Státy Perského zálivu zvládají pandemii koronaviru poměrně dobře – alespoň podle oficiálních statistik. A to přesto, že koncem dubna vypukl Ramadán, kdy se tradičně scházejí rodiny a přátelé. Jenže co cizinci, kteří vykonávají většinu prací, od metařů po manažery? Obrovské množství z nich tu žije ve velmi nuzných až otrockých podmínkách, namačkaní po stovkách do baráků, kde se jich deset tísní v jedné ložnici a 20 nebo 30 sdílí jednu koupelnu. Bylo jen otázkou času, kdy se v těchto oblastech začne epidemie šířit jako tsunami. A to se právě teď děje, resp. dít začíná.
V Radě pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC) je od roku 1981 sdruženo 6 zemí (Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Omán, Kuvajt, Katar a Bahrajn), které se v postupné integraci a propojení dostaly poměrně daleko, avšak od roku 2017 jejich spolupráci a koordinaci postupů v řadě oblastí života téměř zamrazil bojkot koalice vedené Saudskou Arábií namířený proti Kataru. Přesto se dá dnes ve vývoji šíření Covid-19 i v reakci na tento jev vypozorovat řada velmi podobných postupů a trendů u všech z nich, odchylky nejsou nijak zásadní.
Přestože uvedená čísla již zítra platit nebudou, začněme orientačním přehledem. Ke 22. dubnu, tedy jen pár hodin před započetím svatého měsíce Ramadánu, jenž je nejvýznamnější náboženskou i rodinnou a společenskou události pro celý arabský svět a tedy samozřejmě i pro země Zálivu, vypadala čísla následovně. Celkem 32.125 nakažených, z toho 193 zemřelých, dnes tolik vzývaná „smrtnost“ tedy činí v průměru 0,6 procenta, přičemž nejvyšší hodnoty tohoto nepříjemně znějícího ukazatele vykazuje Saudská Arábie (0,9%), která tak díky své velikost zvyšuje i průměr celé GCC, nejlépe je na tom z tohoto pohledu Katar (0,16%). Nicméně musíme brát všechna zveřejňovaná čísla s jistou rezervou, monarchie a absolutistické režimy (a tedy i všechny státy GCC) mají svoje metody, jak nepříjemné informace a fakta před veřejností odfiltrovat. První nakažený se objevil v této oblasti v Bahrajnu, a to již 21. února, jako poslední ohlásila svého prvního zachyceného Saudská Arábie, o pouhých 10 dní později, tedy 2. března. Rovněž prvního zesnulého na následky Covid-19 pak ohlásil Bahrajn 16. března, nulu v kolonce „zesnulí“ nejdéle držel Kuvajt, a to až do 4. dubna. (Podrobněji viz tabulka.)
Měřeno těmito čísly, dá se jistě říci, že arabské země kolem Zálivu pandemii doposud zvládají velmi úspěšně. Když pomineme zatím nepotvrzený pozitivní vliv zdejšího teplého počasí, je to nepochybně výsledkem velmi přísných a nesmlouvavě vymáhaných restriktivních opatření, ke kterým jednotlivé monarchie od samého počátku sáhly. V řadě z nich byly velmi záhy uzavřeny hranice, letiště a přístavy (výjimkou je Katar, z jehož letiště v Dauhá se ještě i dnes stále dá doletět do Evropy a z celé Východní polokoule se právě tímto způsobem dostaly domů tisíce lidí i v době, kdy už skoro žádné jiné společnosti nelétaly – ale i v Kataru byl možný posléze jen transit, a nikoli vstup do země). Překvapivě brzy došlo i na uzavření mešit, které šlo buď ruku v ruce, nebo v těsném závěsu za zákazem shromažďování, uzavřením veřejných prostranství, parků, pláží, nákupních center, zrušením všech sportovních, kulturních či společenských akcí atd.
Po celou tu dobu se ovšem ve vzduchu vznášela otázka, jak se vlastně postavit k blížícímu se Ramadánu, což je skutečně naprosto zásadní událost v muslimském životě, která i bez koronaviru na měsíc prakticky umrtví veškerý provoz ve městech i na venkově a život se přesune do nočních hodin, kdy se naopak scházejí rodiny, přátelé a obchodní partneři na opulentních hodech, trvajících v několika vlnách většinou až do rána (podobně jako křesťanské Vánoce v našich krajích se i pro mnohé muslimy stal tento jejich největší duchovní svátek hlavně příležitostí ke zcela bezuzdnému plnění břicha).
Lze se domnívat, že počáteční drakonická opatření byla vedena snahou se s koronavirem vypořádat před tím, než Ramadán vypukne, a to pokud možno tak, aby jeho oslavy mohly probíhat zcela podle tradic. Dva měsíce se mohly zdát jako dostatečná doba k naplnění tohoto cíle. Jak se ovšem tento termín přibližoval, zazdálo se místním autoritám, že je nutno opatření ještě přitvrdit. Objevily se nejprve náznaky možného vyhlášení zákazu vycházení, pak už zcela otevřené hrozby a nakonec byl zákaz vycházení uplatněn v různých formách ve většině zemí. Jenže ani to nezafungovalo. Když se ukázalo, že nárůst pandemie se tím sice zpomalil, ale její konec do začátku Ramadánu rozhodně vyhlásit nepůjde, cíle opatření se zřejmě poněkud změnily. Namísto snahy mít všechno do Ramadánu vyřešené, přišla na řadu otázka, jak zabránit erupci dalších nákaz ve chvíli, kdy se podle letitých tradic mají scházet obrovské skupiny lidí na malých prostorách zdejších diwáníií a madžlisů a trávit spolu dlouhé hodiny pohromadě v družné zábavě.
Teď už to vypadá, že většina zemí to vyřeší nastavením zákazu vycházení tak, aby se žádný z těch tradičních časů hostin od večerního iftaru přes noční ghabku až po suhur za svítání nedal regulérně stihnout. V Kuvajtu už například byl pro období Ramadánu vyhlášen zákaz vycházení od 16 do 8 hodin, navíc s tím, že pokud nebude dodržován, mohou následovat ještě přísnější opatření. Mluví se dokonce i o možnosti vyhlásit úplný zákaz vycházení po celých 24 hodin, ale to je už takový zásah do života celé země, že se do toho nikomu z vladařů nechce a zkoušejí donutit svoje ovečky k disciplinovanosti spíše hrozbami, že i na to by mohlo dojít. A z Rijádu již přicházejí zcela jasné signály, že ani návazná tradiční pouť do Mekky – hadždž, která tentokrát připadá na přelom července a srpna, se letos konat nebude, což by údajně bylo poprvé od roku 1798 (během napoleonských válek).
A nemůžeme opomenout ještě jeden jev, společný ne-li všem zemím GCC, tak určitě velké části z nich. Je tu normou, že počet cizinců vykonávajících nejrůznější práce od těch nejméně kvalifikovaných dělníků a služek, přes lékaře a sestřičky až po manažerské posty, několikanásobně převyšuje počet domorodců. Obrovské množství z nich tu ovšem žije ve velmi nuzných až otrockých podmínkách, namačkaní po stovkách do baráků, kde se jich deset tísní v jedné ložnici a 20 nebo 30 sdílí jednu koupelnu. Je nasnadě, že v těchto podmínkách se hygienická opatření moc dodržovat nedají. Bylo tedy otázkou času, kdy se v těchto oblastech začne epidemie šířit jako tsunami. A to se právě teď děje, resp. dít začíná. Mezi těmito ubožáky na konci „potravinového řetězce“ se virus může šířit zřejmě raketovou rychlostí. Problém je, že se tím většinou nikdo moc vážně nezabývá. Vznikne-li někde v takové chudinské čtvrti ohnisko nákazy, zdejší úřady ho uzavřou do „karantény“, tedy obeženou plotem a ke vstupům postaví vojenské hlídky. Nikdo nesmí dovnitř ani ven, jídlo a pití zabezpečuje vláda často prostřednictvím armády. Jak potom probíhá promořování a jaké budou na konci ztráty, to zatím nikdo neví. Už ale prosakují zprávy a tajně pořízená videa z těchto míst. Evidentně tamní obyvatelé s tímto „řešením“ moc spokojení nejsou a začínají se bouřit. Je navíc zjevné, že pokud by v takové zemi, která celá stojí právě na práci svých zahraničních dělníků (od vykládání zboží v přístavech, přes těžbu ropy, řidiče, zedníky a prodavače až třeba po dělníky v úpravnách vody či v elektrárnách) náhle onemocněla třeba jen polovina z nich, bude ta země mít i během Ramadánu mnohem větší problém, než to, že se rodina nesjede na tradiční půlnoční hostinu…
|
země |
|
|
Nakažených celkem |
Zesnulých celkem |
|
Saudská Arábie |
2.3.2020 |
24.3.2020 |
11631 |
109 |
|
Spoj.arab.emiráty |
29.2.2020 |
20.3.2020 |
7755 |
46 |
|
Kuvajt |
24.2.2020 |
4.4.2020 |
2248 |
13 |
|
Omán |
24.2.2020 |
1.4.2020 |
1614 |
8 |
|
Katar |
29.2.2020 |
28.3.2020 |
7141 |
10 |
|
Bahrajn |
21.2.2020 |
16.3.2020 |
1733 |
7 |
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
