Petr Marek je publicista, bývalý rozhlasový novinář a zakladatel iniciativy Bez komunistů.cz
Nejprve vysvětlení pro čtenáře Konzervativních novin, a to našeho tykání. S Petrem Markem jsme byli v listopadu 1989 v týmu lidí, kteří založili Občanské fórum tehdy ještě Československého rozhlasu. Zažili jsme spolu změnu režimu, a tím jsme se stali v jistém smyslu rodinou. – Petře, léta se věnuješ aktivitám „Bez komunistů.cz“. Jsou letošní říjnové volby završením tvé iniciativy?
Listopad 1989 v rozhlase byl úplně zásadní. Pro nás, v užším kruhu Občanského fóra, kde nás bylo tak deset, dvanáct, to byla, jak říkáš, rodina. Pro mě byl komunistický režim svázán s omezováním svobody. Aktivitám proti komunismu jsem se věnoval už před listopadem. V listopadu 89, když jsme dělali zásadní změnu v rozhlase, začali jsme s Vysíláním Občanského fóra, bylo to první svobodné vysílání. Naživo – najednou člověk mluvil rovnou do mikrofonu. Měli jsme obrovskou poslechovost. Ranní relaci poslouchalo kolem dvou milionu lidí, v podvečer jsme měli vlastně první talk show s hosty, a tu poslouchalo jeden a půl milionu v tehdy 15-ti milionové zemi. To byl naprosto přelomový zážitek. Mně tehdy šlo o to, aby ty změny byly nevratné, co nejhlubší, aby se svobodná společnost dále rozvinula.
Máš z toho radost, že se nyní komunisté nedostali do parlamentu?
Je to naplnění naší práce, dosažení cíle. Už před mnoha lety jsem to pojmenoval: dostaňme komunisty pod 5 %. Tak to se konečně podařilo, ale mělo se tak stát hned po listopadu 89. Ona totiž komunistická strana nejen nezmizela, ale výrazně ovlivňovala veřejný život, byla stále v parlamentě, a dokonce těm ostatním stranám to bylo tak nějak jedno, braly to jako fakt, a když se jim to hodilo, tak se s nimi dokonce domlouvali. Proto jsem to oživil např. v únoru 2006 před volbami. Tehdy Jiří Paroubek prohlašoval, že bude vládnout s komunisty. A myslel to vážně. Tedy zároveň také s marťany, ale komunisté tu byli přece jen dostupnější než marťané. Tak jsem udělal akci na Staroměstském náměstí u balkónu paláce Kinských, odkud je mnohokráte používaná fotka Klementa Gottwalda. V součtu doslova stovkami aktivit jsme se zaměřili na připomínání zločinů komunistického režimu a upozorňovali jsme, že strana s takovouto historií by vůbec neměla v parlamentu být. Takže mám radost.
Znamená to nyní konec tvých aktivit?
To určitě ne. Vím, že především mladá generace nebezpečí komunismu nevidí. A neplatí to jen o mladých. Taky v malých obcích a městečkách si to lidé ne zcela uvědomují. Třeba v obci, kde mám po předcích dům, tak řada lidí volila po roce 89 komunistickou stranu, ani ne tak proto, že by se v komunistickém režimu měli dobře, ale ze vzdoru proti změně režimu. Takže už před několika lety jsem přišel se vzdělávacím projektem, kdy právě dětem a mladým představujeme minulost plasticky. Chodíme s nimi po místech, kde se komunistická historie odehrávala. Je to projekt Po stopách totalitní minulosti. To rozhodně bude pokračovat. Včetně připomínání některých zločinů, o kterých se dlouho mnoho nevědělo. Např. Ďáblický hřbitov a hroby dětí, které zemřely matkám v komunistických vězeních. Tím, že komunistické zločiny nebyly potrestány, nebyla nastolena spravedlnost. A cit pro spravedlnost je jeden ze základních lidských citů, kvůli kterému se svrhávali vlády, byly války. Společnost, která nenastolí spravedlnost se vyvíjí pokřivená.
Petře, myslíš, že s odchodem komunistů končí i komunistická ideologie?
Vzpomeňme si, že středobodem změny v roce 1989 byla svobodná společnost, svobodný jedinec. Tudíž obrana svobody jednotlivce, v poslední době zvláště obrana svobody projevu, jsou tak důležité hodnoty, že určitě zůstanou v portfoliu mých činností. On totiž základ komunistické ideologie je represe a omezování individuální svobody. Traduje se ve společnosti taková pohádka, že komunismus byla původně dobrá myšlenka, jen se to při realizaci pokazilo. To je ale blud, není to tak – v základním díle komunistické ideologie, v Manifestu komunistické strany Marx jasně píše, že stávající společenský řád bude násilím smeten a bude násilím nastolen nový společenský řád, a to diktatura proletariátu. Byl to Lenin, kdo svým výnosem rozhodl, ještě daleko před Hitlerem, o vybudování internačních táborů pro odpůrce režimu. To znamená zahnání do kouta lidí, kteří mají jiný názor. Trochu jako v pravěku, kdy největším trestem pro toho, kdo se lišil, nebyla okamžitá smrt, ale vyhnání z tlupy. A tím odsouzení k naprostému vymazání ze společnosti. Bohužel dnes to opět ožívá, také v západním světě.
Dnes se často mluví o neomarxismu. Co to pro tebe znamená? A je to nebezpečí, se kterým bys v rámci svých aktivit bojoval?
Jestliže je pro mě prioritou obrana osobní svobody, tak určitě ano. Neomarxismus je pojmově spojován s Frankfurtskou filozofickou školou. Dnes to na západě nazývají také jako woke ideologii. Já bych spíše mluvil o novém marxismu, který stejně jako ten výchozí opět rozděluje lidi do společenských skupin. Je to opět kolektivistická ideologie a používá i obdobné metody sebeprosazování, jako je ukřičet, vytlačit mimo společnost ty, kdo mají jiný názor. V lockdownu jsem znovu četl Orwellův 1984 a chvílemi jsem byl až zděšen, jak to teď zažíváme, např. přepisování historie. Tak tomu je třeba se postavit, abychom nespadli do ještě horších konců.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!