V souvislosti s ruským (a nyní i gruzínským) zákonem o zahraničním vlivu (zaměřeným na kontrolu neziskových organizací) mnozí operují tím, že přece Američané mají něco podobného – zákon o registraci zahraničních agentů „FARA“. Ten vyžaduje, aby někteří agenti zahraničních zmocnitelů, kteří se zabývají politickými aktivitami nebo jinými aktivitami specifikovanými ve statutu, pravidelně zveřejňovali svůj vztah se zahraničním zmocnitelem a také aktivity , příjmy a výdaje na podporu těchto činností. Takže bude užitečné objasnit, jaké jsou rozdíly v tom co je v USA a v tom, jak to pojali v Rusku.
FARA je zákon z roku 1938 který byl v USA přijatý s velmi specifickým účelem – dát ministerstvu spravedlnosti do rukou nějaký klacek k potírání „měkkého“ propagandistického vlivu nepřátelských mocností – Německa, Japonska a Itálie. Zákon nezakazoval žádnou konkrétní činnost, ale nařizoval jednotlivcům a organizacím, které by chtěly uplatňovat politický vliv ve prospěch zahraničních mocností, aby se registrovaly u ministerstva spravedlnosti a uveřejnily tam zdroje svého financování.
Zákon zároveň obsahoval explicitní výjimky – organizace věnující se náboženské, vědecké, akademické, dobročinné nebo jiné ryze soukromé činnosti se nikde registrovat nemusely.
Na první pohled je vidět velký stupeň volnosti ve výkladu. Vymezit hranice mezi „politickou aktivitou“ a „dobročinnou, akademickou nebo soukromou aktivitou“ bylo ponecháno zcela na interpretaci právníků a soudců. Aby ministerstvo spravedlnosti někoho úspěšně žalovalo za porušení FARA, muselo mu dokázat nejen to, že byl placen někým ze zahraničí, ale že za ty peníze provozoval vědomě politickou aktivitu a záměrně se neregistroval nebo při registraci uvedl nepravdivé údaje.
Navíc prezident a ministr spravedlnosti mohli podle svého uvážení udělit výjimku z povinnosti se registrovat podle FARA komukoliv a tak například za 2. světové války měly tuhle výjimku všechny organizace ze spojeneckých národů včetně SSSR.
Kolik případů FARA v historii bylo?
1939 – 1945 bylo 19 případů proti 61 lidem a organizacím. 36 z nich bylo shledáno vinnými, 9 bylo shledáno nevinnými, 3 porota nedospěla k verdiktu a 13 obvinění bylo staženo.
Příklady soudních případů:
B Westermann Company Inc – Knižní obchod v New Yorku, obžalován v roce 1941 za šíření materiálů s finanční podporou německého ministerstva propagandy. Obžaloba byla zamítnuta, obžalovaní osvobozeni.
Německo-Americká profesní liga a 27 jednotlivců. (1943) Obžaloba uvedla, že Liga (1) vydávala noviny ve kterých chválila Nacismus a naléhala na čtenáře, aby Amerika nevstupovala do války, (2) distribuovala propagandu ve formě literatury, filmů a přednášek, (3) rekrutovala a podporovala zkušené pracovníky pro návrat do Německa, (4) byla v kontaktu s Německou pracovní frontou a Hitlerjugend od kterých dostávala peníze a instrukce atd… 9 obžalovaných bylo uznáno vinnými, 12 nevinnými, zbytek byl odložen, protože obžalovaní byli v Německu.
Domenico Trombetta (1943) – Ital, který v New Yorku vydával profašistické noviny Il Grido Della Stripe, které do roku 1938 měly v podtitulu „Orgán fašistické propagandy.“ Noviny přestaly vycházet 13. prosince 1941. Trombeta byl obžalován, že se neregistroval podle FARA poté, co od Italského velvyslanectví dostal v souvislosti se svými články peníze. Trombetta přiznal vinu a dostal podmínečný trest.
V období 1946 až 1966 bylo 12 případů FARA proti 27 organizacím a jednotlivcům. 13 z nich bylo shledáno vinnými, 2 nevinnými, 11 obvinění bylo staženo a 1 člověk uprchl do zahraničí.
Padesátá léta
Amtorg obchodní společnost (1949) – Obchodní společnost Amtorg vlastněná ministerstvem námořního obchodu SSSR, měla za 2. světové války výjimku z povinnosti se registrovat podle zákonu FARA. Po skončení války nereagovala na instrukce ministerstva spravedlnosti, aby se zaregistrovala. Učinila to až po vznesení žaloby, která pak byla následně stažena.
Mírové informační centrum (1951) – propagující jaderné odzbrojení. Centrum odporovalo potřebě se registrovat a tvrdilo, že není placeno ze zahraničí. Žaloba byla zamítnuta protože ministerstvo podle soudce nepředložilo dost důkazů že centrum jednalo podle instrukcí ze zahraničí.
Rumunsko-Americké vydavatelství (1956) – a devět jeho zaměstnanců bylo obžalováno, že fungují jako orgán propagandy Rumunské lidové republiky aniž by se zaregistrovali jako zahraniční agenti. Po dodatečné registraci vydavatelství zaplatilo pokutu 2000 dolarů a dál pokračovalo ve své činnosti.
Posun k lobbingu
V roce 1966 byl zákon FARA podstatně novelizován. Bylo upuštěno od stíhání propagandy, důraz se přesunul k politickému lobbingu. Byl také podstatně zpřísněn termín „zahraniční agent.“ Podle nového znění zákona ministerstvo na seznam agentů mohlo dát jen člověka u kterého vláda prokázala, že „jedná na rozkaz nebo pod přímou kontrolou zahraniční vlády.“
Následně od roku 1967 až do roku 1987 byly jen dva případy FARA. Jeden soud odložil jako promlčený a druhý byl stažen jako součást mimosoudní dohody. Zákon FARA a nějaké registrace byly dvacet let u ledu a v podstatě se v té době zapomnělo na to, že nějaká FARA vůbec existuje.
FARA oživla nejdřív v souvislosti s válkou v Iráku a po roce 2015 v souvislosti s Muellerovým vyšetřováním. Mezi lety 1988 až 2020 bylo 13 případů FARA proti 14 lidem a organizacím.
Sam Zakhem (1992) – bývalý americký vyslanec v Kuvajtu, byl obžalován za to, že od vlády Kuvajtu převzal 7,7 milionu dolarů na na podporu skupiny Coalition for America at Risk, která propagovala americkou intervenci do Iráku a nakoupila za ty peníze reklamy v několika novinách. Od stíhání bylo v roce 1994 upuštěno.
Samir Vincent (2005) – Američan s Iráckým původem přiznal vinu a byl odsouzen k pěti letům za to, že se neregistroval podle FARA, když mezi lety 1992 až 2003 převzal od Saddáma Husseina několik milionů dolarů v hotovosti aby je použil na lobování za zrušení sankcí proti Iráku.
Tongsun Park (2007) byl odsouzen za to, že se neregistroval podle FARA, když od Saddáma Husseina dostal 2 miliony dolarů na lobování za zrušení sankcí proti Iráku.
Mark Siljander a Abdel Azim El-Siddig (2010) – bývalý kongresmany Siljander byl odsouzen za to, že se neregistroval podle FARA, když skrze různé neziskovky dostal peníze na lobování za odstranění Islamic American Relief Agency ze seznamu organizací podezřelých z financování terorismu. Dostal dvouletou podmínku.
Princ Asiel Ben Israel (2014) – byl odsouzený za to, že se neregistroval podle FARA, když loboval za zrušení sankcí proti Zimbabwe s penězi které dostal od Zimbabwe.
Paul Manafort (2018) – Paul Manafort uznal vinu za to, že se nezaregistroval podle FARA jako agent Ukrajinské vlády a Strany regionů v době, kdy dělal pro Viktora Janukoviče. Podle instrukcí ministerstva spravedlnosti podal dodatečnou registraci v roce 2017, než byla vznesena žaloba a nakonec byl omilostněn Trumpem.
Vyšeptalý zákon
Zákon FARA byl novelizován ještě v roce 1995 a termín „politická propaganda“ byl z něho úplně vyškrtnut, což se stalo na základě rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1987.
Z tohoto výčtu bychom si mohli udělat celkem zřejmý závěr. Zákon FARA vznikl za účelem potlačování propagandy nepřátelských mocností a byl tak používán během Druhé světové války a na začátku Studené války – ale i tehdy extrémně sporadicky v nižších desítkách případů, když ministerstvo spravedlnosti nemělo po ruce zrovna nějaký vhodnější nástroj. Dopad tohoto zákona byl minimální a dalo by se říct, že by se v USA nic nestalo, kdyby tenhle zákon vůbec neexistoval.
Po roce 1966 byl novelizován a jeho existence na dvacet let v podstatě zapomenuta. Poté byl oživen pro stíhání případů politického lobbingu a uplácení, kdy to obvinění má většinou daleko víc porušených zákonů a porušení FARA je jedním z mnoha. Po novele z roku 1995 – pokud vaše neziskovka v USA nebude přímo uplácet některého veřejného činitele – tak jinak může dělat celkem cokoliv do rozporu s FARA se nedostane.
FARA evidentně není žádný vrchol amerického zákonodárství. Ten zákon vzniknul ve specifické době, jeho výklad – co je politická činnost nebo politická agitace, která vyžaduje registraci – byl naprosto vágní a všichni tak nějak tušili, že se to týká hlavně aktivit Německa, Itálie a Japonska v USA. V šedesátých letech byl pak novelizován a jeho význam je změněn. Drtivou většinu neziskovek v USA nikam jako zahraničního agenta registrovat nemusíte ať už dostáváte peníze odkudkoliv. Registrovat se musíte jen když děláte vyloženě politický lobbing – setkáváte se s poslanci a senátory a přesvědčujete je, aby pro něco nebo proti něčemu hlasovali.
Zato v Rusku…
Putin a někteří další občas trollí s tím, že jejich zákon je jen obdobou toho, co je v USA. Je tam pár „drobných“ rozdílů.
Ruské úřady mohou za zahraničního agenta prohlásit kohokoliv naprosto bez ohledu na to, jaké jsou jeho skutečné kontakty se zahraničím. Zahraniční agent je tak nálepka pro nepřítele režimu nebo nepohodlnou osobu.
Kdekoliv se ve sdělovacích prostředcích objeví jméno někoho, kdo byl označen, že je zahraničním agentem, musí to tam být u něj uvedeno.
Označení zahraniční agent je pokynem pro úřady, aby si na dotyčného obzvlášť zasedly. Úřady mají pravomoc kdykoliv přerušit činnost neziskovek-agentů až na šest měsíců. Dary neziskovkám – agentům už není možné odečítat z daní.
V USA byla FARA přijatá v roce 1938 kdy se už mezinárodní napětí dalo krájet a pak byla postupně ta podoba změkčována. V Rusku to zavedli v roce 2012 a od té doby to postupně přitvrzují.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
