Vynikat v nějaké činnosti bylo jednodušší, když jsme všichni žili v malých, venkovských komunitách. Tamta mohla být královnou plesu, támhleten zase vítězem matematické olympiády či fotbalovou hvězdou. Ve vsi fungoval jen jeden či dva mechanici a pár učitelů. Tito místní hrdinové se ve svém malém rybníce mohli opájet serotoninem vybuzeným sebevědomím vítěze. Možná proto mají lidé narození v menších městech nadprůměrné zastoupení mezi elitou.
Jste-li však dnes jedním z milionu, jenže pocházíte z New Yorku, pak je ve vašem městě takových jako vy dvacet. A většina z nás dnes žije ve městech. A se zbylými sedmi miliardami jsme navíc digitálně propojení. Naše hierarchie úspěchu jsou dnes závratně vertikální.
Ať jste v něčem sebelepší, vždy se najde někdo, vedle něhož vypadáte neschopně. Třeba obstojně hrajete na kytaru, jenže nejste Jimmy Page nebo Jack White. Téměř určitě byste nepřivedli do varu ani místní hospodu. Třeba dobře vaříte, jenže na světě je spousta špičkových šéfkuchařů. Recept vaší mámy na kari z rybích hlav, jakkoli slovutný v její rodné vsi, by se neprosadil v dnešní době grapefruitových pěn a zmrzlin s příchutí whisky a tabáku. I ta nejkrásnější hollywoodská herečka se nakonec promění v paranoidní Zlou královnu, která je neustále na pozoru před novou Sněhurkou. A vy? Vaše kariéra je nudná a bezcílná, doma si sotva umíte zatlouct hřebík, máte otřesný vkus, jste tlustší než vaši známí a na vaše večírky chodí lidé jen se sebezapřením. Koho vzrušuje, že jste premiér Kanady, když kdosi jiný je prezidentem Spojených států?
V každém z nás sídlí vnitřní kritický šotek, který tohle všechno ví. A v popisu práce má hlasitě se dožadovat vaší pozornosti. Neustále odsuzuje naše nevalné výkony. Je těžké jej umlčet. A co hůř, takoví kritikové jsou nepostradatelní. Na světě bude stále dostatek umělců bez vkusu, muzikantů bez hudebního sluchu, kuchařů bez chuti, byrokratických středních manažerů s poruchou osobnosti, námezdních pisálků a úmorných, ideologicky zkostnatělých profesorů. Mezi věcmi i lidmi jsou důležité kvalitativní rozdíly. Příšerná hudba působí posluchačům muka. Špatně vyprojektovaná budova se vlivem zemětřesení zhroutí. V podřadném automobilu se řidič při dopravní nehodě zabije. Selhání je cena, kterou platíme za prostřednost, a protože důsledky prostřednosti jsou reálné a vážné, je nutné mít nějaké standardy.
Lidé si nejsou rovni schopnostmi ani výsledky a nikdy nebudou. Prakticky ve všech oblastech lidské činnosti platí, že velká část produkce je dílem nepočetné hrstky. Vítězové neberou úplně vše, berou však většinu, a dno není záviděníhodné místo. Na dně jsou lidé nešťastní. Jsou tam častěji nemocní a zůstávají neznámí a nemilovaní. Život jim tam protéká prsty. Umírají tam. A to, co jim říká ten škodolibý vnitřní hlas, je proto zdrcující. Život je hra s nulovým součtem. Bezvýznamnost je výchozí stav. A co jiného než úmyslná hluchota může lidi chránit před tak sžíravou kritikou? Právě z toho důvodu celá generace sociálních psychologů doporučovala „pozitivní iluze“ coby jedinou spolehlivou cestu k duševnímu zdraví. Jejich krédo? Noste lež jako deštník. Sotva si lze představit více deprimující, ubožejší a pesimističtější filozofii – jste na tom tak hrozně, že vás zachrání jen sebeklam.
Já nabízím alternativní přístup, který se obejde bez iluzí. Pokud vám osud pokaždé rozdá mizerné karty, možná hrajete cinknutou hru (možná jste ji mimoděk cinkli vy sami). Pokud pod vlivem svého vnitřního hlasu pochybujete o smyslu svého počínání – nebo o hodnotě života svého či života vůbec –, možná byste mu měli přestat naslouchat. Ostatně pokud ten kritický hlas očerňuje všechny stejně, úspěšné i neúspěšné, jakou má pak vypovídací hodnotu? Třeba to, co slyšíte, jsou jen žvásty, a žádná moudra.
Vždy se najde někdo lepší než vy je totiž nihilistické klišé, podobně jako Co z nás zbude za milión let? Správná odpověď na takovou otázku není Proto je všechno bezvýznamné, nýbrž Časový rámec, ve kterém na ničem nezáleží, umí vymezit každý trouba. Sofistikované výmluvy na irelevanci nejsou žádnou hlubokomyslnou kritikou Bytí. Je to jen laciný trik racionální mysli.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!