V lednu 2019 odhlasoval Evropský parlament zákaz užití plastů pro jedno použití, založený na seznamu nejčastějších polutantů nacházejících se v moři. Už tehdy jsem chtěl o věci něco napsat, ale čím více jsem se nořil do detailů, tím složitější obrázek mi z toho vycházel. Zdá se, že ve věci používaných materiálů máme před sebou „zábavný“, takřka neřešitelný problém.
A jelikož mám rád neřešitelné problémy, které mají spoustu různých aspektů, vznikla tato dnešní úvaha na téma „odpadky“. Nečekejte stručný sarkasmus, který je jedním z mých poznávacích znaků. Tohle je opravdu hodně obtížná záležitost. Ale dozvěděl jsem se při jejím studiu hodně zajímavých věcí, o které se chci tímto podělit. Snad to pro vás také budou novinky.
Nakonec, většina z nás se s obsahem svého koše rozloučí v momentě, kdy jej vyklopí do nejbližší vhodné nádoby, a další osud odpadů je nám vesměs neznámý.
Přiznání na úvod: já mám přírodu velmi rád a kdyby existovala použitelná konzervativní zelená strana fungující v mezích zdravého rozumu (žádný gender ani tažení proti atomovým elektrárnám), nejspíš bych s ní sympatizoval. Narazím-li někde v horském lese pod vrcholem Králického Sněžníku na poházené PETky, s chutí bych pachatele vylískal za to, jak macešsky se k naší vlasti chová. Ale vadí mi i přetékající kontejnery na ulici a podobné průvodní znaky velkoměsta. Kdybych byl politikem, stávka popelářů by na mě asi platila víc než stávka jakéhokoliv jiného povolání, od pilotů až po hrobníky.
Tudíž asi moc nepřekvapí, že hážu „papír do papíru, plasty do plastů, sklo do skla“ apod. Je to emocionálně založený rituál, od kterého by se mi těžko odvykalo.
Potíž s tímto rituálem je jediná, zato zásadní: že v praxi funguje daleko hůř, než jaký z něj máme subjektivní dojem. Zatímco s uspokojením odcházíme od žluté popelnice, které jsme právě svěřili pytel nacpaný prázdnými sáčky, zmáčknutými PET lahvemi a podobným šustivým materiálem, prakticky se z celého tohoto odpadu zrecykluje kolem dvaceti procent a ekonomika celé věci je pochybná. Má to nějaké důvody, kvůli kterým se problém vzpírá jednoduchému řešení.
První kámen úrazu: není materiál jako materiál.
Poměrně snadno a efektivně se recyklují třeba kovy. Klasickým případem, dokonce tak klasickým, že na něj v souvislosti s pojmem recyklace ani nemyslíme, je zlato. Naprostá většina jednou vytěženého zlata se používá znovu a znovu v různých podobách. Je klidně možné, že náušnice, které nosí vaše sousedka z pátého patra, tvořily před mnoha staletími – samozřejmě v jiné formě – součást zlatého pokladu inky Atahualpy.
Podobným případem je hliník nebo ocel. Přijedete-li dnes do Ostravy, zjistíte, že z vysokých těžních věží ostravských dolů moc nezbylo, a to přesto, že město bývalo centrem havířiny. Je to tím, že ocel, použitá k jejich konstrukci, je příliš cenná na to, aby jen tak stála bez použití na dešti. Vzhledem k tomu, že prvovýroba hliníku nebo oceli ze surové rudy je dost náročná na energii, se recyklace těchto kovů výrazně vyplatí a funguje už více než sto let, aniž by vyžadovala nějakou státní podporu a podobné útoky na kapsu daňového poplatníka.
Slušně recyklovatelným materiálem je i sklo, které se dá se použít opakovaně a mnohokrát. Vyhozené sklo lze třídit automaticky pomocí speciálních optických přístrojů a strojově jej umýt od zbytků potravin, nápojů apod.; potřeba lidské ruční práce v tomhle případě není velká. Dokonce lze přimíchávat sklo do betonu, přičemž výsledek vůbec nevypadá špatně. Největší problémy nastanou, vyhodí-li někdo do běžného odpadu speciální ohnivzdorná skla typu Pyrex, která pak v tavné směsi dělají neplechu.
O něco hůř je na tom papír. Ten už se od nečistot jen tak umýt nedá, zvlášť ne od mastnoty. Superklasickým příkladem jsou použité krabice od pizzy, prosáklé olejem a zbytky sýra. Odseparovat nějak průmyslově tuk od papírových vláken je v současné době nemožný úkol. Jenže vysvětlit širší populaci, co je ještě akceptovatelná úroveň zašpinění a co už ne, je podobně nemožné. Ve výsledku se papírový odpad musí probírat ručně, pěkně jeden kus po druhém, a kontaminované části dávat stranou k zakopání nebo ke spálení. Tenhle druh práce zatím roboti nezvládají, takže jej musejí dělat lidé – v západním světě pěkně drahá záležitost, navíc nevábná, tudíž se na ni moc zájemců nehlásí. Už někde tady začíná moderní recyklační proces drhnout a být výrazně prodělečným.
Nu a pak je tu plast a radosti s ním spojené.
Problém s kontaminací potravinami a jinými zbytky je u plastových obalů dost podobný jako u papíru, ale pak přistupují ještě další detaily. Plasty jsou chemicky dost různé a dělí se do sedmi základních recyklačních tříd, z nichž jenom některé se skutečně dají bez problémů zpracovat znova. Jelikož v odpadových nádobách jsou všechny druhy plastu promíchané, musí je někdo opět rozdělovat ručně, a to ani nemluvíme o tom, že existují různé kombinované výrobky, které mají na horní straně jiný plast než na té dolní, případně vnějšek jiný než vnitřek – a personál, který je třídí, by měl takové věci být schopen poznat.
Není tedy divu, že výroba nového plastu je dnes ekonomicky výhodnější, než recyklace toho starého. Tato ekonomická nerovnice dost záleží na světových cenách ropy, které jsou poslední dobou ne sice úplně nízké, ale snesitelné. Ročně se vyrobí cca 300 milionů tun nového plastu, takže kolem čtyřiceti kil na osobu. Tendence rostoucí.
Až dosud existovaly v zásadě dva přístupy k tomu, jak se zbavovat plastového odpadu. Oba téměř současně dospěly do stavu, kdy už se v nich jednoduše pokračovat nedá.
Ten první, africko-asijský, bychom mohli pojmenovat slovy „prostě to vyhoď, vítr a řeka to někam odnesou“. Asijské řeky vnášejí do světových oceánů neskutečné množství svinstva, Afrika je zatím pozadu, ale při svém populačním růstu by mohla Asii dohnat a předehnat. Přes 90 procent plastového odpadu, který se dostane do moře, pochází z Afriky a Asie.
(Zajímavá výjimka: supertvrdé zákony ohledně plastových tašek má už více než deset let Rwanda. A důsledně je vymáhá, na hranicích i uvnitř země.)
Pak je druhý přístup, přístup bohatších zemí, a ten zní „vyvezeme to do Číny“. Přesněji řečeno zněl, protože teď už to nejde. Po dlouhá desetiletí byla Čína ochotna dovážet odpadky z Ameriky, Evropy či Austrálie k dalšímu zpracování – jedním směrem se na kontejnerových lodích plavily čínské výrobky k prodeji na západních trzích, druhým se vracel hrubě předtříděný odpad, jen z USA cca 4000 kontejnerů denně.
Těžko říci, jak se s tímhle „zbožím“ v Číně zacházelo, to nikdo moc nekontroluje; část byla určitě zpracována na novou surovinu, jiná část mohla taky skončit v řece a následně v moři. S touto praxí je nicméně konec, protože Čínu přestalo bavit být skládkou světa a tamní vláda vydala zákaz importu odpadu určeného k recyklaci, není-li předtříděn aspoň na 99,5 % čistoty. Což je přesně ta drahá část celého procesu.
A tím se celý západní recyklační model de facto zhroutil.
Velmi dočasným a velmi neúplným řešením bylo přesměrování odpadkových toků do jiných zemí, jako je Vietnam, Indonésie, Thajsko, Malajsie nebo Indie. (Rozsáhlý článek na National Geographicu.)
Jenže: tyhle země a) nedisponují dostatečnou infrastrukturou k tomu, aby absorbovaly miliony tun odpadu, které dříve zpracovávala Čína, a b)
přeci jen bohatnou, mají nějakou národní hrdost a nechtějí se stávat odkladištěm špíny z ciziny. Předešlým generacím možná stačila ke spokojenosti libovolná střecha nad hlavou, absence války a miska rýže k večeři, ale mladší obyvatelé těchto zemí mají vyšší nároky na životní úroveň a hrabat se v dovezených odpadcích se jim nechce o nic více než nám.
Právě asijské země, jak zmíněno, mají dost velký problém s produkcí vlastních odpadků a mají rovněž v úmyslu s ním postupně něco dělat, jen co vyřeší palčivější úkoly (třeba výstavbu sítě záchodů v Indii). Důsledkem je, že čínský zákaz dovozu odpadů odstartoval v jihovýchodní Asii řetězovou reakci dalších zákazů; brzy se dveře zavřou všude.
Tím, že Asie začala odmítat zpracování odpadu z jiných kontinentů, přestala západní hra na recyklaci plastů definitivně fungovat. Jelikož ruční třídění je při cenách práce ve vyspělém světě nemožně drahé, končí už rok a něco tříděný plastový odpad na místních skládkách nebo v peci.
Ta druhá možnost přitom není moc dobrá, protože při pálení plastu vznikají karcinogenní dioxiny a ty zatím neumíme dokonale odfiltrovat. Umělá hmota se koneckonců vyrábí z ropy, a to právě z těch jejích součástí, které moc dobře nehoří. Zbývá tedy zakopávat, zakopávat, ideálně někde, kde nebudou kontaminovány podzemní vody. Třeba na poušti – jenže těch je v Evropě poněkud málo.
Update 23.4.2019 ve 22.00: Poznámka o těch součástech ropy, které moc dobře nehoří, patří škrtnout. To jsem zase jednou něco nezkontroloval pořádně … omlouvám se. Valná většina plastů se vyrábí polymerací plynů jako ethen a propylen, které hoří dobře. Nicméně „dobře“ neznamená „čistě“, při pálení plastů vznikají různé toxické látky pevné i plynné. Pouze speciální spalovny s vysokou teplotou pece (zahřátí plastu na cca 1000 stupňů a bez přístupu kyslíku) mají lepší výsledky. Konec update.
(Západoevropské státy začaly po čínském zákazu vyvážet svůj odpad například do Polska, kde však brzy došlo k sérii požárů na skládkách a Varšava se také rozhodla pro restrikce. Další část končí v Bulharsku a Rumunsku. Ať žije ta evropská solidarita, o které tak často slyšíme.)
Plastů se přitom jen tak zbavit nemůžeme. Jsou užitečné ve spoustě situací. Každý si asi vzpomene na medicínské aplikace, jako jsou jednorázové rukavice pro lékaře nebo injekční stříkačky na jedno použití. Na zajímavou a nepříliš známou skutečnost ale upozorňuje následující článek z BBC: právě ony plastové obaly kolem potravin, které jsou dneska považovány za ďáblův vynález, výrazně snižují míru kazivosti jídla.
Ve vyspělém světě se na cestě mezi farmou a prodejními regály zkazí jen 3 % potravin, v rozvojových zemích je to až 50 %, a důležitým faktorem v tomto rozdílu je právě balení, které chrání potraviny při přepravě před šířením plísní a jiných škůdců. „Nahá“ okurka hadovka prý vydrží v prodejném stavu zhruba tři dny, zatavená do plastiku ale čtrnáct dní. Přepravujeme-li jablka v jedné velké bedně, potluče se jich daleko více, než mají-li svoje „jamky“, atd. To je docela zásadní rozdíl. Pokud by zákaz užití jednorázových plastů vedl k tomu, že větší množství zemědělské produkce se zkazí, vůbec není jasné, zda by následky nebyly horší než problém, který se jím má řešit. Hladových krků je na světě čím dál více, nakonec i evropské domácnosti mají někdy s cenami jídla problém.
Je to pěkný oříšek, což?
Osobně mi z toho vychází, že nejméně špatným postupem by bylo ten plast pečlivě sbírat (aby se nedostal do moří), pronajmout si jako planeta kolektivně od Mauritánie nebo Libye kus té nejsušší Sahary, kde nikdo nežije, tam vyrýt kilometr hlubokou díru do země a proměnit ji v hlubinnou skládku s tím, že časem třeba někdo přijde na to, jak tyhle odpady efektivně zpracovat na novou surovinu.
Elegantní to sice zrovna není, ale elegantní řešení prostě nemáme. I kdyby Evropa nakrásně zakázala veškerý plast, nejenom ten jednorázový, (což by mělo značné vedlejší následky), tři miliardy Číňanů, Indů a dalších Asiatů nikdo přes noc nepřeškolí. Tam to bude proces spíš na jednu generaci. A po tu dobu je nutno mít nějaké mezilehlé řešení.
Definitivním řešením by pak mohl být leda vynález nové generace umělých hmot, která se dá zpracovávat opakovaně podobně jako hliník nebo sklo. Ale to už je věc výzkumu, kterému se poručit nedá; ten meandruje po svém a velké skoky jsou jen málokdy zapříčiněny penězi nebo tlakem zvenčí.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy, v předprodeji si už můžete se slevou koupit Zapomenuté příběhy 2, které vyjdou v květnu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
