Nedávno jsem se díval, jak se tříletý chlapec plouží za svými rodiči na přeplněném letišti a co pět sekund hlasitě vříská. Nebyl to však pláč ze zoufalství, chlapec to dělal záměrně. To pozná každý rodič. Záměrně dráždil své rodiče i stovky dalších lidí, aby si získal pozornost. Možná něco potřeboval. Jenže to dostat nemohl a jeho rodiče mu to měli vysvětlit. Možná namítnete, že byli unavení po dlouhém letu. Stačilo však, aby věnovali třicet sekund poctivému řešení problému, a bylo by po ostudě. Pečlivější rodiče by nedopustili, aby se na jejich dítě všichni dívali skrz prsty.
Jednou jsem naopak viděl, jak pár, který nebyl schopen či ochoten svému dvouletému potomkovi cokoli odmítnout, jej během návštěvy u přátel ani na okamžik nespustil z očí a všude za ním chodil v závěsu, protože chlapec bez neustálého dozoru tak zlobil, že mu rodiče nemohli dopřát ani sekundu opravdové svobody. Jeho rodiče mu chtěli dopřát svobodu, bez korekcí na každém kroku, jenže tím dosáhli přesně opačného výsledku –připravili jej o jakoukoli možnost nezávislého jednání. Protože se nikdy neodvážili naučit jej, co znamená „ne“, neměl představu o rozumných mezích, které by batoleti umožnily maximální autonomii. Byl to klasický příklad přemíry chaosu, z něhož se rodí přemíra řádu (a následný nevyhnutelný zvrat). Viděl jsem rodiče, kteří se nemohli ani na chvíli zapojit do rozhovoru dospělých u stolu, protože společenskou scénu zcela ovládly jejich dvě děti, čtyř a pětileté. Ze všech nakrájených chlebů vyjedly střídku a tyranizovaly všechny přítomné, zatímco máma a táta trapné situaci jen bezmocně přihlíželi.
Pro mého syna to neplatí!
Když má nyní dospělá dcera byla ještě malá, jeden kluk ji bouchl do hlavy kovovým autíčkem na hraní. Rok nato jsem viděl, jak tentýž chlapec surově strčil do své mladší sestry, která zády přepadla na skleněný konferenční stolek. Matka jej okamžitě vzalado náruče (nikoli svou vyděšenou dceru) a tlumeným hlasem mu řekla, že tohle se nedělá. Přitom jej konejšivě hladila, což je pro dítě jasná známka toho, že rodič jeho jednání schvaluje. Ta žena nevědomky vychovávala malého Božského vládce vesmíru. To je ostatně nevyřčený cíl mnoha matek, včetně těch, které se zasazují o absolutní genderovou rovnoprávnost. Takové ženy by se důrazně ohradily proti jakémukoli příkazu ze strany dospělého muže, pokud však na ně jejich syn od videohry houkne, že by rád sendvič, poslušně mu jej odběhnou připravit. Budoucí ženy takových chlapců budou své tchyně nenávidět zcela oprávněně. Respekt k ženám? Ten by měli projevovat ostatní kluci a muži, to pro jejich miláčka neplatí.
Na podobném základě je založeno, přinejmenším částečně, upřednostňování synů před dcerami v zemích jako Indie, Pákistán nebo Čína, kde jsou potraty nenarozených dívek na denním pořádku. Podle Wikipedie je to „kulturní norma“. (Wikipedii cituji proto, že je kolektivně psaná a redigovaná, a tudíž ideální zdroj obecně přijímaných názorů.) Nemáme však jediný důkaz, že takové ideje jsou výhradně kulturního rázu. Pro evoluci takovéto preference existují přesvědčivé psycho-biologické důvody, které z našeho moderního, egalitářského pohledu rozhodně nejsou příjemné. Jste-li okolnostmi donuceni vsadit vše na jednu kartu, dá-li se to tak říct, pak je dle čistě evoluční logiky (tedy že jediné, na čem záleží, je maximální rozšíření vašich genů) „výhodnější“ syn. Proč?
Za všechno může evoluce…
Protože reprodukčně úspěšná dcera vám může dát osm, devět dětí. V tomto ohledu je hvězdou například Yitta Schwartzová, která přežila holokaust a jejíž potomci byli po tři následující generace reprodukčně neméně úspěšní. Když Yitta v roce 2010 zemřela, byla pramáti více než dvou tisíc lidí. Úspěšný syn má však v tomto směru prakticky neomezené možnosti. Sex s mnoha partnerkami je pro něj cestou k exponenciální reprodukci (vzhledem k tomu, že vícečetná těhotenství jsou vzácná). Povídá se, že herec Warren Beatty a basketbalista Wilt Chamberlain měli v životě několik tisíc žen, což platí i pro některé rockové hvězdy. Nikdo z nich samozřejmě neměl úměrný počet dětí, zejména díky moderním antikoncepčním prostředkům. Ovšem historické celebrity podobného kalibru se takovou plodností pochlubit mohly. Například jistý Džočangan, děd zakladatele dynastie Čching Nurhačiho, který žil zhruba v polovině 16. století, je po mužské linii předkem více než půl druhého milionu obyvatel severovýchodní Číny. Středověký irský klan Uí Néill zase přivedl na svět až tři miliony lidí, kteří dnes žijí zejména v severozápadním Irsku a Spojených státech.
A král mužské plodnosti Čingischán, kdysi vládce většiny Asie, je po 34 generacích praotcem osmi procent všech mužských obyvatel středoasijských zemí, tedy více než šestnácti milionů potomků. Existují tedy hluboké biologické důvody, proč rodiče dávají přednost synům natolik, že jsou ochotni zbavovat se nenarozených dcer. Netvrdím ovšem, že jde o přímou kauzalitu ani nepopírám případné další, kulturní důvody. Pokud rodiče projevují synovi v dětství preferenční náklonnost, může z něj vyrůst naopak atraktivní, vyrovnaný, sebevědomý muž. To je případ otce psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Sám Freud píše: „Muž, jenž byl matčiným nesporným favoritem, si po celý život uchová pocit dobyvatele, ono sebevědomí úspěchu, které často plodí skutečný úspěch.“
„Sobecký gen“
To je pravda. Jenže z „pocitu dobyvatele“ se velmi snadno může vyklubat opravdový dobyvatel. Přinejmenším Čingischán dosáhl svého reprodukčního úspěchu jen na úkor neúspěchu mnoha ostatních mužů, včetně milionů mrtvých Číňanů, Peršanů, Rusů a Maďarů. Rozmazlovat syna může být proto přínosné z pohledu „sobeckého genu“ (kdy favorizovaný syn zplodí nespočet potomků), mohu-li si vypůjčit slavný termín evolučního biologa Richarda Dawkinse. Avšak z pohledu jeho současníků může taková výchova zmutovat v něco nepopsatelně nebezpečného a připravit celé společnosti velmi temnou a strastiplnou podívanou.
Tím zajisté netvrdím, že své syny upřednostňují před dcerami všechny matky (nebo že některé naopak nefavorizují dcery nebo že své syny občas nefavorizují otcové). Tu a tam zjevně převládnou jiné faktory. Ten biologický někdy kupříkladu zastíní podvědomá (nebo i vědomá) nenávist k vlastnímu dítěti, bez ohledu na pohlaví, osobnost nebo situaci. Znal jsem případ, kdy rodiče nechávali hladovět svého čtyřletého syna. Jeho chůva utrpěla zranění a rodiče jej na střídačku dočasně svěřovali známým a sousedům. Když jej matka jednou nechala u nás, naznačila, že často celý den vůbec nic nejí. „Ale to je normální,“ mávla rukou. Není to normální (je-li to vůbec třeba dodávat). Ten chlapec se pak celé hodiny ze zoufalství a naprosté oddanosti ani na chvíli neodtrhl od mé ženy, která do něj díky své neústupnosti, trpělivosti a shovívavosti dokázala dostat celý oběd, přičemž ho průběžně odměňovala za jeho spolupráci a odmítala dopustit, aby selhal. Nejprve seděl se zavřenou pusou u stolu se mnou, manželkou, našimi dvěma dětmi a dalšími dvěma, které jsme hlídali sousedům. Žena před něj zvedla lžíci a trpělivě, neúnavně čekala, zatímco chlapec kýval hlavou sem a tam, odmítal otevřít pusu a používal obranné metody typické pro vzpurné, výchovně zanedbané dvouleté děti. Žena se s neúspěchem nesmířila. Pokaždé, když spolkl sousto, jej pohladila po hlavě a řekla, že je „hodný kluk“. Bylo to od ní upřímné, protože si to opravdu myslela. Byl to milý chlapec, jen trochu zanedbaný. Nakonec vše dojedl za pár minut, a ani to příliš nebolelo. Všichni jsme pozorně sledovali. Bylo to drama o životě a smrti.
Slepí lidé…
„Podívej,“ řekla žena a ukázala mu misku, „všechno jsi snědl.“ A tomu klukovi, který stál zaraženě v koutě, když jsem ho poprvé uviděl, který si nehrál s ostatními dětmi, který se chronicky mračil, který vůbec nezareagoval, když jsem ho lechtal a pobízel ke hře, najednou na tváři rozkvetl široký, zářivý úsměv. Všem u stolu se rázem zvedla nálada. I dnes, když to píšu, dvacet let poté, mne ta vzpomínka dojímá k slzám. Chlapec pak za manželkou až do večera chodil jako štěně a nespustil ji z očí. Kdykoli si sedla, skočil jí do klína a přitulil se. Znovu se otevřel světu, v zoufalé touze po lásce, kterou mu rodiče nikdy nedopřáli. Matka si pro něj přišla pozdě večer, i když pořád vlastně příliš brzy. Když sešla po schodech do místnosti, v níž jsme všichni seděli, a spatřila svého syna, jak se tulí k manželce, kysele prohodila: „No jo, supermáma.“ Pak vzala chudáka kluka za ruku a odkráčela a její zlé a bezcitné srdce zůstalo nedotčeno. Byla to psycholožka. Jakmile člověk otevře byť jedno oko, uvidí někdy strašné věci. Není divu, že lidé mnohdy chtějí zůstat slepí.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!