Pamatuji dobu, kdy na západní straně Budovy Sidneyho Smithe v areálu Torontské univerzity, kde působím, jezdily děti na skateboardu. Někdy jsem se tam zastavil a pozoroval je.
Od ulice ke vstupním dveřím tam vedou hrubé, široké, nízké betonové schody lemované kulatým ocelovým zábradlím, asi šest centimetrů v průměru a šest metrů dlouhým. Nějaký ztřeštěný kluk – téměř všichni byli chlapci – se vždy postavil asi třináct metrů od horního schodu, položil jednu nohu na skateboard a vší silou nabral rychlost. Těsně před srážkou se zábradlím vyskočil, ve vzduchu se shýbl, jednou rukou nahodil prkno na ocelovou trubku, a sklouzl až dolů. Někdy ladně přistál znovu na prkně, někdy udělal bolestivý kotrmelec. Tak nebo onak to za chvíli zkusil znovu. Leckdo si pomyslí, že to od těch dětí bylo hloupé. Možná. Ale také to bylo odvážné. Já si říkal, že ti kluci jsou borci. Že si zaslouží poplácání po rameni a upřímný obdiv. Jistěže to bylo nebezpečné. O to přece šlo. Kluci chtěli triumfovat nad nebezpečím. S chrániči a přilbami by to určitě bylo bezpečnější, jenže by se tím zároveň zkazila všechna zábava. Jim nešlo o bezpečí. Oni usilovali o dovednost, o kompetentnost, přičemž právě kompetentnost je nám tou nejspolehlivější zárukou bezpečí, jakou známe.
Já bych se takového kousku neodvážil. A nezvládl bych jej, ani kdybych se odvážil. A už vůbec bych nevyšplhal na stavební jeřáb jako různí odvážlivci na Youtube (a samozřejmě lidé, kteří pracují na výškových stavbách). Nemám rád výšky, ačkoli oněch deset kilometrů nad zemí, kudy létají dopravní letadla, je už tak vysoko, že mi to nevadí. Párkrát jsem pilotoval i akrobatické letadlo z uhlíkových vláken – dokonce jsem udělal i několik souvratů – a ani to mne neznepokojilo, ačkoli to bylo tělesně i mentálně velmi náročné. (Souvrat se dělá tak, že letoun postupně navedete plnou rychlostí svisle vzhůru. Když se vlivem gravitace zastaví, začne ve výkrutu padat zpátky. Nakonec se úplně překlopí a zamíří k zemi střemhlavým letem. Manévr zakončíte obratem zpátky do vodorovné polohy. Pokud ne, už nikdy žádný souvrat neuděláte.) Na skateboard si však netroufnu, natož abych s ním sjížděl zábradlí, a nevylezu ani na stavební jeřáb.
Podél východní strany Budovy Sidneyho Smithe vede ulice Svatého Jiří (což je v této souvislosti ironické). Univerzita tam u silnice rozestavěla hranaté betonové květináče. Tam děti také kdysi dováděly na skateboardu, klouzaly se po ostrých hranách květináčů a po betonovém podstavci nedaleké skulptury. Netrvalo dlouho a na květináčích se v asi metrových rozestupech objevily drobné ocelové zarážky, které tomu měly učinit přítrž.
Když jsem je poprvé spatřil, vzpomněl jsem si na událost, která se v Torontu stala o pár let dříve. Dva týdny před začátkem školního roku z dětských hřišť po celém městě zmizelo veškeré vybavení. Změnila se totiž příslušná legislativa a následně vypukla panika ohledně pojistitelnosti. Provozovatelé všechna hřiště demontovali, přestože ta byla dostatečně bezpečná, zaplacená (často docela nedávno) samotnými rodiči a nová legislativa se vztahovala jen na nově budovaná zařízení. Celý další rok nefungovalo ve městě jediné dětské hřiště. V té době jsem často vídal znuděné, ale obdivuhodné děti, které běhaly po střeše místní školy. Na vybranou měly buď tohle, anebo se popelit v blátě s kočkami a méně dobrodružnými vrstevníky.
Demontovaná hřiště jsem záměrně označil za „dostatečně bezpečná“, protože na hřišti, které je bezpečné příliš, si děti nechtějí hrát, anebo si na něm hrají způsobem, s jakým nikdo nepočítal. Děti potřebují určitou dávku nebezpečí, aby mohly zdolávat překážky. Lidé, včetně dětí (což jsou ostatně také lidé), neusilují o minimalizaci, nýbrž optimalizaci rizika. Řídí a chodí a milují a hrají si tak, aby dosáhli kýženého cíle, ale zároveň se pouštějí do náročných úkolů, aby se dál rozvíjeli. Proto jakmile je něco příliš bezpečné, začnou lidé (i děti) vymýšlet, jak zařídit, aby to bezpečné být přestalo. Pokud se nám nechá volná ruka – nebo jsme k tomu přímo vybízeni – rádi žijeme na hraně. Pak si můžeme zachovat dostatečný pocit jistoty, a zároveň se potýkat s chaosem, čímž se vyvíjíme. Proto máme náklonnost k riziku vrozenou (někdo menší, někdo větší). Když prostřednictvím dnešní hry či práce usilujeme o optimalizaci zítřejšího výkonu, dodává nám to vzpruhy. Bez toho se po světě jen ploužíme jako náměsíční – nezformovaní a apatičtí. Pokud vyrůstáme a žijeme v bavlnce, nevíme si rady, jakmile se před námi nevyhnutelně objeví něco nebezpečného, nečekaného a plného příležitostí.
Zarážky proti skateboardistům jsou ošklivé. Vypadají jak špičaté cvoky na obojku pitbula. Podstavec skulptury před Torontskou univerzitou by musely děti svědomitě obrušovat dlouhá léta, než by jej takto důkladně zohyzdily. Velké betonové květináče díky kovovým chráničům rozmístěným v nepravidelných rozestupech po okrajích, jakož i opotřebení způsobené skateboardy, jsou žalostnou ukázkou mizerného designu, zatrpklosti, nedomyšlenosti a fušerství. Prostranství před univerzitou, které měla vegetace a skulptura zkrášlit, tak působí fádním, průmyslovým dojmem věznice, psychiatrické léčebny či pracovního tábora, jaký je k vidění pokaždé, když veřejní činitelé a stavební fi rmy chovají averzi a nedůvěru k lidem, jimž mají sloužit.
Z nevýslovné ohyzdnosti takového „řešení“ je znát, že oficiální důvod jeho zavedení byl jen zástěrka.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!