Krakov, hlavní město Malopolska a bývalé sídelní město polských králů, má svůj šmrnc. Koncentruje se tady už odedávna polský kulturní a intelektuální život; i když je Varšava větší a ekonomicky důležitější, novinky často přicházejí z Krakova.
(Nikoliv jen shodou okolností píšu tyto řádky v apartmánu na Szewské, pár set metrů od Rynku Głównego. Krakov je moje srdeční slabost a pohyblivý svátek. Kdo to tu neznáte, o hodně jste přišli, ale zároveň vám trochu závidím, že na vás teprve čeká takový objev.)
Nicméně toto nemá být cestopis, chci psát o něčem jiném. Před pár dny začalo z Krakova vysílat něco, co v ČR zatím nemáme: první AI rádio s moderátory, kteří nejsou lidé (OFF Radio Kraków).
Oni tedy ti moderátoři mají nějaké fiktivní lidské osobnosti, třeba „dvacetiletou expertku na popkulturu“ s naivně sympatickým kukučem. Jenže to děvče vůbec nemá dvacet let a není to žádné děvče: je to hromada softwaru a je „jí“ asi tak měsíc. A dvaceti let provozu se skoro určitě „nedožije“, protože vzhledem k rychlosti vývoje v IT bude během pár let nahrazena jiným modelem.
Mezi pořady, které krakovské AI rádio už stihlo odvysílat, byl rozhovor s polskou básnířkou a nositelkou Nobelovy ceny, Wisławou Szymborskou. Ach, drobný detail: Wisława Szymborska zemřela roku 2012, a to, co se bavilo s fiktivní moderátorkou Emilií, byl další robot stejného typu, vytvořený na základě její osobnosti. Nemusíte být nijak zvlášť cimprlich, aby vám z toho malinko přeběhl mráz po zádech.
(„Přivádění mrtvých zpět do virtuálního života“ ostatně není žádný krakovský vynález. Americká společnost HereAfter AI se na vytváření takových konstruktů mrtvých dokonce specializuje – prý to má pozůstalým ulehčit truchlení. Patrně v tom nezůstane sama; je ale otázka, zda z takových technologických inovací nezačne některým těm pozůstalým spíš takzvaně hrabat. Součástí truchlení je i akceptovat skutečnost, že ten člověk opravdu zemřel. Což není úplně jednoduché, když se vás jeho věrná kopie každé ráno vyptává z obrazovky, co jste měli k snídani.)
Jako vždycky je dobré se zamyslet nad tím, co bude dál. Jakákoliv nová technologie se časem začne používat způsoby, které nikdo nečekal; a „oživování minulosti“ v podobě AI může vypadat všelijak. Na jednu stranu bude zajímavé se projít po Římě s virtuálními brýlemi a pokecat si přitom s Markem Aureliem o tom, jak poslední dobou zdražilo garum a že by s tou inflací měl někdo něco dělat. Na druhou stranu si umím představit ten „vítr“, až politiku u našich západních sousedů začne z obrazovek komentovat znovuvzkříšený Hitler. Politika je tak trochu děs už jen kvůli těm současným psychopatům, kteří se v ní koncentrují. Přimíchejte do ní ještě who-is-who tým složený z replik těch minulých, včetně Lenina, Stalina a Maa; zlepší se to? Asi ne.
Jistě, ony to budou virtuální bytosti. Ale v tom dnešním světě plném práce na dálku a videokonferencí na Skypu, Zoomu a Teamsech se nám ten rozdíl beztak začal smazávat – nejpozději za Covidu, kdy se z této dálkové komunikace stala běžná norma i v oborech, které si na ni dříve nepotrpěly. A stalo se to právě včas, aby do celé věci vpadla i umělá inteligence, která lidi jen napodobuje. Málokdy se dvě různé větve technologického vývoje složily tak dokonale, jako právě teď.
No nic. Je osm večer, noc je na konec října mimořádně vlahá, a na ochozu věže krakovské baziliky troubí trubač. Zatím je to skoro určitě živý člověk. Někdy za pět let už třeba taky nebude.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
