Od samého počátku byl můj život nešťastný. Moji rodiče – bílá Angličanka a černošský Američan, kteří se dali dohromady, když on sloužil v Británii u amerického letectva – se rozvedli, když mi bylo asi pět let. Matka, která žila ze sociálních dávek, propadla alkoholismu a onemocněla duševní chorobou. Otec sice zůstal v Anglii, ale mně a mé mladší sestře se citově odcizil.
Jako dítě jsem byla chlapecký typ, což byl jeden z nejzdravějších aspektů mého dětství v Letchworthu, asi třicetitisícovém městě hodinu cesty od Londýna. Jako malá jsem byla dobře přijímána mezi kluky – oblékala jsem se do typicky klukovského oblečení a byla jsem sportovně založená. Nikdy jsem neměla problém se svým pohlavím; vůbec jsem na něj nemyslela.
Pak přišla puberta a všechno se změnilo k horšímu. Spousta teenagerů, zejména dívek, prožívá v pubertě obtížné období, ale já jsem to nevěděla. Myslela jsem si, že jsem jediná, komu vadí rostoucí boky a prsa. Pak přišla menstruace a ta mě pravidelně ochromovala. Často jsem trpěla bolestmi a byla bez energie.
Osamělost a deprese
Také jsem už nemohla vystupovat jako „jeden z kluků“, takže jsem ztratila svou partu chlapeckých přátel. Ale cítila jsem, že nezapadám ani mezi holky. Matčin alkoholismus se zhoršil natolik, že jsem si domů nechtěla vodit kamarády. Nakonec jsem ani neměla žádné kamarády, které bych vůbec k nám pozvat mohla. Začala jsem se vzdalovat od kolektivu a byla čím dál osamělejší. Také jsme se často stěhovali a já musela začínat znovu na nových školách, což mé problémy ještě umocňovalo.
Když mi bylo čtrnáct, dostala jsem těžké deprese a vzdala to: Přestala jsem chodit do školy, přestala jsem chodit ven. Zůstávala jsem jen ve svých čtyřech stěnách, vyhýbala se mámě, hrála videohry, nořila se do své oblíbené hudby a surfovala po internetu.
Souběžně s tím se dělo se i něco jiného: Začaly mě přitahovat dívky. Slovo lesba ve mně nikdy nevzbuzovalo pozitivní asociace, stejně jako představa dvou holek ve vztahu. To mě přimělo přemýšlet nad tím, jestli se mnou není něco od přírody špatně. Přibližně v té době se mě matka zničehonic zeptala, jestli jsem nechtěla být kluk, což mě předtím nikdy nenapadlo. Krátce nato jsem se přestěhovala k otci a jeho tehdejší partnerce. Ta mi položila stejnou otázku jako moje matka. Jí jsem řekla, že si myslím, že jsem chlapec, a že se jím chci stát.
Když se ohlédnu zpět, vidím, jak mě všechno unášelo k závěru, že bude nejlepší, když se přestanu stávat ženou. Myslela jsem si, že když budu brát hormony, vyrostu a nebudu se nijak zvlášť lišit od biologických mužů. Začala jsem navštěvovat psychologa, na něhož jsem měla nárok prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění.
Genderová dysforie
Když mi bylo 15 let – a protože jsem stále trvala na tom, že chci být chlapec – odeslali mě na kliniku Tavistock and Portman v Londýně, která se specializuje na změny pohlaví. Tam mi byla diagnostikována genderová dysforie, což je psychické strádání způsobené nesouladem mezi biologickým pohlavím a vnímanou genderovou identitou.
Když jsem se dostala do Tavistocku, byla jsem už pevně rozhodnutá, že musím projít tranzicí. Byla to taková ta drzá suverenita, která je typická pro teenagery. Pod povrchem jsem byla dívka nejistá ve svém těle, která zažila opuštění rodiči, nezapadala mezi vrstevníky, trpěla úzkostmi a depresemi a bojovala se svou sexuální orientací.
Po sérii povrchních rozhovorů se sociálními pracovníky mi v šestnácti letech nasadili blokátory puberty. O rok později jsem začala dostávat injekce testosteronu. Ve dvaceti jsem podstoupila dvojitou mastektomii. V té době už jsem měla maskulinnější postavu, mužský hlas, mužské vousy a mužské jméno: Quincy, podle Quincyho Jonese.
Jak ale tranzice postupovala, stále víc jsem si uvědomovala, že nejsem muž a nikdy jím nebudu. V dnešní době se nám říká, že když se u někoho objeví genderová dysforie, odráží to jeho „skutečné“ a „pravé“ já, že touha po změně pohlaví je daná od narození. To však nebyl můj případ. Jak jsem dospívala, bylo stále patrnější, že genderová dysforie je příznakem mého celkového trápení, nikoli jeho příčinou.
Cesta tam a zase zpátky
Pět let po zahájení změny pohlaví jsem se vydala zase zpátky. Mnoho trans mužů mluví o tom, že s vysokou dávkou testosteronu v těle nedokáží plakat, a to se týkalo i mě: Nemohla jsem uvolnit své emoce. Jednou z prvních známek toho, že se ze mě opět stává Keira, bylo, že jsem – naštěstí konečně – dokázala plakat. A měla jsem spoustu důvodů, proč plakat.
Následky toho, čím jsem si prošla, jsou nedozírné: pravděpodobná neplodnost, ztráta prsou a nemožnost kojit, atrofované genitálie, trvale změněný hlas, vousy. Když jsem byla diagnostikována na klinice Tavistock, měla jsem tolik problémů, že mě uklidňovalo pomyšlení, že ve skutečnosti mám jen jeden, který lze řešit: jsem muž uvězněný v ženském těle. Ale úkolem odborníků bylo zvážit všechny mé komorbidity, ne jen odkývat mou naivní naději, že vše lze vyřešit hormony a operací.
V loňském roce jsem se stala žalobkyní proti Tavistock and Portman NHS Foundation Trust v rámci soudního přezkumu, který v Británii umožňuje fyzickým osobám podat žalobu proti veřejnému orgánu, o němž se domnívají, že porušil své zákonné povinnosti. Jen málo soudních přezkumů se dostane dál; jen zlomek z nich se dočká projednání před soudem. Náš případ se ale dočkal a senát tří soudců Nejvyššího soudu zvažoval, zda mladiství, kteří se na klinice léčí, mohou s takovými lékařskými postupy poskytnout informovaný souhlas.
Můj tým tvrdil, že Tavistock nedokázal chránit mladé pacienty, kteří vyhledali jeho služby, a že namísto pečlivé, individuální léčby na nás klinika prováděla něco, co se rovnalo nekontrolovaným experimentům. V prosinci loňského roku jsme získali jednomyslný rozsudek. Soudci vyjádřili vážné pochybnosti nad tím, zda nejmladší pacienti kliniky mohli chápat dopady toho, co se rovná experimentální léčbě s rozsáhlými následky na všechny oblasti života.
Změny pohlaví už od desíti let?
Soudci ve svém rozsudku opakovaně vyjádřili překvapení nad tím, co se v Tavistocku dělo, zejména nad tím, že neshromažďoval základní údaje o svých pacientech. Upozornili na nedostatek vědeckého odůvodnění pro nasazení blokátorů puberty u dětí ve věku kolem deseti let. To je terapie, po níž téměř vždy následuje nasazení hormonů pro změnu pohlaví, které se musí užívat po celý život, aby se tělo nezačalo vracet zpátky. Měli také obavy z nedostatku údajů o následném pozorování pacientů vzhledem k „experimentální povaze léčby a jejímu hlubokému dopadu“.
Je pozoruhodné, že stále větší množství dívek vyhledává léčbu genderové dysforie. Ještě v letech 2009-2010 bylo do Tavistocku odesláno 77 dětí a 52 % tvořili chlapci. Tento poměr se o několik let později začal obracet a celkový počet případů prudce vzrostl. V letech 2018-19 to již bylo 624 chlapců a 1740 dívek, tedy 74 % z celkového počtu. Více než polovina podstoupených žádostí se týkala osob ve věku 14 let nebo mladších; některým byly pouhé 3 roky!
Soud konstatoval, že lékaři v Tavistocku nepředložili „žádné vědecké vysvětlení“ dramatického nárůstu počtu dívek, a vyjádřil překvapení nad tím, že klinika neshromažďuje údaje o tom, v kolika letech začali pacienti užívat blokátory puberty.
Rozsudek zcela nebrání tomu, aby nezletilý zahájil proces změny pohlaví. Soudci však doporučili, aby lékaři zvážili možnost získat povolení soudu před zahájením takové terapie u osob ve věku 16 až 17 let; dospěli k závěru, že je „velmi diskutabilní“, že by pacienti ve věku 14 a 15 let mohli dostatečně porozumět důsledkům léčby, aby mohli dát souhlas, a že je to „vysoce nepravděpodobné“ u osob ve věku 13 let a mladších.
V reakci na to NHS uvedla, že Tavistock „okamžitě pozastavil nová doporučení na blokátory puberty a hormony pro osoby mladší šestnácti let, kterým budou v budoucnu k dispozici pouze v případě, že to výslovně povolí soud. Tavistock se proti tomuto rozhodnutí odvolal a soud bude jeho odvolání projednávat v červnu.
Testosteron a sebevědomí
Blokátory puberty, které jsem dostala v šestnácti letech, měly zastavit mé pohlavní dozrávání: Cílem bylo dát mi „pauzu“ na rozmyšlenou, zda chci pokračovat ve změně pohlaví. Tato takzvaná „pauza“ mě přivedla do stavu, který nejvíce připomínal menopauzu, s návaly horka, nočním pocením a mozkovou mlhou. To vše mi jasné uvažování naopak ztěžovalo.
Když mi po roce této léčby nabídli možnost přejít na testosteron, skočila jsem po ní – chtěla jsem se cítit jako mladý muž, ne jako stará žena. Těšila jsem se, až začnou injekce a na změny, které to přinese. Zpočátku mi testosteron skutečně zvedl sebevědomí. Jedním z prvních účinků bylo, že mi sestoupil níž hlas, díky čemuž jsem se cítila dominantněji.
Během několika následujících let se můj hlas ještě prohloubil, narostly mi vousy a tuk se přerozdělil po těle jako u mužů. Nadále jsem si denně svazovala prsa, zvláště teď, když jsem se zcela vydávala za muže, ale bylo to bolestivé a bránilo mi to v dýchání. Když mi bylo dvacet, už jsem se léčila na klinice pro dospělé. Testosteron a obvaz ovlivnily vzhled mých prsou a já je nenáviděla ještě víc. Chtěla jsem, aby moje tělo bylo v souladu s obličejem, a tak jsem dostala doporučení na dvojitou mastektomii.
Můj vztah s rodiči byl nadále obtížný. S matkou jsem už nemluvila. Otec mě krátce po dovršení sedmnácti let vyhodil z bytu a já odešla bydlet na ubytovnu pro mládež. Stále jsme byli v kontaktu, i když byl rozhodně proti mé proměně. Velmi neochotně mě vezl na operaci. V době, kdy k ní došlo, jsem byla plnoletá a nezbavuji se odpovědnosti. Ale už jako problémový teenager jsem byla navedena na cestu – od blokátorů puberty přes testosteron k operaci. V důsledku operace mám poškozené nervy na hrudi a nemám cit jako dřív. Pokud budu moci mít děti, nikdy je nebudu kojit.
Pochybnosti
Asi rok po operaci se začalo něco dít: Můj mozek dospíval. Přemýšlela jsem o tom, jak jsem se dostala tam, kde jsem, a pokládala si otázky ke kontemplaci. Jedna z nich byla: „Co ze mě dělá muže?“
Začala jsem si uvědomovat, kolik chyb poznamenalo můj myšlenkový proces a jak se vzájemně prolínaly s tvrzeními o genderu, která se stále častěji objevují v širší kultuře a jež si osvojila klinika v Tavistocku.
Vzpomněla jsem si na své čtrnáctileté já a na představu, že hormony a operace ze mě udělají někoho, kdo bude vypadat jako muž. Teď jsem takovou osobou byla. Uvědomovala jsem si však, že se od mužů fyzicky značně liším. Život trans muže mi pomohl pochopit, že jsem stále žena.
Začala jsem také vidět, že to, co prožívám, ve skutečnosti vychází ze stereotypů, že se snažím napasovat do úzce vymezené identity „macho chlapa“. Všechno to dávalo čím dál menší smysl. Také jsem se obávala, jaký vliv bude mít moje proměna na schopnost najít si sexuálního partnera.
Pak tu byla skutečnost, že nikdo pořádně neznal dlouhodobé účinky léčby. Například blokátory puberty a testosteron způsobily, že jsem se musela potýkat s vaginální atrofií, ztenčením a křehkostí poševních stěn, které se normálně objevují po menopauze. Opět jsem se začala cítit velmi špatně.
Rozhodla jsem se přestat, nárazově s tím skoncovat. Když jsem měla jít na další injekci testosteronu, zrušila jsem objednání.
Nejsem sama…
Poté, co jsem dospěla k tomuto rozhodnutí, jsem si našla diskusní fórum pro lidi podstupující detranzici. Počet uživatelů na něm začínal stoupat, jako by všechny tyto mladé ženy dospěly ke kolektivnímu uvědomění si zdravotnického skandálu, jehož jsme byly součástí. Na tomto místě jsme mohly mluvit o svých zkušenostech a vzájemně se podporovat. Bylo to osvobozující.
To, co se stalo mně, se děje v celém západním světě. Máloco z mého případu bylo překvapením pro ty, kdo věnovali pozornost tavistockým whistleblowerům, kteří v posledních letech varovně promlouvali do médií, někdy anonymně. Někteří z nich kvůli těmto obavám z kliniky odešli.
Transgenderová problematika je nyní vysoce politická, je součástí identitární politiky. Klást otázky nebo mít pochybnosti o lékařských změnách pohlaví u mladých lidí může být nebezpečné. Někteří z těch, kteří tak učinili, byli očerňováni a jejich kariéra se dostala do ohrožení.
V Tavistocku poskytují lékaři „genderově afirmativní péči“ – v praxi to znamená, že když děti a dospívající prohlásí, že chtějí změnit pohlaví, jejich tvrzení jsou bez dalšího přijímána jako rozhodující. Afirmativní péče je na mnoha místech přijímána jako model. V roce 2018 vydala Americká akademie pediatrů programové prohlášení o zacházení s mladými lidmi, kteří se identifikují jako transgender a genderově odlišní, v němž se vyslovila pro „genderově afirmativní péči“.
Experiment v přímém přenosu
Bývalí lékaři Tavistocku však uváděli rozmanité problémy, kterými trpěly děti, které vyhledaly pomoc, jako je sexuální zneužívání, trauma opuštění rodiči, homofobie v rodině nebo ve škole, deprese, úzkosti, poruchy autistického spektra, ADHD. Tyto hluboké problémy a to, jak mohou souviset s pocity dysforie, byly často ignorovány ve prospěch toho, aby se změna pohlaví stala univerzálním řešením.
Jak zjistil Nejvyšší soud, většina klinických postupů ani není založena na spolehlivých důkazech. V době, kdy byl náš případ přijat k dalšímu projednání, NHS tvrdila, že účinky blokátorů puberty jsou „plně reverzibilní“. Nedávno obrátila a uznala, že „o dlouhodobých vedlejších účincích na tělo nebo mozek dospívajícího je známo jen málo“. To jim nezabránilo v předepisování těchto léků lidem, jako jsem já.
Dr. Christopher Gillberg, profesor dětské a dorostové psychiatrie na Göteborské univerzitě ve Švédsku, specialista na autismus, byl soudním znalcem v naší kauze. Gillberg ve své soudní výpovědi uvedl, že během 45 let, co se věnuje terapii dětí s autismem, se mezi nimi pacienti s genderovou dysforií vyskytovali jen zřídkakdy – až do roku 2013. Tehdy jejich počet začal prudce narůstat a většinou šlo o biologické dívky. Gillberg soudu řekl, že to, co se dělo v Tavistocku, byl „experiment v přímém přenosu“ na dětech a dospívajících.
Rodiče, kteří se zdráhají, nebo dokonce obávají souhlasit s lékařskou změnou pohlaví u svých dětí, bývají varováni: „Chcete raději mrtvou dceru, nebo živého syna?“. (Nebo naopak.) Jako dospívající jsem měla sebevražedné myšlenky. Sebevražedné myšlenky svědčí o vážných psychických problémech, které je třeba vyšetřit a podrobit vhodné terapii. Když jsem jim ale v Tavistocku o těchto myšlenkách řekla, stal se z toho jen další důvod, proč mi rychle nasadit hormony, aby se zlepšila moje duševní pohoda.
Po rozhodnutí soudu však Tavistock zveřejnil interní studii skupiny 44 pacientů, kteří začali užívat blokátory puberty ve věku 12 až 15 let. Uvádělo se v ní, že tato léčba nedokázala zlepšit duševní stav pacientů, neměla „žádný významný vliv na jejich psychické fungování, myšlenky na sebepoškozování nebo vztah k tělu“. Kromě toho z těchto 44 pacientů 43 přešlo na hormony pro změnu pohlaví. To naznačuje, že blokování puberty neposkytuje pauzu na rozmyšlenou. Poskytuje impulz pokračovat.
Tehdy jsem to nechápala
Před zahájením užívání testosteronu jsem byla dotázána, zda chci mít děti, nebo zda chci zvážit zmrazení vajíček kvůli možnosti, že bych kvůli tranzici byla neplodná. Jako teenagerka jsem si nedokázala představit, že bych měla mít děti, a tento zákrok nehradil stát. Řekla jsem, že mi to nevadí a nepotřebuji zmrazit vajíčka. Ale teď jako mladá dospělá vidím, že jsem tehdy nemohla chápat důsledky neplodnosti. Mít děti je základní právo a já nevím, jestli mi ho někdo nevzal.
V rámci své obhajoby Tavistock předložil prohlášení několika mladých translidí, kteří jsou se svou péčí spokojeni. Jedním z nich je S., třináctiletý trans chlapec, který dostal blokátory puberty od soukromého poskytovatele, protože čekací listina na klinice byla příliš dlouhá. S. řekl řekl, že „netuší, co si bude v budoucnu myslet“ o tom, že mohl mít děti, a protože nikdy neměl „romantický vztah“, myšlenka na něj „momentálně není něco, čím bych se zabýval“.
Spousta dospívajících se při úvahách o budoucích sexuálních vztazích cítí zmateně, dokonce je ta myšlenka znepokojuje. Ti samí lidé se v dospělosti často cítí úplně jinak. Vím to, protože se to stalo i mně. V době tranzice jsem za sebou neměla žádný sexuální vztah, takže jsem opravdu nechápala, co to může po sexuální stránce znamenat.
Výpověď S. ukazuje, jak obtížné je pro nezletilé dát souhlas k zákrokům, kterým prostě ještě nerozumějí. Jak napsali soudci: „Neexistuje žádný věkově přiměřený způsob, jak mnoha těmto dětem vysvětlit, co pro ně může v pozdějších letech znamenat ztráta plodnosti nebo plné sexuální funkce.“
Dnes, ve svých 24 letech, mám první vážný vztah. Moje partnerka mě velmi podporuje ve všem, co dělám, a já jí v tom samém. Má velkou skupinu kamarádů, kteří mě přijímají; to je pro mě ozdravné. V tuto chvíli nemluvím ani s jedním z rodičů a nemám s nimi žádný kontakt.
Přesto mě občas považují za muže. Počítám s tím a nezlobím se kvůli tomu. Vím, že tak budu žít do konce života. Co mě ale zlobí, je to, jak se moje tělo změnilo v tak mladém věku. Lidé chtějí vědět, jestli se chystám na rekonstrukční operaci prsou nebo na jiné zákroky, abych vypadala víc jako žena. Ale já jsem ještě úplně nezpracovala operaci, při které mi byla prsa odstraněna. Prozatím se chci dalším takovým chirurgickým zákrokům vyhnout.
Zásah do života
Když jsem se připojila k žalobě na tavistockou kliniku, neuvědomila jsem si, jaký zásah do života to bude. To, co se dělo po rozhodnutí soudu, byla horská dráha. Mnoho lidí mi děkovalo. Také jsem byla napadána na internetu. Pokud litujete tranzice, a rozhodnete se o svých zkušenostech promluvit, jste považováni za fanatika. Možná vám řeknou, že se snažíte vzít transsexuálům jejich práva, že děti vědí, co je pro ně a jejich těla nejlepší, a že ničíte dětem život.
Já se však zaměřuji na to, co je pro mladé lidi v tísni nejlepší. Spousta dívek jde do změny, protože se trápí, ať už kvůli duševním poruchám, životním traumatům nebo z jiných důvodů. Vím, jaké to je, když se člověk nechá unést sněním o tom, že tranzicí se to všechno spraví.
I když pro mě sdílení mého příběhu bylo katarzí, stále s tím bojuji a ještě musím podstoupit vhodnou terapii. V mém dalším životě plánuji být i nadále aktivistkou ve prospěch této věci. Chci, aby poselství o případech, jako je ten můj, pomohlo ochránit další děti před tím, aby se vydaly chybnou cestou. Letos jsem pomohla uspořádat první Den povědomí o detranzici, který se koná 12. března. Doufám, že v příštích letech bude tento den majákem, který posílí ostatní ve stejné situaci.
Nevěřím v rigidní genderové stereotypy. Lidé by se měli cítit dobře a měli by se cítit přijati, pokud zkoumají různé způsoby sebeprezentace. Jak jsem uvedla ve svém prohlášení po vynesení rozsudku, znamená to zastavit homofobii, misogynii a šikanu těch, kteří jsou jiní.
Vyzývám také odborníky a lékaře, aby vytvořili lepší služby a modely duševního zdraví, které pomohou těm, kdo se potýkají s genderovou dysforií. Nechci, aby jakýkoli jiný mladý člověk, který je v tísni, zmatený a osamělý jako já, byl dohnán k závěru, že změna pohlaví je jediným možným řešením.
Byla jsem nešťastná dívka, která potřebovala pomoc. Místo toho se mnou bylo zacházeno jako s experimentem.
Originál: https://www.persuasion.community/p/keira-bell-my-story“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!