Představte si, že oddaná a počestná žena náhle připadne na důkaz manželovy nevěry. Žila s ním dlouhá léta. Považovala jej za spolehlivého, pracovitého, milujícího člověka. Byl pro nijako skála, o kterou se může kdykoli opřít. On však v poslední době působil stále méně pozorně, stále roztěkaněji. Pokračovalo to starým známým způsobem, v práci začal trávit stále více času. Na její drobná slova a činy reagoval neúměrně popuzeně.
Jednoho dne jej žena uviděla v kavárně s jinou ženou, k níž se muž chová způsobem, nad nímž nelze jen mávnout rukou. Žena si náhle v plné nahotě uvědomí, jak omezeně a nepřesně jej až dosud vnímala.
Je to ďábel?
Její představa manžela se zhroutí. Co se stane dál? Zaprvé se na něj začne dívat jako na něco či někoho jiného: na záhadnou cizí osobu, z níž jde strach. Už to je dosti špatné. Je to však jen polovina problému. Ženě se totiž v důsledku té zrady zhroutí i představa sebe samé, takže teď jí v životě nefiguruje pouze jeden cizí člověk, nýbrž dva. Její muž není tím, za koho jej měla, to však platí i o ní. Už není „milovanou chotí a zajištěnou manželkou a drahocennou partnerkou“. A možná, ač se to může vzhledem k naší víře v neměnnost minulosti zdát zvláštní, jí nikdy ani nebyla.
Ne každá minulost je, co bývala, i když se už stala. Přítomnost je chaotická a neurčitá. Země pod jejíma i našima nohama je neustále v pohybu. Stejně tak i budoucnost, která ještě nepřišla, se mění v něco, čím původně neměla být. Je nyní kdysi spokojená manželka „nevinnou obětí“, nebo „důvěřivou naivkou“? Měla by se považovat za poškozeného, nebo za spolupachatele společně vytvářeného klamu? A její manžel je – co? Neuspokojený milenec?
Objekt svádění? Psychopatický lhář? Samotný Ďábel? Jak může být tak krutý? Je taková krutost vůbec možná? V jaké domácnosti to až dosud žila? Jak mohla být tak naivní? Jak vůbec může být někdo tak naivní? Žena pohlédne do zrcadla. Kdo se to na mě dívá?
Co se to děje? Je alespoň některý její vztah skutečný? Poznala kdy vůbec nějaký skutečný vztah? Co se to stalo s budoucností? Všechno je najednou neukotvené, jakmile před námi nečekaně vyvstanou hlubší dimenze reality.
Svět je spletitější, než si dokážeme představit. Vše je spojené se vším. My vnímáme jen velmi úzký výsek kauzálně propojené sítě, a zároveň tento fakt ze všech sil přehlížíme. Křehká iluze této kognitivní dostatečnosti však dostane trhliny, pokud se něco zásadního porouchá. Teprve pak se ukáže, jak hrozivě chabé jsou naše smysly. Vše, čeho si ceníme, se nám rázem rozpadne v pracha my zkoprníme. Proměníme se v kámen. Co vidíme pak? Kam se máme podívat, když právě to, co vidíme, je tak nedostačující?
Nastupují instinkty
Když se svět kolem nás zhroutí, přestaneme vnímat a začneme jednat. Prastaré instinkty, jež evoluce během stamilionů let vybrousila v cosi automatického a maximálně účinného, nás chrání v oněch zoufalých chvílích, kdy nás zradí nejen myšlení, ale i vnímání. V takových situacích se naše tělo připraví na všechny možné eventuality. Nejprve ztuhneme. Pak tělesné refl exy přejdou do emocí. Překvapilo nás něco strašidelného? Užitečného?
Něco, čemu se musíme postavit? Co můžeme ignorovat? Jak to zjistíme – a kdy? To nevíme. Nicméně se nacházíme v nákladném a náročném stavu připravenosti. V žilách nám proudí kortizol a adrenalin. Zrychlil se nám tep a dech. Bolestně si uvědomíme, že náš pocit kompetentnosti a úplnosti se rozplynul; byl to jen přelud. Sáhneme do tělesných a duševních rezerv, které jsme si (doufejme) schovávali právě pro tyto případy. Připravíme se na nejhorší – nebo nejlepší. Prudce sešlápneme k podlaze plynový, a zároveň brzdový pedál. Zavřískneme, nebo se zasmějeme. Zatváříme se zhnuseně, nebo vyděšeně. Rozpláčeme se. A pak začneme okolní chaos postupně analyzovat.
A tak podváděná žena, stále labilnější, ucítí potřebu se vypovídat
– sobě, sestře, nejlepší kamarádce, cizímu člověku v autobuse
– anebo se naopak zavře do sebe a začne obsedantně přemítat: Co se pokazilo? Co tak neodpustitelného jsem provedla?
S kým jsem to celou dobu žila? Co je to za svět, když se v něm může stát tohle? Jaký Bůh jej to stvořil? Co by si tak mohla říct s tím novým, nesnesitelným člověkem, který přebývá v prázdné slupce jejího bývalého manžela? Jaká pomsta by utišila její hněv? Kohoby mohla na oplátku svést ona? Střídá se v ní vztek, hrůza, bolest a vzrušení z netušených možností nově nalezené svobody.
Ukázalo se, že se o svého manžela nemůže opřít, že nikdy žádnou skálou nebyl. Její dům stál celou dobu na písku. Bruslila po příliš tenkém ledě. Propadla se do vody a teď se topí. Osud jí uštědřil takovou ránu, že ji teď stravuje hněv, strach a žal. Pocit zrady se rozšiřuje, až se do něj zřítí celý svět. Kde to je? V podsvětí, se všemi jeho běsy. Jak se tady ocitla? Tato zkušenost, tato pouť do podloží reality – i to je forma vnímání, vnímání ve stavu zrodu. Všechna ta příprava, přemítání o tom, co mohlo být a co stále může být, všechny ty emoce a představy – to vše je hluboká fáze vnímání, jíž si žena musí projít, než před ní znovu, snad, vyvstanou známé, povědomé objekty ve své jednoduché, útěšné podobě. Je to fáze vnímání, jež předchází opětovnému zformování funkčního řádu z chaosu, kde je možné všechno. Opravdu se to nedalo čekat? ptá se žena sama sebe i ostatních.
Měla by se cítit provinile, že neviděla varovné známky, jakkoli nenápadné, protože je vidět nechtěla? Vzpomněla si, že po svatbě se s mužem milovali téměř každou noc. Něco takového po mnoha letech manželství asi čekat nemohla, a snad by to ani nechtěla ale stejně… jen jednou za posledních šest měsíců? A po mnoho let předtím jen jednou za dva, tři měsíce? Je snad někdo, koho respektuje, kdo by se s něčím takovým smířil?
Chlapec a drak
V této souvislosti bych dal k dobru pohádku amerického kreslíře Jacka Kenta There’s No Such Thing as a Dragon (Žádní draci neexistují), kterou mám moc rád. Je to velmi jednoduchý příběh, alespoň na první pohled. Kdysi jsem těch několik stránek přečetl penzionovaným absolventům Torontské univerzity a vysvětlil jeho symbolický význam. Pojednává o malém chlapci jménem Billy Bixbee, který se jednou ráno probudí a spatří, že mu na posteli sedí drak. Není větší než kočka a chová se přátelsky. Billy o něm řekne mámě, ale ta odpoví, že žádní draci neexistují. A tak drak začne růst. Nejprve sní Billymu všechny palačinky. Brzy vyplní celý dům. Když chce máma vyluxovat, musí do pokojů lézt okny, protože dveřmi nikam neprojde. Trvá jí to hrozně dlouho.
Nakonec drak uteče i s domem, mámou a Billym. Když přijde táta z práce, vidí místo domu jen prázdnou parcelu. Pošťák mu prozradí, kam drak uprchl. Táta jej dohoní, vyšplhá se mu po krku (který už kouká drakovi z domu) a nahoře se konečně shledá se zbytkem rodiny. Máma stále tvrdí, že draci neexistují, ale Billy toho má už dost a prohlásí: „Draci existují, mami.“ A vtom se drak začne zmenšovat, až je najednou zase jako kočka. Všichni se shodnou, že tak malí draci zaprvé opravdu existují, a za druhé jsou lepší než ti obrovští. Máma, jíž se nakonec přece jen otevřely oči, se trochu plačtivě zeptá, proč drak tak vyrostl. Billy odpoví: „Možná chtěl, ať si ho všimneme.“
Přesně tak! Tohle je posláním velké spousty příběhů. Chaos se vkrádá do domácnosti krok za krokem. Všeobecná zatrpklost a nespokojenost se vrší. Všechen nepořádek se zametá pod koberec, kde se jím krmí drak. Oba partneři však mlčí, zatímco se vyjednaný řád domácnosti v reakci na nějakou náhlou hrozbu rozpadá. Oba dělají, jako by se nechumelilo. Komunikace by se totiž neobešla bez přiznání strašlivých emocí – zahořklosti, strachu, osamění, žárlivosti, frustrace, nenávisti, nudy. Krátkodobě je snazší zachovávat mír. Jenže v Billyho pokoji – a ve všech podobných rodinách – zatím roste drak. Jednoho dne zbytní natolik, že už jej nelze přehlížet. Celý dům vytrhne ze základů. A pak přijde aféra nebo desetiletí trvající soudní spor s nedozírnými ekonomickými a psychologickými následky. V koncentrované podobě se tak projeví konflikt, který oba partneři mohli rozprostřít, problém po problému, po celé trvání svého rádoby rajského svazku. Všech tři sta tisíc tajených výčitek, o nichž oba lhali, vyhýbali se jim, omlouvali je a skrývali je jako zástup kostlivců v nějaké obrovské strašidelné skříni, se vynoří a jako biblická povodeň všechno smete. Manželský pár však nezachrání žádná archa, protože nikdo žádnou nepostavil, přestože oba tušili, že se žene bouře.
Nepodceňujte ničivou sílu hříchu z nečinnosti!
Odcizení partneři si možná měli promluvit – jednou, dvakrát, dvěstěkrát – o svém intimním životě. Možná měli tělesnou blízkost, kterou dozajista sdíleli, doplnit blízkostí duševní, což často chybí. Možná měli vytrvat ve svých rolích. V mnoha domácnostech došlo v posledních několika dekádách k rozvratu tradiční dělby práce, převážně ve jménu volnosti a svobody. Tato revoluce však po sobě nezanechala velkolepou absenci restrikcí, nýbrž chaos, konflikt a nedostatek odhodlání. Útěk z otroctví obvykle nekončí příchodem do Ráje, nýbrž bezcílným blouděním vyprahlou pouští. Bez společné tradice (a limitů, mnohdy nepříjemných a někdy neférových, které na nás tradice kladou) máme na vybranou pouze ze tří obtížných rolí – otroka, tyrana nebo partnera u jednacího stolu. Otrok pouze dělá, co mu pán přikáže. Mnohdy je za ten jednodušší život bez zodpovědnosti rád, řeší tím problém složitosti života. Jenže je to jen dočasné řešení. Otrok se v duchu bouří. Tyran pouze přikazuje otrokovi, co má dělat, a také tím řeší problém složitosti života. Jenže je to jen dočasné řešení, protože ho otrok unavuje svou předvídatelnou, rozmrzelou poslušností. Kdo by tak vydržel žít napořád? Leč vyjednávání nemůže začít, dokud si oba partneři upřímně nepřiznají, že drak existuje. A takové pravdě není snadné pohlédnout do očí, dokonce ani ve chvíli, kdy je drak ještě moc malý, než aby mohl odvážného rytíře jen tak pozřít.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!