Kultura samozřejmě je represivní struktura. Tak je tomu odjakživa. To je základní, univerzální existenciální skutečnost. Tyranský král vyjadřuje symbolickou pravdu, archetypální konstantu. To, co dědíme z minulosti, je záměrně zaslepené a zastaralé. Je to přízrak, mašinérie, netvor. Je třeba jej prostřednictvím životního úsilí a bdělosti zachránit, uvést do pořádku a držet si ho od těla. Překovává nás do společensky přijatelné podoby a přitom ničí a promarňuje velký potenciál. Zároveň z něj však máme značný prospěch.
Každé slovo, které vypustíme z úst, je darem od našich předků. Každá naše myšlenka vzešla od někoho chytřejšího. Předkové nám zanechali vysoce funkční strukturu, zejména na Západě: relativně nízkou míru korupce politického a ekonomického systému, technologii, bohatství, délku dožití, svobodu, pohodlí a celou řadu příležitostí. Kultura jednou rukou bere, v některých šťastnějších koutech světa však druhou rukou více dává. Pohlížet na kulturu pouze jako na něco represivního je nejen ignorantské a nevděčné, ale také nebezpečné. Tím samozřejmě netvrdím (doufám, že z dosavadního obsahu této knihy je to zřejmé), že kritika kultury by měla být tabu.
Nevyhnutelnost hierarchie
V souvislosti s útlakem vezměte v úvahu taky tohle: každá hierarchie má své vítěze a poražené. Vítězové ji pak samozřejmě raději hájí a poražení kritizují. Jenže, 1) určitá hierarchie je produktem každého kolektivního usilování o nějaký oceňovaný cíl (jelikož někteří lidé na této cestě předstihnou jiné) a 2) právě snaha o dosahování cílů je jedním z hlavních zdrojů trvalého smyslu života.
Téměř všechny emoce, díky nimž je život hluboký a poutavý, zažíváme coby důsledek pokroku k něčemu hodnotnému a vytouženému. A cenou, kterou za to platíme, je nevyhnutelný vznik hierarchií úspěchu a z nich plynoucí rozdíly v životní úrovni. Kdybychom tudíž chtěli dosáhnout absolutní rovnosti, museli bychom obětovat samotnou ideu hodnoty – a pak bychom neměli pro co žít. Proto raději kvitujme s povděkem, že naše složitá, sofistikovaná kultura dává prostor celé řadě her a celé řadě úspěšných hráčů a že dobře strukturovaná kultura umožňuje jednotlivcům hrát a vítězit mnoha různými způsoby.
Je rovněž perverzní tvrdit, že kultura je dílem mužů. Ano, symbolicky, archetypálně, myticky je kultura mužská. Také proto se myšlenka „patriarchátu“ tak snadno ujímá. Kulturu však generují všichni lidé, nejen muži (natož bílí muži, ačkoli ti se o ni zasadili nemalým dílem). Evropská kultura je dominantní, ať už si pod tím představíme cokoli, jen asi posledních čtyři sta let. Na časové ose kulturní evoluce, která se měří přinejmenším na milénia, je sotva vidět. A i kdyby ženy do 60. let minulého století a tehdejší feministické revoluce opravdu nepřispěly ničím zásadním k umění, literatuře nebo vědě (čemuž osobně nevěřím), jejich role při vychovávání dětí a při zemědělské práci přispěla k vychování chlapců a rozvázala ruce mužům – byť jen nemnoha –, takže se lidstvo mohlo rozmnožovat a postupovat kupředu.
Co když to bylo jinak?
Nabízím vám alternativní teorii – napříč historií se muži a ženy společně lopotili a společně usilovali o vymanění z nepředstavitelných hrůz bídy a strádání. Ženy byly v těch dobách mnohdy v nevýhodě, jelikož je postihla stejná zranitelnost jako muže a k tomu ještě břemeno rozmnožování a menší tělesná síla. Vedle všudypřítomné špíny, trápení, nemocí, hladu, krutosti a negramotnosti, jíž se vyznačoval život obou pohlaví až do dvacátého století, kdy i většina lidí na Západě živořila z jednoho dnešního dolaru na den, se ženy musely navíc vyrovnat s praktickými nepříjemnostmi menstruace, vysokým rizikem neplánovaného otěhotnění, nebezpečím vážné újmy či úmrtí při porodu a s břemenem příliš mnoha malých dětí. To je snad dostatečné vysvětlení rozdílného právního a praktického postavení mužů a žen ve většině společností před novodobou technologickou revolucí a vynálezem antikoncepce. To vše by se přinejmenším mělo vzít v úvahu, než se začne brát jako samozřejmá pravda, že muži ženy utiskují.
Zdá se mi, že takzvaný represivní patriarchát byl spíše výsledkem tisícileté, většinou neúspěšné snahy mužů a žen oprostit se od bídy, nemocí a otrocké dřiny. Názorně to dosvědčuje nedávný případ jistého Arúnáčalama Murugananthama, „tamponového krále“ Indie. Murugananthamovi se nelíbilo, že jeho ženě slouží jako hygienická pomůcka během menstruace špinavé hadříky. Ona tvrdila, že si mohou dovolit buď drahé vložky, nebo mléko pro rodinu. Muruganantham dalších čtrnáct let pracoval jako šílený, jak to vyjádřili jeho sousedé, ve snaze tento problém vyřešit. Nakonec ho opustila nejen žena, ale i matka, neboť jeho posedlost jim naháněla hrůzu. Když mu došly pokusné dobrovolnice, začal sám nosit prasečí měchýř naplněný krví. Asi si není těžké představit, že mu takové chování nepřidalo na oblíbenosti ani statusu.
Dnes se jeho levné vložky prodávají po celé Indii a vyrábějí je místní nezávislá ženská sdružení. Jeho zákaznice se díky němu těší svobodě, jakou nikdy dříve nepoznaly. V roce 2014 Murugananthama, který ani nedostudoval střední školu, časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Nechce se mi věřit, že jeho hlavní pohnutkou byl osobní zisk. Je i on součástí patriarchátu?
V roce 1847 skotský porodník James Young Simpson poprvé v dějinách použil při porodu éter, jelikož jeho pacientka měla deformovanou pánev. Poté přesedlal na účinnější chloroform a první dítě narozené po jeho aplikaci dostalo jméno Anaesthesia (řecky „bez citu“). V roce 1853 byl chloroform již natolik zavedený, že byl podán i královně Viktorii, když rodila své sedmé dítě. Brzy poté už byla tato látka jako zázrakem dostupná po celé zemi. Pár lidí varovalo před snahou vědy stavět se na odpor rozsudku, jejž Bůh vynesl nad Evou: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení…“ Jiným se nelíbilo, že chloroform dostávají také muži, protože mladí, zdraví a odvážní mladíci přece nepotřebují anestetika. Veškeré protesty však byly marné. Užívání anestetik se rozšířilo závratnou rychlostí (mnohem rychleji, než by bylo možné dnes). Nakonec jej podporovali i prominentní duchovní.
První praktický tampón s názvem Tampax se objevil až ve 30. letech minulého století. Z lisované bavlny jej poprvé vyrobil americký lékař Earle Cleveland Haas. Aplikátor v podobě papírové trubičky měl snížit odpor proti tomuto výrobku u žen, kterým vadilo, že by se měly dotýkat svých intimních partií. Na počátku 40. let jej používala již čtvrtina žen. O třicet let později to bylo již 70 procent. Dnes používají tampon čtyři ženy z pěti, přičemž ty ostatní zůstaly u vložek, které jsou dnes mimořádně absorpční a na místě je drží účinná adheziva (na rozdíl od nešikovných, objemných vložek ze 70. let, které připomínaly spíše pleny, a na těle je přidržoval řemínek). Myslíte si, že Muruganantham, Simpson a Haas ženy utiskovali, nebo je naopak osvobodili? A co Gregory Goodwin Pincus, který vynalezl antikoncepční pilulku? Jak přesně byli tito praktičtí, osvícení, odhodlaní muži součástí represivního patriarchátu?
Kde je ten útlak?
Proč dnes učíme studenty, že naše úžasná kultura je dílem mužského útlaku? Tak rozmanité disciplíny jako pedagogika, sociální práce, kunsthistorie, genderová studia, literatura, sociologie a stále častěji i právo pod zhoubným vlivem této ústřední premisy aktivně napadají muže jako tyrany a mužskou aktivitu jako inherentně zhoubnou. Také často nepokrytě propagují radikální politický aktivismus – tedy radikální dle všech měřítek širší společnosti – který stavějí na roveň tradičnímu procesu vzdělávání. Například Institut ženských a genderových studií Pauline Jewettové při Carletonské univerzitě v Ottawě vybízí k aktivismu v samotné své zakládací listině. Katedra genderových studií na Queen’s University v ontarijském Kingstonu „vyučuje feministické, antirasistické a queer teorie, které cílí na aktivismus v zájmu společenské změny“. Katedra podle všeho zastává názor, že univerzitní vzdělání by mělo studenty především školit a vést k politické činnosti.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!