Levice má tolik práce a tolik úkolů: zachraňovat velryby, deštné pralesy, uvalovat kvóty, integrovat segregované toalety, vyřešit a napravit všechny křivdy světa. Tolik práce, a tak málo času… My lidé konzervativní můžeme být šťastni, protože nejsme ideologové. Máme vlastně povinnost být šťastní, veselí, dobré nálady a hodně se smát. Smát se našim odpůrcům, protože jsou vskutku směšní a absurdní. Musíme být radostní, těšit se ze života, a dobře se bavit.
Rozlišme konzervatismus jako myšlenkový a politický proud; a konzervatismus coby temperament, vlastnost či atribut člověka konzervativního neboli konzervativce. Konzervatismus jako myšlenkový a politický proud lze stručně charakterizovat takto:
a) Státní moc, vláda, jsou nezbytné, protože lidé nejsou andělé. Ale zároveň ti, kdo nám vládnou, taky nejsou andělé. Proto je nutné, aby vláda i státní moc obecně byly omezeny a existovaly jejích vnitřní i vnější kontroly, ústavní systém dělby moci, brzd a protiváh – jak to již před dvěma sty třiceti lety popsal James Madison ve Federalistovi č. 51.
b) Tradice, zvyklosti, morálka a náboženství jsou společensky žádoucí a užitečné, protože do společnosti vnášejí vnitřní řád; učí nás chovat se slušně. To je důležité i pro svobodu, neboť jak psal Edmund Burke ve svých Úvahách o revoluci ve Francii v roce 1790, kontrola nad lidským chováním někde být musí, a jsou jen dvě možnosti: buď uvnitř člověka, v podobě internalizovaných norem; anebo jeho vně, v podobě státní represe a policejních donucení. Konzervativci dávají rozhodně přednost variantě č. 1…
c) Dobrovolná sdružení, spolky, rodina, kluby, charitativní a vzdělávací organizace, univerzity, skaut či junák, farnosti – tyto všechny konzervativci milují, protože plní mnohé společensky prospěšné funkce (charitativní, vzdělávací), udržují kontinuitu ve společnosti, a dávají lidem smysl jejich životům.
To je konzervatismus politický a intelektuální. Ale co konzervativní temperament? Jaký temperament má člověk konzervativní?
Za prvé, musí být zároveň poslušný i rebel, zároveň loajální i rebelující, tudíž revolucionář – či přesněji a lépe řečeno, kontrarevolucionář.
Musí být poslušný a loajální vůči pravdě, dobru a kráse. Vůči tomu, co je pravdivé, dobré a krásné – proto musí být rebelem proti nepravdě, zlu a ošklivosti.
To v současnosti znamená, že musí být především proti ideologiím. Jak proti těm démonickým – nacismu a komunismu -, tak i proti těm trapně otravným: multikulturalismu, genderismu, či jeho nejnovější mutaci, trans-genderismu.
My, konzervativci Západu, jsme v minulosti porazili monumentální, leč monstrózní ozbrojené ideologie nacismu a komunismu; a nyní si někdo myslí, že snad kapitulujeme před trpasličími ideologiemi progresivismu, levicového liberalismu a politické korektnosti? Za co nás mají? Co si o nás vůbec myslí, že za lidi jsme?
Ne, my se „…nikdy nevzdáme, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na polích a v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme…“ – jistě znáte ten projev, jak ho proslovil velký konzervativec Winston Churchill, během nejtemnější chvíle, jež se zároveň prokázala být chvílí nejskvělejší.
A jak řekl další konzervativec Ronald Reagan o komunismu, i my musíme říci: že „…odsuneme politickou korektnost a progresivismus na smetiště dějin… jako nějaké bizarní kapitoly lidské historie, jejíž poslední stránky právě nyní píšeme.“
Za druhé, pro konzervativního člověka je příznačná vděčnost; konzervativní člověk je člověk vděčný. Vděčný za všechna požehnání, kterých se nám dostalo. Posledních téměř třicet let žijeme v bezprecedentní svobodě, bezpečí a prosperitě. Již téměř třicet let žijeme – měřeno našimi dějinami – uprostřed zázraku: takovou svobodu a bezpečnost zároveň jsme v naši historii snad nikdy neměli.
Zároveň pociťujeme čím dál ostřeji, že o to vše můžeme přijít; že o tento zázrak můžeme přijít. Ze západu se na nás valí šílená ideologie politické korektnosti. Z východu, z Ruska nám hrozí brutální síla, jež nerespektuje elementární hodnotu individuálního lidského života. A z jihu na nás tlačí vůči nám historicky nepřátelská civilizace, v jejímž rámci navíc existuje radikální proud, islamismus, jehož přívrženci nás k smrti nenávidí a nejraději by nám uřízli hlavy.
Za třetí, vděčnost činí člověk šťastným. Lidé, kteří jsou si vědomi toho, že mají být za co vděčni, tj. lidé konzervativní, jsou většinou šťastní; a rozhodně šťastnější, než naši oponenti.
Jen se na ně podívejme: nevidí důvod ke vděčnosti, vidí všude jen samé křivdy, vidí všude jen důvody ke stížnostem, jsou mrzutí a rozezlení.
A mají tolik práce, tolik úkolů: zachraňovat velryby, deštné pralesy, uvalovat kvóty, integrovat segregované toalety – segregované na základě cis-genderu a integrovat je v zájmu trans-genderu -, vyřešit a napravit všechny křivdy světa. Tolik práce, a tak málo času…
My lidé konzervativní můžeme být šťastni, protože nejsme ideologové. Máme vlastně povinnost být šťastní, veselí, dobré nálady a hodně se smát. Smát se našim odpůrcům a vysmívat se jim, protože jsou vskutku směšní a absurdní. Musíme být radostní, těšit se ze života, a dobře se bavit.
A kdybychom chtěli být echt a hardcore konzervativci, pak prostě obnovíme monarchii a povoláme zpět Habsburky.
Žertuji? Jistěže. Ale ne tak úplně.
Autor je ředitelem Občanského institutu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
