Zavede Ústavní soud stejnopohlavní manželství?
Pavlův Ústavní soud je sice na samém počátku své existence, ale už má na pažbě dva významné zářezy: zrušil nejen Lex Babiš II, ale v dubnu minulého roku také prohlásil za protiústavní právní úpravu podmiňující úřední změnu pohlaví chirurgickým zákrokem a sterilizací. Význam rozhodnutí není dán pouze jeho společenským dopadem. Ústavní soud v něm také pro sebe vyčetl novou v Ústavě výslovně nezmíněnou úlohu „katalyzovat demokratickou diskusi v situacích, kdy dosud neproběhla nebo kdy je dlouhodobě dysfunkční“, přičemž své úlohy katalyzátoru se zhostil tak, že vysoce citlivou otázku vyžadující celospolečenskou i odbornou diskusi rozhodl bez diskuse sám.
Tím dal jasně najevo, že se nebude bát aktivisticky zasáhnout ve prospěch jedné ze stran kulturních válek. Je přitom zbytečné uvádět, o kterou stranu se jedná, to nám sdělil sám prezident, když se v prosinci 2023 v Senátu pochlubil, že již hledá konzervativního kandidáta. Dosud, zdá se, nenašel.
Může Ústavní soud v novém složení v nejbližší době katalyzovat diskusi o některé další kulturní otázce? První na ráně je manželství.
Zpackané partnerství
Těsně před konce minulého roku vydala skupina aktivistů bojujících za manželství pro osoby stejného pohlaví a spřízněných kapitánů korporací prohlášení, podle nějž nově zavedený institut partnerství neřeší situaci stejnopohlavních párů. Výzva nemůže mít jasnější poselství: Dokud nebude rovné manželství, nevzdáme to.
Není přitom těžké odhadnout, jak budou další kroky redefiničního hnutí vypadat. Pro zákonodárnou iniciativu není z mnoha důvodů vhodná doba, efektivnější je zvolit cestu strategické litigace, tedy vedení soudního sporu s cílem změnit pravidla také pro další lidi ve stejné situaci.
Paradoxně jim v tom nejvíce pomohl Parlament. Když v minulém roce vpustil návrh na uzákonění stejnopohlavního manželství na cestu legislativním procesem, LGBT aktivisté a jejich političtí spojenci vsadili na tvrdou kritiku a zastrašování nesouhlasících zákonodárců. Kdo chtěl diskutovat, zda je změna definice manželství dobrý nápad, v lepším případě podle nich zraňoval druhé, spíše se ale projevoval jako homofob nebo šiřitel nenávisti. Tento nepřiměřený tlak vyvolal dvojí efekt: mnozí nerozhodní zákonodárci se obrátili proti návrhu, současně ale chtěli udělat něco, co by mohli prezentovat jako vstřícné gesto.
A tak se zrodil plán na nahrazení registrovaného partnerství novým právním institutem, který bude k homosexuálům vstřícnější. Byl nazván „partnerství“ – protože jak víme, registrují se auta, ne lidé – a vstoupil v účinnost 1. ledna 2025.
Mnozí ochránci rodiny se chlubili, jak zachránili manželství, mnozí konzervativci slavili. Věřme, že z neznalosti a nepochopení, že nechtěli vodit voliče za nos. Ve skutečnosti ovšem cestu ke stejnopohlavnímu manželství doslova umetli. V čem je problém?
Nový institut partnerství se od manželství vlastně příliš neodlišuje. Stačí si nalistovat příslušné paragrafy občanského zákoníku a zjistíme, že úprava partnerství je obsažena v hlavě zákona, která se jmenuje „manželství“, definice partnerství se nachází ve stejném paragrafu jako definice manželství s tím, že ustanovení zákona o manželství se vztahují také na partnerství. Zákonodárce dokonce použil výraz „obdobně“, který signalizuje, že úprava manželství se na partnerství použije v plném rozsahu. Práva a povinnosti partnerů jsou stejná jako práva a povinnosti manželů – s výjimkou společné adopce dětí, která je jiným ustanovením výslovně vyloučena. To byl častý argument ochránců manželství – institut partnerství je prý kompromisem, ale děti do něj zahrnuty nejsou, nejvýše tzv. přisvojení biologického dítěte druhého z partnerů.
Omyl. Adopce dětí partnery byly umožněny již rozhodnutím Ústavního soudu z roku 2016, ovšem ve formě tzv. individuální adopce. Dítě si osvojí pouze jeden z manželů. A ten druhý? Ten si jej od letošního roku může „přiosvojit“. Nikde není stanoveno, že přiosvojit je možné pouze biologické dítě druhého z partnerů – zákonná podmínka pouze vyžaduje, aby druhý z partnerů byl rodičem dítěte; tím je ovšem také osvojitel. Existuje sice právní výklad, který takový scénář neumožňuje, ale jsem přesvědčen, že se v praxi neprosadí a společné – jen dvoukrokové – adopce stejnopohlavními partnery se stanou novou realitou.
Situace kolem parlamentní diskuse o stejnopohlavním manželství posléze změněného na partnerství byla tak nepřehledná, že například Novinky.cz po projednání v Senátu hlásaly „Manželství pro všechny je v Česku hotová věc“. Chyba editora, nebo nevědomé proroctví? Diletantská práce Parlamentu zjednodušila cestu pro zavedení stejnopohlavního manželství zásahem Ústavního soudu. Jak?
Diskriminace?
Od začátku roku existují dva právní instituty pro blízké vztahy dvou osob. Oba jsou výslovně označeny za instituty rodinného práva (to registrované partnerství nebylo), řídí se stejnými paragrafy, jen proces osvojení dětí se v nich liší. Jiné rozdíly nejsou, s výjimkou názvu ovšem.
Podíváme-li se na definici manželství v občanském zákoníku, ta zní: „Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.“
Definice partnerství uvádí, že jde o „trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství“. O účelu se výslovně nezmiňuje, ovšem platí obdobné užití pravidel o manželství. Tedy i partnerství se uzavírá za účelem založení rodiny a řádné výchovy dětí?
Může za takového právního stavu vůbec někoho překvapit, že právníci ze Jsme fér již mají připravené podrobné odůvodnění, proč je takový dvojí režim diskriminační? Netřeba přitom pochybovat, že se své tvrzení nepokusí otestovat v praxi. Dva lidé stejného pohlaví zajdou na radnici a budou se dožadovat manželství. Anebo partneři požádají soud o společnou adopci. Po odmítnutí bude následovat žaloba a v relativně krátkém období se k věci dostane Ústavní soud. Ten totiž může ve výjimečných případech přijímat ústavní stížnosti i v případech, kdy nejsou vyčerpány všechny prostředky ochrany na nižší úrovni. Ale i kdyby tento postup nezvolil, případ by k němu dříve či později doputoval řádnou cestou.
Při projednávání v Parlamentu přitom bylo ve hře víc návrhu na rozšíření katalogu práv náležejících registrovaným partnerům bez toho, aniž bychom z nich činili manžele (a jen je tak nenazývali). Zvítězila ale neochota se věcí zabývat a vystavit se obvinění z homofobie.
Právní fikce a realita skutečného světa
Vztah vykladačů práva ke skutečnému světu je v mnoha ohledech autistický – žijí ve svém vlastní světě definic a fikcí a vztah této „říše práva“ k realitě je často netrápí, na něj měl myslet zákonodárce, ale je-li pak již nějaké pravidlo přijato, je třeba z něj vycházet. A v tomto světě definic, fikcí a norem zákonodárce od letošního roku patrně říká, že svazek osob stejného pohlaví je stejně jako manželství zacílen k přivádění dětí na svět a jejich výchově a že obsah svazku manželského (tedy souhrn vzájemných práv a povinností) se od obsahu svazku lidí stejného pohlaví téměř neodlišuje.
Není tedy na první pohled jasné, že odlišnost názvu a vyloučení přímé společné adopce představují nespravedlivou diskriminaci? Existuje vůbec ještě šance, že by Ústavní soud neshledal nově přijaté řešení protiústavním, a tak neotevřel cestu ke stejnopohlavnímu manželství?
Ano, existuje. Její podmínkou je uvědomění si, že právo nestaví vzdušné zámky nad realitou levitujícího světa o sobě existující normativity, ale že je měřítkem lidského jednání. Dopadá na lidi, nutí je k určitému jednání nebo jim jiné zakazuje či dovoluje, ale není schopné měnit, čím věci jsou. Že právo sice umí pro potřeby svého systému nazvat sněhuláka klavírem, ale nezabrání tomu, aby v koncertní síni roztál.
Ať již zákonodárce zvolil při zavedení partnerství sebeomezenější legislativní techniku, nic to nezmění na tom, že manželství jakožto trvalé vzájemné sebeodevzdání muže a ženy se od soužití osob stejného pohlaví podstatně odlišuje. Na tom není vůbec nic homofobního, znevažujícího nebo nenávistného. Lidé mezi sebou utvářejí nejrůznější vztahy a společenství, od přátelství přes obchodní či pracovní vztahy po třeba fotbalové mužstvo. Zpravidla v nich sledují určitý partikulární cíl, například výdělek nebo užitek ze společně strávené dovolené. Jedno z mezilidských společenství je však výjimečné tím, že nepředstavuje sdílení dílčích složek osobnosti, ale celého života, v jeho duševní i tělesné rovině, včetně plodivého potenciálu. Tato otevřenost k přivedení dětí na svět a potřeba jejich výchovy (mimo jiné) odůvodňují požadavky stability a výlučnosti vztahu. Této mezilidské realitě říkáme manželství; mohli bychom jí říkat také jinak a nic by to na její existenci nezměnilo.
Vztah osob stejného pohlaví, aniž bychom jej chtěli jakkoliv hodnotit, je realitou jinou. I kdybychom mu přiznali všechny jiné znaky vyskytující se v manželství, plodivý potenciál chybí a chybět bude. Děti se ve stejnopohlavním svazku neobjevují zevnitř, jako důsledek plodivého intimního aktu partnerů, ale dodávají se z vnějšku – pochází např. z jiného vztahu (a tedy mají otce či matku, která není účastníkem partnerství!) nebo z buněk anonymních dárců genetického materiálu.
Odlišnost realit odůvodňuje odlišnost právních úprav. Tak jednoduché to je. A také tak složité. Pro soudce vyrovnávající se s argumentací nespravedlivou diskriminací bude mnohem jednodušší použít formalistické odůvodnění: zákonodárce sám uznal, že partnerství je s manželstvím totožné, přesto osoby stejného pohlaví stigmatizuje odlišným názvem svazku a komplikuje jim cestu ke společnému osvojení, přestože ho i tak umožňuje. Jediným důvodem odlišného přístupu je přitom sexuální orientace. A to není fér.
Na základě toho, co o Pavlově Ústavním soudu dosud víme, se takový scénář jeví jako reálný. Pokud prohlásí definici manželství jako svazku muže a ženy za neústavní, nebude na vině sám; bez spolupráce Parlamentu by to měl podstatně složitější.
Parlament je také jediný, kdo může nyní zatáhnout za ruční brzdu, přijmout ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy a tím jasně narýsovat aktivistickým soudcům hranice jejich možností. Jen tak může zabránit prohlubující se krizi, kdy rada moudrých v talárech řeší otázky, jež přísluší rozhodovat zákonodárcům. Jen je třeba, aby poslanci a senátoři chtěli politické otázky řešit, a ne je delegovat na ty, kdo se nezodpovídají voličům.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
