V mládí jsem strávil jedno léto na brigádě mezi železničními dělníky na rozlehlé prérii centrálního Saskatchewanu. Pro každého nového člena této výhradně mužské skupiny připravili ostatní v prvních dvou týdnech zatěžkávací zkoušku.
V naší četě měli početné zastoupení indiáni severní větve kmene Krí, většinou pohodoví chlapi, dokud se nenapili a na povrch nevyplavala ukřivděnost a zášť. Mnozí byli několikrát trestaní, stejně jako většina jejich příbuzných. Kdovíjak se za to nestyděli, brali to jen jako další prvek bělošského systému. Ve vězení navíc alespoň nehladověli a v zimě nemrzli. Jednomu Kríovi jsem tenkrát půjčil padesát dolarů. Místo vrácení peněz mi pak nabídl pár knihovních zarážek vyříznutých z historicky prvních kolejnic položených v západní Kanadě. Mám je dodnes. Jsou lepší než padesát dolarů. Když se k četě připojil někdo nový, ostatní mu okamžitě přisoudili urážlivou přezdívku. Mně začali říkat Howdy-Doody*, což dodnes přiznávám s lehkým zahanbením. Když jsem se autora přezdívky zeptal, jak ho to napadlo, dotyčný vtipně a absurdně odpověděl: „Protože se mu vůbec nepodobáš.“ Lidé, kteří se živí rukama, mají mnohdy ohromný smysl pro humor, většinou toho kousavého, jízlivého, urážlivého druhu. Neustále si jeden druhého dobírají, zčásti pro zábavu, zčásti v rámci odvěké bitvy o místo v dominanční hierarchii, ale také proto, aby zjistili, jak se člověk pod tlakem zachová. Sondují tak charakter svých společníků a upevňují kamarádská pouta. Když to funguje, jak má (když každý rovnou měrou přijímá i rozdává), z velké části to přispívá k tomu, že chlapi, kteří se živí rukama, lépe a někdy i s potěšením snášejí pokládání potrubí, těžbu ropy, dřevorubectví, dřinu v restaurační kuchyni a další úmorné, nebezpečné práce v horku a špíně, které dodnes provádějí téměř výhradně muži.
Nedlouho poté, co jsem nastoupil k železnici, se má přezdívka změnila na Howdy. Ta už se mi líbila podstatně víc, jelikož zněla správně kovbojsky a nikdo si ji nespojoval s tou pitomou loutkou. Náš další přírůstek takové štěstí neměl. Do práce si nosil pěknou svačinovou dózu, a to byla chyba, protože všichni ostatní se spokojili s obyčejným papírovým pytlíkem. Jeho dóza byla příliš spořádaná a nová. Vypadalo to, jako by mu svačinu do práce balila máma. A tak podle ní dostal i přezdívku. Dóza navíc nebyl fajn chlap. Neustále si na všechno stěžoval a s nikým nevyšel. Všechno sváděl na druhé. Byl nedůtklivý a nijak zvlášť pohotový. Se svou přezdívkou se nesmířil a práce mu nesedla. Na každého reagoval opovržlivě a popuzeně a podobně přistupoval i ke své práci. Nebyla s ním žádná legrace, a to je v pracovní četě osudné. Asi po třech dnech neustálého mrzoutství a ukřivděné povýšenosti jej druzí začali trápit nejen posměšnou přezdívkou. Nevrlý Dóza pracoval jako jeden článek asi sedmdesátičlenného řetězce dělníků podél několikasetmetrového úseku trati. Tu a tam vzduchem proletěl oblázek namířený na jeho ochrannou přilbu. Přímý zásah vždy provázel ostrý zvuk, který okolostojící kvitovali s uspokojením. Ani to však Dózu nerozveselilo. A tak začaly vzduchem létat větší oblázky. Dóza občas nedával pozor a v nestřeženém okamžiku – křáp! – kámen ho trefi l přímo do kebule. Pokaždé se rozčílil, ale bez většího účinku. Řetězec dělníků se vždy jen rozvlnil tichým pobavením. Tohle trvalo pár dnů, načež se Dóza, který si bohužel z celé té lekce neodnesl nic kromě pár modřin, z naší čety poroučel.
Muži na pracovišti vytvářejí a vynucují normy společenského chování. Dělej, co máš. Nefl ákej se. Dávej pozor. Neskuhrej a nebuď netýkavka. Stůj za kamarády. Nikomu nepochlebuj a na nikoho nedonášej. Nebuď otrokem stupidních pravidel. Neboli, nesmrtelnými slovy Arnolda Schwarzeneggera, nebuď slečinka. Nebuď na nikom závislý. Ani trochu. Za žádnou cenu. Tečka. Ono pošťuchování, které si musí odbýt každý nový člen pracovního kolektivu, je zkouška – jsi odolný, zábavný, kompetentní a spolehlivý? Jestli ne, tak můžeš jít. Není na tom nic složitého. Nemáme zapotřebí tě litovat. Nechceme snášet tvůj narcismus a nechceme za tebe dělat tvou práci
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!