Dnes je 25. února. Den, který byl v předlistopadovém Československu po dlouhá čtyři desetiletí slaven jako tzv. Vítězný únor. Pro mnoho obyvatel republiky byl však tento mrazivý den roku 1948 vším možným, jenom ne dnem vítězným. Často stál na počátku tragické cesty, která až příliš často končila za zdmi věznic, táborů nucených prací, či dokonce na popravišti. Mezi těmi, na které se komunisté, hned po převzetí moci zaměřili, byli vojáci. Mezi nimi pak především aktivní účastníci zahraničního i domácího odboje. Muži, kteří s nasazením vlastního života prokázali své hrdinství v boji s hnědou nacistickou totalitou, a tudíž byli oprávněně chápáni jako ti, kdo budou bránit demokratickou republiku proti nové totalitě – tentokrát rudé.
Ihned po svém únorovém vítězství KSČ zahájila rozsáhlé čistky důstojnického sboru, které brzy přerostly v jeho totální destrukci a devastaci. Přesně podle Gottwaldova hesla – „My nebudeme dělat z generálů komunisty, my naděláme z komunistů generály.“ Jen v průběhu března a dubna 1948 muselo z armády odejít 27 generálů a 813 dalších vysokých důstojníků. Následná vlna čistek, jejíž obětí se stalo na 2 000 vojáků z povolání, proběhla od května 1948 do února následujícího roku. Ani ta však nebyla poslední. V letech 1948-1953 tak bylo z celkového počtu 13 112 aktivně sloužících důstojníků téměř 4 000 propuštěno z politických důvodů z armády, takřka 1 000 odsouzeno státními i dalšími soudy k vysokým trestům odnětí svobody, včetně doživotí, 28 popraveno na základě vykonstruovaných obvinění, téměř 500 odesláno do táborů nucených prací a na 2 500 nuceně vystěhováno do přikázaných míst.
Během pouhých pěti let tak byla prakticky zlikvidována nejen kompletní československá generalita, ale i celé kategorie vojáků z povolání. Kupříkladu z 1 310 důstojníků a 550 rotmistrů československé armády ze Západu zůstalo v aktivní službě po těchto čistkách pouhých patnáct. Ze 346 letců, bývalých příslušníků britského Královského letectva (RAF), konalo po roce 1953 službu jen sedm…
V říjnu 1948 byl navíc přijat zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově-demokratické republiky, který umožňoval nesmírně tvrdý postih každého, kdo projevil sebemenší nesouhlas s komunistickým režimem. Němými svědky věznění a nelidských výslechů zatčených důstojníků se poté staly stěny nechvalně proslulé mučírny Reicinova obranného zpravodajství v tzv. domečku na Hradčanech, ale i hrad Mírov u Mohelnice. Zde zřízeným táborem nucených prací prošlo v letech 1945-1951 na 400 důstojníků, kteří zde byli vystaveni krutým fyzickým i psychickým útrapám a neustálému ponižování. Tři z nich – generál Jaroslav Hrabovský, plukovník Jiří Souhrada a podplukovník Bohumil Dítě zdejší nelidské podmínky nepřežili. Jiní, jako plukovník Antonín Kostrhún spáchali po propuštění sebevraždu. Mnozí další zaplatili zdejší žalářování natrvalo podlomeným zdravím. Velký počet odsouzených vojáků z povolání poznal během svého putování komunistickými žaláři i obávaný Leopoldov na Slovensku (na úvodní fotografii), starou barokní pevnost přebudovanou na věznici pro nejtěžší zločince. Někteří z nich skončili svou životní pouť v bezejmenném hrobě na místním hřbitově.
Od roku 1948 byli političtí vězni, mezi nimi stovky bývalých důstojníků, umisťováni jako otrocká pracovní síla do uranových dolů na Jáchymovsku. Tamní tábory Vykmanov, Mariánská, Rovnost, Nikolaj, Eliáš, Bratrství a další, se staly symbolem utrpení desetitisíců nevinných obětí komunistického režimu. Mezi těmi, kdo zde přišli o život, byl i hrdina našeho západního letectva major Josef Bryks, jenž podlehl následkům týrání v táboře Rovnost. Stovky vězňů komunistického režimu prošly též peklem koncentračních táborů na Příbramsku. Smutnou proslulost si vydobyly především Bytíz a Vojna.
Perzekuci a šikanování však byli po únoru 1948 vystaveni i důstojníci, kteří již dávno nekonali činnou službu. Jako příklad může být uveden armádní generál Ludvík Krejčí bývalý náčelník Hlavního štábu a rozhodný odpůrce mnichovské kapitulace. V roce 1950 byl degradován na vojína v záloze a o tři roky později mu byl odňat důchod. Represe komunistického režimu se nevyhnuly ani vojákům v záloze – na 10 000 důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků bylo zbaveno hodnosti a označeno za politicky nespolehlivé.
Perzekuční kroky komunistického režimu proti vojákům z povolání však nebyly zaměřeny pouze proti nim osobně, ale i proti jejich rodinným příslušníkům. Komunisté se dokonce neštítili perzekuovat vdovy po nacisty popravených důstojnících. Mnoha z nich byly odňaty penze se zdůvodněním, že jejich manželé byli „horlivými přisluhovateli dřívějšího buržoazního režimu“, děti byly se stejným zdůvodněním vylučovány ze středních škol a bylo jim zabráněno dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Několik vdov po hrdinech odboje dokonce skončilo za mřížemi komunistických věznic.
Hrdinům domácího a zahraničního odboje se tak dostalo nesmírně kruté odplaty za to, co pro svou vlast v letech bojů za její svobodu vykonali. Nesmíme na to nikdy zapomenout. A neměli bychom si to připomínat jenom 25. února…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!