Rád bych se krátce připojil k těm, kteří se zamýšlejí nad možným vývojem v „pokoronavirové“ době. Nejprve si dovolím nabídnout čtyři drobné předběžné poznámky.
(1) Každý z nás má svůj specifický názorový bias. A kdo říká, že ne, ten jej má o to větší… Pokoušejme se, znovu a znovu, tuto svoji „systematickou chybu“ v úhlu pohledu reflektovat. I v tomto konkrétním případě se tedy vynasnažme odlišit to, co si přejeme aby se stalo (či nestalo), od toho, pro co máme racionální pádné důvody se domnívat, že se stane.
(2) Nepřehánějme. Ani na jednu stranu. Litanie v čase nakažlivých nemocí obsahuje mmj. tuto krásnou dvojici: „Od nadměrné úzkostlivosti – vysvoboď nás Pane, Od opovážlivé lehkomyslnosti – vysvoboď nás Pane“. Myslím, že k tomu není co dodávat.
(3) Při pokusech podívat se do budoucnosti je „po ruce“ jedna šablona, která především pouští na špacír fantazii: „po tomhle už svět nebude nikdy jako dřív“. Stůjme na tom, že náš svět, to je z podstatné části lidská společnost – a ta je tvořena lidmi, kteří mají danou a neměnnou přirozenost. Takže ať už přicházejí na scénu nové, třebaže převratné technologie (internet…), ať jsme bolestivě zasaženi spektakulárním terorismem (11. září…) nebo přírodními živly (mezi které tedy počítejme i aktuální pandemii…), to podstatné zůstává: stále budou lidé toužit být milováni a do té míry, do které to dokáží, budou také milovat, budou svobodnou vůlí každodenně vybírat mezi lepším a horším… nebo obecněji, povětšinou se budou měnit prostředky, nástroje v lidských rukou, ale cíle člověka zůstanou – ať už ty pochybné, stojící na modlách (moc, majetek), nebo ty skutečné, naroubované na a čerpající z Lásky, Pravdy, Krásy, Dobra, Spravedlnosti.
(4) Z pohledu na minulost se někdy může zdát, že to, co se stalo, se prostě stát muselo, že dějiny jsou nalajnované – hezky od prvobytně-pospolné, přes otrokářskou a feudální k buržoazní a socialistické společnosti. Snadno nalezneme méně vulgární schémata, ale postavená na stejně deterministické podstatě. Na základě takovéto analýzy je pak po ruce syntéza: nalajnovaná je také budoucnost. Takže tam, kde ještě živoří společnost buržoazní, bude brzy nahrazena socialistickou a socialistické společnosti nevyhnutelně míří do komunistického ráje. Jenže nikoli, takhle to není. Jak již bylo podotknuto, zásadním faktorem je svobodná vůle člověka, resp. lidí. Ti dělají v každém okamžiku nepřeberné množství rozhodnutí a z nich se dějiny skládají. Ano, rozhodnutí některých mívají větší váhu než jiných, ale jak a proč se konkrétní člověk v nějaké důležité otázce rozhodne, to se lze nanejvýš dohadovat – s menší či větší pravděpodobností podle toho jak dobře toho člověka známe – ale nikdy to nemůžeme říct s jistotou. Ani sami o sobě často nemůžeme s určitostí prohlásit, jak bychom se v nějaké mezní situaci rozhodli, kdybchom se v ní ocitli – o to troufalejší by bylo domnívat se, že to budeme vědět u jiných lidí.
Co tedy dává dnešek do vínku zítřku? Předně, důrazné připomenutí zkušenosti, že bezpečí není samozřejmá komodita (pro některé je to pochopitelně zkušenost zcela nová…). Pandemický impulz by mohl přispět k jisté otužilosti. Mám na mysli zejména studentky a studenty, kteří potřebují na svých univerzitách zřizovat „bezpečné zóny“, jen aby náhodou nezaslechli nějaký názor, se kterým by nesouhlasili a kterým by se mohli cítit, ó hrůzo!, uraženi. Doufám, že se z dnešní reálně ne-bezpečné situace nehroutí a že alespoň ty přemýšlivější přiměje k přehodnocení lpění na hloupostech. Ale to jsem zjevně tam, kde jsem nechtěl být – viz má úvodní poznámka č. (1).
Dále, s ohledem na selektivnost, se kterou koronavirus zabíjí, může přinést skokovou změnu demografické struktury společnosti (a jde o velikost toho skoku… ano, stále může být – a doufejme že bude – tak malý, že nebude stát za řeč…). Ten, kdo se z toho raduje, nicméně zasluhuje opovržení, přičemž v tomto případě spočívá spravedlnost v tom, že – bude-li mít to štěstí a dožije se toho – i takový člověk bude jednou starý…
Nebo posílení tíhnutí k nějaké formě spirituality. Na to naráží např. známý psychiatr Radkin Honzák v rozhovoru s Jiřím Peňázem v Týdeníku Echo (č. 12/2020). Celkem kategoricky z toho však vylučuje návrat ke křesťanství – není mi jasné proč, zvlášť když uvážím např. toto výmluvné svědectví.
Pak jsou tady sice méně nápadné, ale také docela zajímavé náměty. Krajská hygienická stanice Olomouckého kraje např. vydala Pravidla pro likvidaci ochranných pomůcek, ve kterých se mmj. píše: „rouška, filtr se vloží do plastového (igelitového) sáčku, poté se sáček vloží do dalšího plastového sáčku, který se zaváže a poté se odloží (vyhodí) do směsného komunálního odpadu.“ Víme přitom, že lidstvo zahlcuje planetu obrovským množstvím plastového odpadu. Střízliví pozorovatelé už před časem upozorňovali na to, že pohled v duchu „co je plastové, to je od ďábla“ je poněkud zavádějící, když poukazovali např. na obtížně zastupitelnou roli plastů v ochraně potravin před zkažením i nežádoucí kontaminací. Nehodlám zde ani náhodou začít mávat rukou nad rozmařilým přístupem k plastovému odpadu, jen chci upozornit na šanci vrátit diskusi z polohy vypjatě afektované, která vlastně ani žádnou diskusí není, protože jen hledá potvrzení předem hotových závěrů, k umírněné racionálni rozpravě, ve které je brán v potaz kontext širší, než ten, který zrovna vnímá jedna úzce zaměřená skupina aktivistů.
Sluchu je také dopřáváno těm, kdo poukazují na příliš důsledný přesun výroby do Číny – jistě, nikoli výhradně, ale zejména. Primárně se pro takovou diskusi nabízejí komodity nezbytné pro ochranu obyvatelstva (potažmo lékařů, záchranářů, sociálních pracovníků, hasičů, policistů,…) – a jistě se není třeba omezovat na ochranu před infekční chorobou. To může samozřejmě mít dominový efekt svého druhu – tedy že nakonec, pokud bychom byli jen trošku konsistentní a důslední, můžeme přijít na to, že by nebylo od věci vyrábět doma (ať už tím „doma“ míníme mikroregion Haná nebo Západ jako celek…) mohem víc druhů zboží, než to vypadá na první pohled. A, když se řekne „A“, je třeba doříct „B“ – že se také dokážeme smířit s tím, že takové zboží nebude tak levné, jak jsme si na to postupně v uplynulých dekádách navykli. Uvidíme, jak dlouho nám uvažování tímto směrem vydrží, až bude k disposici lék či dokonce vakcína proti momentálně řádícímu viru. Já se opatrně obávám, že otřes (zatím) není dost intenzivní, takže v daném ohledu se nezmění nic zásadního. Ale mělo by. Jistá naděje spočívá ve zrychlování rozvoje technologií jako jsou 3D tiskárny, které umožňují značnou decentralisaci výroby – snad i brzy v dostatečném rozsahu.
Konečně je tu vlak, do kterého jsme už naskočili a který se nezadržitelně řítí do stanice Inflace. Zdá se přitom, že v tom nejedeme zdaleka sami. Domnívám se, že i když nějaké rozdíly nepochybně najdeme, znatelným hospodářským poklesem budeme nějak postiženi všichni. A tak také všichni požadujeme nějaké „kompenzace“ od vlády. Ta však – ani v takto výjímečné situaci – nemá žádné vlastní zdroje, ale jen ty, které vybere od daňových poplatníků, kteří jsou ale pohříchu totožní s potenciálními příjemci zmíněných kompenzací. Čím širší okruh je těch, kteří si nějak vydobyli přístup k nim, tím méně je těch (zatím) opomenutých a tím víc taková „nespravedlnost“ bije do očí… a o to víc budou tito odstrčení vyvíjet úsilí, aby se prodrali mezi vyvolené… tedy, mezi vyvolenou většinu… až nakonec na nějaké kompenzace dosáhnou úplně všichni, takže my všichni daňoví poplatníci si přispějeme nám všem, zasaženým občanům. Vytáhneme peníze z levé kapsy a přesuneme si je do pravé. Mezi tím se ale tyto peníze nutně ztenčí o náklady na administraci této operace. Nominálně však bude, samozřejmě, celkový objem pořádně nafouknutý, protože takto velí aktuální zvrácená politická logika, které se současná vládní koalice nesnaží čelit ani náznakem – naopak v ní hledá oporu. Rozdíl bude masivní akcelerace zadlužení, která nemůže skončit jinak, než zvýšením cen a znehodnocením úspor (že k tomu rychle směřujeme ukazuje např. vývoj na trhu se zlatem). Vítězem, jako vždy v takové situaci, tak budou ti, kteří se k vládním kompenzacím dostanou jako první – ještě před tím, než peníze svoji hodnotu ztratí. O to větší se nyní strhne souboj mezi representanty různých skupinových zájmů, kdo si vykřičí víc a hlavně tedy dřív. Tím bude definitivně pohřbena byť i jen hypotetická možnost takovou politiku prostě odmítnout.
A co by naopak bylo rozumné – ale co se určitě nestane? Výrazně snížit daňovou zátěž, redukovat zaopatřovací stát – ve státním rozpočtu zásadně znížit podíl mandatorních výdajů, odstranit regulace… prostě využít tuto akutní krizi jako příležitost k léčbě chronických problémů. Stále s sebou vláčíme zátěž nereformovaného důchodového systému (a dnes je už definitivně pozdě bycha honit), jehož vnitřní dluh je násobně vyšší, než letos nově předpokládaný schodek rozpočtu ve výši 200 mld. Kč. Ano, v takovéto situaci je asi zadlužení pochopitelné – co však pochopitelné není, jsou deficitní rozpočty v uplynulých „tučných letech“. Jsem tak na značných rozpacích, když z obrazovky TV slýchám, jak je na tom ČR se svým celkovým dluhem relativně dobře. Ano, relativně. Ale to, že jsou na tom některé státy podstatně hůř, přece vůbec neznamená, že naše posice je nějak ucházející. Není. I to by tedy mohlo být zdrojem významného poučení pro budoucnost – ale, důvodně se obávám, nebude.
Poslání? Nemohu sloužit. Můžu nabítnout jen to, co bych si přál – v naději, že efekt sebenaplňujících se proroctví může sehrát nějakou roli i v mých skromných soukromých podmínkách. Rád bych tedy, aby nás dnešní zkušenost přivedla k větší střídmosti a šetrnosti, aby nás motivovala lépe rozlišovat podstatné problémy od těch téměř či zcela nicotných, aby nás vrátila k racionální umírněné diskusi, ve které nebude žádný názor vyloučen předem, bude v ní platit logika nikoli hlasitost či momentální módnost a vítězit tak nakonec bude argument nad argumentem, nikoli vůle nad vůlí. Aby nás tato zkouška vnitřně posilnila a aby ve společenství začala růst mezilidská důvěra, namísto jejího po dlouhý čas nepřetržitého úbytku. Zkrátka aby Západ udělal to, co povede k jeho restauraci, a co není schopen učinit už nejméně dvě dekády, mimo jiné či dokonce zejména proto, že čím více by naši odpovědní representanti měli přemýšlet o zpomalení, uklidnění a přehození výhybky, tím usilovněji šlapou na plyn: permanentními útoky na lidskou přirozenost, zadlužováním, předstíráním nevyhnutelnosti takového nebo makového vývoje.
Prakticky u všeho uvedeného nemám žádné pádné racionální důvody si myslet, že se to skutečně stane. Budoucnost však není daná, záleží na našich rozhodnutích. Vždy máme jinou, lepší možnost. Abychom ji rozumem rozpoznali, abychom se pro ni vůlí rozhodli a abychom sebrali odvahu se za ní pustit, k tomu je nezbytné, aby nám Pán Bůh zdravý rozum zachovati ráčil a vůbec aby nám požehnal. Snažme se tomu jít ze všech sil naproti. Můžeme samozřejmě dělat spoustu dalších věcí, ale tohle je tím nejdůležitějším.
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!