Chaos a řád jsou dva nejzákladnější prvky osobního prožitku, dvě elementární podmnožiny samotného Bytí. Nejsou to však věci ani objekty a my je tak nevnímáme. Věci a objekty patří do objektivního světa. Jsou anorganické, bezduché, mrtvé. Chaos a řád mrtvé nejsou. Ty člověk vnímá, prožívá a chápe (pokud je vůbec pochopit lze) jako osobnosti. To platí o našich dávných předcích stejně jako o moderních lidech.
Není to tak, že řádu a chaosu nejprve porozumíme, objektivně (jako nějaké věci nebo objektu), a teprve pak jej personifikujeme. To by byla pravda, jen kdybychom objektivní realitu registrovali jako první, a poté z ní vyvozovali záměr a účel. Jenže tak lidské vědomí nefunguje, třebaže se nám takové jeví.
Ve věci poznáváme nástroj ještě dříve – nebo ve stejné chvíli –, než ji registrujeme jako objekt. Význam věcí chápeme stejně rychle, či ještě rychleji, než jejich totožnost. Věci vnímáme jako entity nadané určitým charakterem ještě dříve, než je vidíme jako věci. To platí nejen o jednání živých bytostí. My i anorganický, „objektivní“ svět vidíme jako živý, nadaný záměrem a účelem.
Může za to cosi, čemu psychologové říkají „hyperaktivní nástroj pro detekování činitele“. V průběhu dlouhých tisíciletí jsme se vyvíjeli v rámci silných sociálních vazeb, což znamená, že nejdůležitějšími prvky našeho původního prostředí bývaly osobnosti, a nikoli věci, objekty nebo situace.
Archetypální osobnosti jsou na světě, v předvídatelné podobě a v typických hierarchických konfiguracích, víceméně odjakživa. Například ta mužská a ženská existují již miliardu let. To je velmi dlouhá doba. Rozdělení života na dvě pohlaví se odehrálo ještě před vznikem mnohobuněčných organismů. A zhruba pětinu té doby, což je stále úctyhodné, jsou na světě savci, kteří starostlivě pečují o svá mláďata. Takže kategorie „rodič“ a „dítě“ jsou staré 200 milionů let – starší než ptáci, než květiny. Není to miliarda let, ale pořád je to dlouhá doba, dostatečně dlouhá, aby se rozdělení muž/žena a rodič/dítě stalo nedílnou součástí prostředí, na nějž jsme se adaptovali. Jsou to pro nás přirozené kategorie, které leží hluboko v základech našich kognitivních, emocionálních a motivačních struktur. Náš mozek je silně společenský. Ostatní živí tvorové, zejména ostatní lidé, byli vždy zásadní součástí našeho života, rozmnožování a evoluce. Svým způsobem jsou naším přirozeným habitatem.
Z darwinovského hlediska je příroda – samotná realita, samotné prostředí – silou, která vybírá. Fundamentálnější definice prostředí neexistuje. Není to jen netečná hmota. Realita je to, s čím se potýkáme, když usilujeme o přežití či reprodukci. A její podstatnou součástí jsou druzí lidé, jejich komunity a to, co si o nás myslí.
S tím, jak se v průběhu tisíciletí zvyšovala naše mozková kapacita a my si vyvinuli dostatečnou zvídavost, začali jsme procitat vůči světu vně osobnostní kategorie rodiny a kmene a zajímat se o jeho podstatu. Nakonec jsme jej začali vnímat jako svět objektivní. „Vně“ není jen neprozkoumané území, je to oblast mimo sféru, jíž v dané chvíli rozumíme. A rozumět něčemu neznamená jen vnímat to jako objekt, ale také zabývat se tím a vyrovnávat se s tím. Náš mozek se však velmi dlouho soustřeďoval na lidi, a tak vnímali prostřednictvím vrozených kategorií našeho společenského mozku. Ani to však není úplně přesné. Když jsme se začali zajímat o neznámý, chaotický, neživý svět, vnímali jsme jej prostřednictvím kategorií, které původně souvisely se společenským světem zvířecím, vývojově předcházejícím člověku. Náš mozek je mnohem starší než lidstvo a naše kategorie starší než náš druh.
Dvě nejzákladnější kategorie, svým způsobem stejně staré jako sex, podle všeho souvisejí s pohlavím, mužským a ženským. Zdá se, že jsme zkrátka převzali tuto předvěkou ideu strukturovaného, tvořivého protikladu a vše začali nahlížet její optikou.
Řád – sféru známého – si symbolicky spojujeme s mužstvím (viz dříve zmiňovaný jang v taoistickém symbolu jin-jang). Je to zřejmě tím, že primární hierarchická struktura lidské společnosti je mužská. Totéž platí pro společenství většiny zvířat, včetně šimpanzů, kteří jsou našimi nejbližšími genetickými a snad i behaviorálními příbuznými. Je to tím, že muži jsou a odjakživa byli stavitelé osad a měst, architekti, kameníci, zedníci a dřevorubci a ti, kdo ovládali těžké stroje.
Řád je Bůh Otec, věčný Soudce, který zaznamenává naše skutky a udílí odměny a tresty. Řád je sbor policistů a vojáků v časech míru. Je to politická kultura, korporátní sféra a systém. Je to „se“ ve větě „víš, co se říká…“. Jsou to kreditní karty, univerzitní auly, řady před pokladnami v supermarketu, semafory a známá trasa, kterou každý den dojíždíme do práce. Když však řád zajde příliš daleko, když se vychýlí z rovnováhy, může nabýt destruktivních, strašlivých podob nucené migrace, koncentračních táborů nebo duchamorné uniformity vojenského přehlídkového kroku.
Chaos – sféru neznámého – si symbolicky spojujeme s ženstvím. To je částečně tím, že vše, co jsme v životě poznali, se původně zrodilo z neznáma, stejně jako se všichni živí tvorové rodí z matek. Chaos je mater, zdroj, původ, matka, matérie, substance, z níž sestává svět. Je to také podstata a matérie myšlení a komunikace. Vlídnou tváří chaosu je potenciál, zdroj nápadů, záhadná říše těhotenství a zrození. Jeho odvrácenou tváří je pak neproniknutelná tma v jeskyni a dopravní nehoda. Je to samice grizzlyho, která brání mláďata, a proto vás jako potenciální hrozbu roztrhá na kusy.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!