„Polovina mladých Arabů uvažuje o emigraci, nejraději by odešli do Evropy“, zní výsledek průzkumu arabské BBC, který přenesla i česká média. Abychom docenili, o jak zásadní záležitosti pro naši budoucnost se bavíme, měli bychom k němu doplnit několik důležitých bodů. je například dobré si říct něco o demografii: ještě kolem roku 1890 měly české země zhruba stejný počet obyvatel co Egypt. Dnes je to 10:1 v náš neprospěch.
Bod první. Arabské společnosti jsou „mladé“, jinými slovy, v jejich demografických stromech jsou mladé věkové kategorie mohutnější než v Evropě. To znamená, že mluvíme-li o přání mladých lidí emigrovat, jako právě ve výše zmíněném článku, jde o daleko větší podíl populace, než kdyby šlo, dejme tomu, o Českou republiku.
Celková porodnost měřená počtem dětí na ženu sice v arabských zemích prudce klesá, ale ještě kolem roku 1995 byla vysoko (kolem 4 dětí na ženu, tj. zdvojnásobení v každé generaci), a tehdy narozené děti jsou přesně ti mladíci, kteří aktuálně sní o stěhování do Evropy.
Navíc i při současné arabské porodnosti mezi 2-3 dětmi na ženu bude v další generaci minimálně stejný počet mladých, jako v té současné, spíše trochu větší.
Tvoří-li „mladí“, tj. lidé v kategorii 15-30 let, třetinu veškerého obyvatelstva, jako je tomu v Egyptě, bude země fungovat či nefungovat jinak, než tvoří-li sotva šestinu (jako v ČR). Vysoký podíl mladých lidí v populaci je často provázen násilnými konflikty, genocidami a jinou nestabilitou (teorie Youth Bulge).
Obecně je k vedení války potřeba dostatečné množství mladých mužů, kteří jsou jejím „palivem“, a v zemích arabského světa je v současné době mladých mužů relativní přebytek. To může vysvětlovat dnešní poměry na Blízkém východě daleko lépe, než vnější zásahy mocností.
Druhý bod. Absolutní počty obyvatel v arabském světě jsou velmi vysoké. Z toho plyne, že oněch mladých Arabů, o kterých se bavíme, je docela dost.
(Povšimněte si v nedávném článku na Lidovkách letmé zmínky o tom, že v egyptské Káhiře aktuálně žije 23 milionů lidí a do půlky století se jich tam má tísnit 40 milionů. To už jsou čísla, která by vyvolala respekt i v Číně a v Indii.)
Nebylo tomu tak vždy, arabský svět býval dokonce tradičně málo osídlený. Jedním z důvodů, proč evropská koloniální expanze koncem 19.století proběhla relativně hladce, byla i skutečnost, že Evropanů bylo tehdy daleko, daleko více než Arabů. Například Alžírsko mělo roku 1830, kdy se tam začala usazovat francouzská moc, pouhých 1,5 milionu obyvatel. Irák na přelomu 19. a 20. století čítal něco přes tři miliony lidí. Na té samé stránce zjistíte, že ještě kolem roku 1890 měly české země zhruba stejný počet obyvatel co Egypt. Dnes je to 10:1 v náš neprospěch.
Tenhle dramatický vývoj je dán zejména lepší zdravotní péčí a jinými technologiemi, které arabský svět od Evropy přejal. V předvečer koloniální éry šlo o nesmírně technicky a vědecky zaostalou oblast světa, kde se úroveň medicíny či zemědělství od středověku nijak zásadně nepohnula. Porodnost byla obrovská, ale úmrtnost malých dětí také, takže nárůst obyvatelstva byl omezený a větší hladomor či epidemie vedly naopak k poklesu populace. (To jsou poměry typické pro všechny předmoderní společnosti, nejen ty arabské. Prošlo si jimi například i Japonsko. Viz: demografický přechod, první fáze.)
Se zavedením moderních postupů dětská úmrtnost prudce poklesla, ale společenské normy stále ještě diktovaly manželům, že mají mít co nejvíce dětí. Tím došlo k populační explozi, kvůli které dnes Káhira soutěží počtem obyvatel se Šanghají.
Samozřejmě ani ten Egypt nemůže mít miliardu obyvatel, protože vody, potravin a obyvatelné půdy je tam jen omezené množství; navíc sem pomalu, ale jistě pronikají z vyspělejšího světa ekonomické i sociální poměry, které ke zmenšování průměrné rodiny vedou. Ale než se populace v arabském světě stabilizuje a přestane růst, uplyne ještě minimálně další generace, v nejprimitivnějším Jemenu možná i dvě. Absolutní počet obyvatel totiž roste ještě nějakou dobu potom, co porodnost poklesla – tomu se říká demografická setrvačnost.
Jinými slovy, ten přetlak daný hustotou lidí na kilometr čtvereční se ještě nějakou dobu bude zvyšovat.
Třetí bod: arabský svět je jen jednou částí rozvojového světa. Je sice blízko, ale demograficky existují v rozvojovém světě i daleko „těžší váhy“, než stomilionový Egypt.
Další regiony, které bychom měli brát při studiu hrozícího potenciálu migrace v úvahu, jsou například:
- subsaharská Afrika,
- Írán,
- středoasijské -stány (z nichž Pákistán už dosáhl zhruba poloviny obyvatelstva EU),
- Indie, Srí Lanka a Bangladéš.
Podíváme-li se například na oficiální italskou statistiku žádostí o azyl z let 2017-2018 (soubor PDF), vidíme, že žebříčku vůbec nedominují arabské státy. Příčky vítězů obsadil Pákistán, Nigérie a Bangladéš.
A vskutku, nedávný výzkum Pew Research ukazuje, že velká část Nigerijců by se chtěla vystěhovat z vlasti (45 %) a z toho zhruba 19 % by dalo přednost Evropě (a 28 % USA, kde se na ně jistě těší).
Co se Pákistánu týče, našel jsem údaje z velkoměsta Karáčí, kde touhu vystěhovat se ze země vyjádřila polovina mladých lidí – tj. zhruba stejně, jako v arabském světě.
Ptají se mě občas čtenáři, proč o té migraci tolik píšu. Odpověď je jednoduchá: chci zabránit tomu, abychom neinformovaně udělali špatná rozhodnutí, která už nepůjdou běžnými prostředky zvrátit.
Obzvlášť mě v této souvislosti dráždí přístup některých organizací zabývajících se migrací a migranty, který bych shrnul slovy „jen pár Syřanů a Iráčanů tam strčíme a hned zase půjdeme“. Takoví jedinci se běžně ohánějí výroky typu „Tři tisíce lidí se tu ztratí jako nic.“
Ano, kdyby to byl konečný počet, tak ano. Ale vzhledem k těm výše zmíněným demografickým a sociálním poměrům rozvojového světa je přijetí třeba jen tří tisíc lidí zhruba stejně bezpečné, jako koulovat se na lavinovém svahu poté, co nasněžilo. Nemusíte tu lavinu utrhnout, ale můžete.
Touží-li polovina mladých v arabském světě či v Pákistánu po vystěhování jinam, nebavíme už se o tisících, ale o desítkách milionů, ne-li stovkách (vezmu-li v úvahu Afriku). I kdyby jich ten záměr realizovalo jen pár procent, byly by to zástupy.
I země jako Švédsko, kde dnes žije přes milion lidí narozených mimo Evropu, začaly v 70. letech nějakým malým kontingentem běženců. Jenže každý z nich měl nějaké příbuzné, kamarády či sousedy, a část z nich se vydala na cestu za těmi, kdo už v Evropě byli.
V situaci, kdy poptávka obyvatel rozvojového světa po životě v Evropě je taková, jaká je, si prostě v tomto směru nemůžeme dovolit dělat žádné chyby.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!