Přečtete-li si hlubinné psychology jako Freud a Jung, případně jejich předchůdce Nietzscheho, zjistíte, že všechno má svou temnou stránku. Freud pronikl hluboko do latentního, implicitního významu snů, které podle něj často souvisejí s nějakým nevhodným přáním. Jung věřil, že za každým společensky korektním aktem jde jako nevědomý stín jeho zlovolné dvojče. Nietzsche se zamýšlel nad tím, co nazýval resentiment – jak tato pohnutka vede člověka k tomu, aby veřejně stavěl na odiv navenek nezištné skutky:
Neb aby člověk byl osvobozen od msty: to jest mi most k nejvyšší naději, to duha po dlouhých bouřkách. Jinak tomu arci chtějí tarantule: „To právě buď nám spravedlivostí, že svět se naplní bouřkami naší msty,“ tak spolu rozmlouvají. „Pomstu chceme vykonávat a potupu na všech, kdož nejsou nám rovni“ – tak si přislibují srdce tarantulí. „A ‚vůle k rovnosti‘ – tak nechť napříště sluje jméno ctnosti; a proti všemu, co má moc, pozvedneme svůj pokřik!“ Vy kazatelé rovnosti, po „rovnosti“ takto z vás volá tyranské šílenství bezmoci: vaše nejztajenější tyranské choutky zakuklují se takto do slov o ctnosti. (Tak pravil Zarathustra, překl. Otokar Fischer.)
Něčeho podobného si byl vědom i jedinečný britský spisovatel George Orwell. V roce 1937 napsal knihu Cesta k Wigan Pier, která je zčásti tvrdou kritikou britských socialistů z vyšších tříd (přestože autor sám tíhl k socialismu). V první polovině knihy
Orwell píše o otřesných podmínkách britských horníků ve 30. letech minulého století:
Od několika zubařů jsem slyšel, že v průmyslových oblastech se člověk, který by měl ještě po třicítce nějaké vlastní zuby, stává raritou. Ve Wiganu se mi různí lidé svěřili s názorem, že je nejlepší „zbavit se“ zubů v co nejnižším věku. „Zuby jsou jenom pro zlost,“ řekla mi jedna žena.
Typický wiganský horník musel jít – i když vzhledem k výšce šachet se spíš plazil – pět kilometrů, během nichž si odřel záda a mnohokrát se uhodil do hlavy, aby si mohl odbýt svou sedmihodinovou otrockou dřinu. A pak se musel stejným způsobem vrátit. „Snad to lze srovnat s výstupem na menší horu, než začnete pracovat,“ napsal Orwell. Čas strávený plazením přitom nebyl placený. Cestu k Wigan Pier vydalo Orwellovi socialistické nakladatelství Left Book Club, které každý měsíc publikovalo jednu část. Nikdo, kdo si přečte první část, která podává přímé svědectví o životě horníků, nemůže zůstat chladný k údělu pracující třídy.
Jen zrůda by se neustrnula nad tím, co Orwell v knize líčí:
Ještě nedávno vládly na dolech horší podmínky než dnes. Stále žije pár velmi starých žen, které v mládí pracovaly v podzemí, kde s popruhem kolem pasu a řetězem mezi nohama lezly po čtyřech a tahaly vozíky s uhlím. Tohleto dělávaly dál, i když byly těhotné. (Překlad Petra Martínková.)
V druhé polovině se však Orwell zaměřil na jiný problém: na tehdejší relativní neoblíbenost socialismu ve Spojeném království, navzdory očividné a hluboké nerovnosti, která byla patrná, kam se člověk podíval. Orwell konstatoval, že intelektuálové a reformátoři z vyšších tříd, kteří v dobře střižených oblecích filozofují z pohodlí svých ušáků a samozvaně rozhodují o tom, kdo je oběť a kdo viník, kdo si zaslouží lítost a kdo opovržení, ve skutečnosti nemilují chudé, jak rádi veřejně prohlašují, nýbrž nenávidí bohaté.
Svou zatrpklost a závist zakrývají zbožností, svatouškovstvím a licoměrností. Od té doby se podvědomí levicového tábora, zejména toho, který se má za arbitra sociální spravedlnosti, příliš nezměnilo. Díky Freudovi, Jungovi, Nietzschemu a Orwellovi si vždy pomyslím: „To znamená proti čemu?“, kdykoli uslyším někoho provolávat: „Jsme pro XY!“ Ta otázka zní zvlášť případně, pokud dotyční kritizují, kárají a chtějí změnit něčí chování. Myslím, že to byl Jung, kdo přišel s tou nejpronikavější, nejostřejší psychoanalytickou pomůckou: pokud nedokážete pochopit, proč někdo provedl to či ono, pohleďte na důsledky a pohnutky si odvoďte z nich.
To je psychologický skalpel. Není vhodný pro každou situaci. Občas řízne příliš hluboko nebo do nesprávného místa. Snad bychom ho měli používat jen v krajních případech. Nicméně v jistých případech jeho použití poskytuje značné poučení. Tak například jsou-li důsledkem ocelových zarážek na podstavcích a betonových květináčích (viz minulý díl) frustrovaní mladiství a tupá lhostejnost ke kráse a estetice, pak právě to bylo možná cílem. Pokud někdo tvrdí, že se řídí těmi nejvyššími mravními principy a jedná v zájmu obecného blaha, není důvod automaticky předpokládat, že jeho pohnutky jsou upřímné. Lidé, kteří chtějí něco zlepšit, se obvykle nesnaží měnit druhé, a pokud ano, se vší zodpovědností nejprve změní sami sebe. Cítím, že za opatřením, které brání skateboardistům v nesmírně dovedných, odvážných a nebezpečných kouscích, stojí záludný duch hlubokého antihumanismu.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
