšného“ přízvuku, pak by vás systém pravděpodobně odměnil. Protože zatímco ostatní etnika byla „svérázná“, „necivilizovaná“ nebo „nebezpečně nacionalistická“, Rusové byli vnímáni jako… no, normální lidé. Standardní typ lidí. „Správný“ typ lidí.
Ve všech koutech Sovětského svazu se vyučovalo v ruštině a výuka tohoto jazyka byla povinná. Výuka národního jazyka republiky byla nepovinná a mnoho rodičů se rozhodlo, že jejich děti tyto hodiny vynechají. Protože ruština byla jediným jazykem, který jste se skutečně museli naučit, abyste v Sovětském svazu přežili. Takže ano, teď máme rodiny, které ještě před několika generacemi mluvily ukrajinsky, ale byly vycepované, aby se považovaly především za „rusky mluvící“.
Samozřejmě všechny stereotypy o tom, že neruské jazyky jsou „směšné“ nebo „vhodné jen pro venkovské balíky“, které kolovaly v sovětské popkultuře, jen pomohly nasměrovat lidi k tomu, aby se učili rusky a zapomněli na jazyk svých prarodičů.
A co současná Ukrajina? Mnozí z nás umí rusky a mluví rusky. Někteří z nás ji považují za svůj primární jazyk (pro některé se to změnilo po začátku „velké války“), jiní jí rozumí, ale komunikace v ruštině jim nedělá dobře. Také téměř KAŽDÝ umí ukrajinsky.
Od roku 1991 je ukrajinština úředním jazykem, učíme se ji ve škole, je jazykem všech úředních dokumentů, děláme v ní přijímací zkoušky na univerzity atd. Pro většinu z nás je ukrajinština samozřejmě mnohem víc než to – je to jazyk našich prarodičů a jazyk, který se Rusko pokusilo zničit, ale nedokázalo to. Ale mám pocit, že bych měla zdůraznit, že se ji učíme ve škole/na univerzitě, protože to tak trochu ukazuje, že je téměř nemožné být fungujícím dospělým Ukrajincem a NEumět ukrajinsky. Jistě, v každodenním životě můžete raději mluvit rusky (většinou ze zvyku, protože se třeba obáváte, že zníte trošku divně, když mluvíte ukrajinsky), ale pokud nejste devadesátiletý zarytý sovětský revanšista, který se záměrně nikdy nenaučil ukrajinsky z čiré zlomyslnosti, určitě ukrajinsky umíte. A ukrajinsky a rusky mluvící lidé nežijí v oddělených komunitách (šokovalo, když jsem se dozvěděla, že takhle si to mnozí cizinci představují). Všichni si navzájem rozumí a mnozí lidí prostě přepíná mezi jazyky podle kontextu i podle toho, s kým zrovna mluví.
Ve skutečnosti se opravdu běžně setkáváme s rodinami, kde jeden z rodičů mluví spíš rusky a druhý dává přednost ukrajinštině. Mám přátele, kteří se rozhodli, že chtějí víc mluvit ukrajinsky v každodenním životě, nebo přátele, kteří obvykle mluví rusky, ale když se scházíme, přepnou do ukrajinštiny, protože vědí, že je mi příjemnější mluvit ukrajinsky. Celkově je to nesmírně složité a mám pocit, že jsem toho opravdu hodně přeskočila spoustu politické dynamiky, která tu hraje roli, a historických a společenských faktorů, které situaci ovlivnily.
Ale jestli si z téhle tirády máte něco odnést, tak to, že ukrajinská jazyková politika rozhodně „nevytváří ghetta plných chudých, utlačovaných ruskojazyčných lidí, kteří jsou nuceni sledovat filmy v ukrajinštině, přestože tomuto jazyku nerozumějí“. Cílem naší jazykové politiky je dát ukrajinštině férovou šanci bojovat a vytvořit prostředí, v němž ruská média nezaplaví náš trh a nevymažou vše, co jsme dosud vybudovali.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!