Nedávno mě nedaleká univerzita pozvala na přednáškovou akci s názvem TEDx. Mým předřečníkem byl rovněž jakýsi profesor. Pozvali ho kvůli jeho práci – bez nadsázky fascinujícímu, ač velmi technickému výzkumu inteligentních povrchů (něco jako dotykové obrazovky, které lze umístit kamkoli). Profesor však mluvil o tom, že lidé představují hrozbu pro planetu. Stejně jako můj kamarád Chris – který z bezútěšnosti bytí nakonec spáchal sebevraždu – do morku kostí zanevřel na lidské plémě. Na cestě do pekla nedošel tak daleko jako Chris, kupředu jej však hnal týž strašlivý duch.
Stál před plátnem, na němž kamera pomalu švenkovala podél dlouhatánské výrobní haly jakési čínské elektrotechnické továrny. Stovky pracovníků v bílých pláštích stály u pásů jako neživí, nelidští roboti a bezhlesně zasazovaly součástku A do drážky B. Profesor prozradil publiku, které sestávalo převážně z inteligentních mladých lidí, že se se ženou rozhodli omezit počet svých dětí na jedno. Dodal, že něco takového by měli zvážit všichni, pokud se chtějí považovat za etické jedince. Já si pomyslel, že je to výborné rozhodnutí, ovšem jen v jeho případě (a že by udělali se ženou ještě lépe, kdyby neměli žádné děti). V hledišti seděla i řada čínských studentů, kteří jeho mravokárnou přednášku poslouchali s netečným výrazem ve tváři. Možná v té chvíli mysleli na to, jak jejich rodiče uprchli před Maovou kulturní revolucí a politikou jednoho dítěte. Snad si říkali, že továrnám jako ta na plátně vděčí Číňané za ohromný pokrok v kvalitě života a občanských svobodách. Pár se jich v tomto duchu vyjádřilo nahlas, když přišla řada na otázky z publika.
Změnil by onen profesor názor, kdyby věděl, kam takové nápady mohou vést? Rád bych řekl, že ano, jenže tomu nevěřím. Myslím si, že se to mohl dozvědět, ale zavřel před tím oči. Anebo ještě hůř – věděl, ale bylo mu to jedno. Či dokonce věděl, a k branám pekla kráčel dobrovolně a dychtivě.
Není to přitom tak dlouho, co se Země zdála nekonečně větší než počet jejích obyvatel. Ještě na konci 19. století vynikající biolog Thomas Huxley (1825–95) – neochvějný zastánce Darwina a dědeček Aldouse Huxleyho – sdělil britskému parlamentu, že není v lidských silách spotřebovat všechny zdroje zemských oceánů. Že plodivá síla moří je podle něj příliš velká i na tak nenasytného predátora jako člověk. Avšak teprve před necelými padesáti lety ekologický manifest Silent Spring (Tiché jaro) Rachel Carsonové položil základy environmentálního hnutí. Padesát let! To není nic. To je jako včera.
Teprve nedávno jsme si vyvinuli myšlenkové nástroje a technologie, díky nimž jsme alespoň zčásti porozuměli složitému propletenci života. Proto si snad hypotetická nehoráznost našeho destruktivního chování zaslouží aspoň špetku pochopení. Někdy zkrátka nevíme, co činíme. Jindy to víme, ale neznáme žádné praktické alternativy. Koneckonců ani v dnešní době se lidem nežije snadno. A ještě před pár desítkami let byly údělem většiny lidstva hlad, nemoci a negramotnost. Jsme sice stále bohatší, ale pořád se v nejlepším případě dožíváme jen tolika dekád, kolik spočítáme na prstech obou rukou. I dnes je vzácné, aby v nějaké rodině alespoň jeden příbuzný neměl nějakou vážnou chorobu, a všechny rodiny to čeká dříve nebo později. Děláme, co můžeme, abychom si život usnadnili, navzdory své zranitelnosti a křehkosti, a planeta se k nám chová surověji než my k ní. Snad bychom k sobě mohli být shovívavější.
Lidé jsou koneckonců nesmírně pozoruhodní tvorové. Na celém světě nemáme sobě rovné a je otázkou, zda máme vůbec nějaká skutečná omezení. Všude kolem nás se dnes dějí věci, které by nám ještě nedávno, kdy jsme si začali uvědomovat svou globální zodpovědnost, přišly nemožné. Před pár týdny jsem na Youtube narazil na dva záznamy – zaprvé zlatého přeskoku přes koně (disciplína sportovní gymnastiky) z Olympijských her 1956 a zadruhé stříbrného přeskoku z Olympiády 2012. Nevypadalo to jako stejná disciplína, snad ani stejný živočišný druh.
Co McKayla Maroneyová dokázala v roce 2012 by v padesátých letech minulého století platilo za nadlidský výkon. Miluji parkour, sport odvozený ze cvičné překážkové dráhy francouzské armády, a také freerunning. Sestřihy příslušných soutěží sleduji s nelíčeným obdivem. Někteří kluci a holky bez problémů skočí i z třípatrové budovy. Je to nebezpečné – a vzrušující. Také lezci po jeřábech mají odvahy, až to člověku nejde na rozum. Totéž platí pro sjezdaře na horském kole, freestylové snowboardisty, extrémní surfaře, kteří si troufnou na dvacetimetrové vlny, a skateboardisty.
Do funkce arbitrů lidské rasy se pasovali oni dva mladíci, kteří vystříleli columbinskou střední. Svět viděli stejně jako náš profesor na TEDxu, jen mnohem extrémněji. Anebo jako můj nešťastný kamarád Chris. Eric Harris, vzdělanější polovina columbijské dvojice, považoval lidstvo za zkažený, nepodařený živočišný druh. Jakmile člověk přijme takovou premisu, nevyhnutelně dojde k jejímu logickému závěru. Je-li něco epidemie, jak to vyjádřil David Attenborough, nebo rakovina, jak deklaroval Římský klub, pak se ten, kdo to vymýtí ze světa, stane hrdinou. V tomto případě doslova zachráncem planety. Pravý mesiáš by pak v zájmu důslednosti vymýtil i sám sebe. Tak si obvykle počínají masoví vrazi, které k zabíjení vede téměř bezmezná zatrpklost. Slitování nemají ani nad svým vlastním Bytím. Mnozí spáchají sebevraždu právě proto, aby všem dokázali, jak ryzí je jejich nihilismus. Dnes již nemůže nikdo beztrestně prohlásit, že by na světě bylo lépe bez židů, černochů, muslimů nebo Angličanů.
Proč je tedy mravné hlásat, že by se planetě ulevilo, kdyby na ní bylo méně lidí? Nemohu si pomoci, za takovými výroky zkrátka vidím lebku, která se škodolibě zubí při představě apokalypsy. A proč lidskou rasu tak často pranýřují zrovna hlasití bojovníci proti nenávisti a předsudkům?
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
