Tyto volby vlastně začaly inaugurací Donalda Trumpa v lednu 2017. Už tehdy v Bílém domě tato politicky extravagantní celebrita vyvolávala neskrývané vášně z řad nekritických podporovatelů i hysterických odpůrců. Důvod, proč sice mediálně známý, nejdřív republikán, pak demokrat a nakonec zase republikán Trump, vzbuzoval doslova obavy v obou hlavních politických stranách, byl jasný. Trumpa totiž nebylo možné nikterak zařadit – uchopit právě pro jeho (marketingově vybudovanou) nezávislost. Fascinace Trumpem de facto spočívala v jeho neřízenosti – nikomu nic nedlužil a nikoho ke své vládě nepotřeboval.
Musíme si uvědomit, že průměrný americký miliardář, Trump, v době, kdy prezidentem ještě nebyl, musel – aby podnikatelsky uspěl – vyvíjet své aktivity vždy všemi směry. Ve svých televizních show útočil na demokraty i republikány, vždy podle toho, oč konkrétně usiloval. A i tím si budoval dojem nezávislého.
Systém dvou stran
Jeho politickou profilaci, tedy skutečné tíhnutí k republikánské straně, můžeme zaznamenat až někdy po roce 2013, kdy se dvakrát rozvedený Newyorčan Trump rozhodl pro svůj životní skok do politiky. O své prezidentské kandidatuře uvažoval samozřejmě už dávno předtím, nicméně vždy s jistým usměvavým nadhledem.
Spojené státy americké jsou zemí, ve které se pevně a dlouhodobě etablovaly pouze dvě velké politické strany, které jsou však stát od státu docela jiné. Proniknout do vyšších pater politiky tedy znamená do jedné z těchto stran vstoupit. Existují příběhy o naplněném snu nezávislého kandidáta, ten však vždy nakonec tíhne k jedné z těchto dvou formací.
Tato politická kultura přinesla Američanům na jedné straně ve všech směrech stabilitu a nebývalé bohatství, ale také vysokou míru klientelismu a pevně svázaných a po generace budovaných vazeb. Po celých Spojených státech existuje nespočet vlivných rodin, které systematicky připravují své potomky k veřejné službě.
Pro lepší představu praktické americké politiky, si můžeme připomenout mnohé krajské příběhy ODS a ČSSD, kdy jejich vzájemnou, navenek velkou mediální nevraživost, střídala až nepochopitelná souznění opepřené různými pseudokoalicemi, které tvořily původní členové těchto stran poté ukotvení ve stranách nových. Na konkrétních příkladech personálního složení většiny českých krajských vlád můžeme snadno demonstrovat, že jí sice tvoří jiné politické subjekty, ale fakticky titíž lidé nebo lidé spříznění s těmi, kteří ve funkcích z různých důvodů už být nemohli. Podobenství jakéhosi českého politického spřažení zdánlivých soupeřů s americkým politickým systémem zde však nadobro končí, neboť americký politický systém učinil z Američanů boháče a vojensky nejsilnější velmoc a české nesmiřitelné jako-souboje udělaly po 30-ti letech z naší země (stále jen) postkomunistický stát nevalné politické kultury, kde je možné úplně vše, a i to, co by nás předtím ani nenapadlo.
Jak v Republikánské straně, tak i v Demokratické straně jsou také zástupy těch, kteří nám do předepsaného ideového schématu vůbec nezapadají a s přehledem by mohly být členy druhé strany. Umírněný demokrat z konzervativního Jihu by mohl být s klidem na liberálním Západě tvrdým republikánem. Ten citelný rozdíl mezi českým mafiánským kamarádíčkovaním a účelovou spoluprácí republikánů a demokratů tkví obecně v politické kultuře, která má svůj základ v silné mediální kontrole, jejíž produktem je informovaný a zkušený volič, který raději volí lepšího kandidáta ze strany, které historicky nefandí.
Představa, že prokurátor v Arkansasu a současně i člen Republikánské strany nestíhá zločin svého stranického kolegy, je sice myslitelná, ale jde v zásadě o excesivní chování, které mu voliči nikdy nezapomenou. A ani nemohou, neboť média ho jednoduše politicky zničí do úplné nahoty, kandidovat si ani netroufne a je vůbec rád, že sežene práci.
Není to pochopitelně v USA takový ideál, jak jsem se snažil popsat, ale faktem je, že jde o nejotevřenější politický systém (a možná proto se mnohým zdá tolik prohnilý), ve kterém lze jen stěží nalézt univerzální vzorce. Typického Američana totiž nikdo nikdy nepotkal. Tím je Amerika zemí neuvěřitelných možností a občas i splněných snů, což všechny Američany dohromady spojuje s hluboce zakódovaným smyslem pro svobody a osobní odpovědnost …
Co jsou občanská práva?
Jenže právě tento okamžik našeho vyprávění je ten nejvhodnější pro vrácení se k souboji demokrata Bidena a republikána Trumpa, neboť pojmy osobních svobod a odpovědnosti, jistě už dávno předtím, ale přeci jenom právě v tomto duelu, hrály úlohu určitě nejvýznamnější.
Trump, jako podnikatel dobře věděl, že regulace deformují trh, a že jsou v konečném důsledku pro vytváření bohatství překážkou. Bohatství Ameriky bylo vybudováno právě na volném trhu, nikoliv na zákazech a přerozdělování. Tím zastával přesně opačný postoj ke svému soupeři Bidenovi, který po své jakžtakž zvládnuté primární volbě přišel s panelem ekologismu, s bojem proti systémovému rasismu, s gender ideologií, a to vše dohromady chytře transformoval do boje za občanská práva.
A právě převrácení významu občanských práv do úzké podoby nadržování a upřednostňování menšin, přineslo nejhlubší ideologický rozkol o obsahu občanských práv v posledních padesáti letech.
Tento nesoulad, co je právem a co už ne, a jak má být právo, či svoboda vykládána, existoval mezi těmito politickými soupeři pochopitelně odjakživa, přesto právě v prezidentské kampani Trump & Biden vyšel pro Američany najevo markantněji. Lépe řečeno, posunutím Demokratické strany ještě více doleva se obsah občanských práv kandidátům vzájemně zcela odcizil. Zatímco Trump směřoval k ještě vyšší míře hmatatelné liberalizace vztahů, Biden sliboval především neviditelnou a nezměřitelnou spravedlnost.
Drobnou odbočku si jistě zaslouží důležitá problematika potratů, kterou můžeme po roce 1973 označit za nepostradatelnou součást amerického politického boje (srovnání v důležitosti snese pouze debata o svobodě držet zbraň). Dobrou zprávou je trend, který můžeme datovat rokem 2011, kdy se podmínky v zásadě zpřísňují. Není od té doby rok, kdy se alespoň jeden stát nepokouší potrat (formou sofistikované zástěrky nebo napřímo) zakázat. Co stojí za touto, řekněme, změnou postoje Američanů, je těžké analyzovat, přesto počet států, které nemají vůbec žádnou regulaci potratů zkrátka ubývá.
Ruku v ruce s republikánským omezováním potratů jdou demokratická reprodukční práva. Demokraté požadují, aby možnost usmrtit své dítě, bylo občanským právem, což je v kontradikci s republikánským dlouhodobým úsilím rozbít rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, které potrat v roce 1973 v rámci federace zlegalizovalo (Roe v. Wade, 410 U.S. 113).
Trumpovi se v průběhu svých předvolebních kampaní v roce 2016 i 2020 podařilo stylizovat se do konzervativní polohy, tedy, zastánce tzv. tradičních hodnot. Tím se mu podařilo v prvních volbách nabrat a v druhých volbách udržet elektorát, který obsahoval především pracující, malé střední podnikatele a také farmáře.
Bidenovi voliči
Na otázku, kdo volil Bidena, je odpověď mnohem složitější. Můžeme začít jistě menšinami. V této části voličstva sice v druhých volbách Trump (nečekaně) získal, přesto se dá ze statistik snadno zjistit, že většina Afroameričanů, Latinos a Asiatů volila Bidena. A tak jako ve všem, tak ani v otázce volební preference nenalezneme ve Spojených státech univerzální klíč. Na Floridě volila kubánská menšina více Trumpa, ale (floridští) Portorikánci preferovali Bidena. Stejná diference se týká vietnamských Američanů, kteří preferují Trumpa, avšak všichni ostatní Asiaté Bidena.
Problematická část „nelegálních voličů“, tedy těch osob, kteří nejsou občany USA a přesto volily, je tenký led neboť o těchto voličích pochopitelně neexistují žádné relevantní údaje, ale pouze odhady. Ty se různí podle stranické příslušnosti.
Údaje z Úřadu pro sčítání lidu jsou za rok 2019 jen odhadem a jediný, kdo má k dispozici údaje ze sčítání provedeného vloni, je prezident Trump. Protože však Nejvyšší soud USA zakázal sčítacím úředníkům ptát se při sběru dat na občanství, budeme s odhadováním podílu hlasujících cizinců na podobných číslech, jako ve volbách roku 2016. Tedy „nevíme“.
Odhady počtů nelegálních přistěhovalců se různí, stejně, jako se různí odhady o jejich volební účasti. Korespondenční hlasování, které z důvodu epidemie COVID-19 dosáhlo hodnoty okolo 100 milionů hlasů z celkových asi 150 milionů, však vytvořilo bezprecedentní možnosti, jak ve volbách podvádět. Pokud Biden získal nejvíce hlasů v historii, dokonce více hlasů než syn Havaje Obama, je otázkou, zda toho tento veskrze průměrný kandidát mohl bez volebních podvodů dosáhnout. Odpověď na tuto otázku nám zůstane skryta zřejmě na dlouhé roky.
Jak je to s těmi podvody
Soudy nám na tuto otázku přesto (částečně) odpověděly, když kromě jednoho případu „chyby“ v Michiganu v rozsahu cca 6.000 hlasů, se rozsáhlé systémové podvody neprokázaly. K věcné argumentaci se Trump nebo jeho žalující příznivci dostali jen v devíti případech a téměř vždy neuspěli. V ostatních, tedy ve více než čtyřiceti žalobách k „faktické argumentaci“ nedošlo, neboť žaloby byly soudy bez projednání odmítnuty. Svědectví očitých svědků volebních podvodů bylo připuštěno jen v jednom případě. Většina svědectví však nebyla úplně tak očitá, jak bylo mediálně prezentováno a musím se také přiznat, byl jsem s úrovní zveřejněných žalob docela zklamán.
Trump pár dnů po volbách také ztratil dva důležité právníky (a jejich týmy), se kterými se nepohodl. Důvod neshod mohl být nejméně dvojí. Prvním mohl být chaos, který zavládl po zveřejnění prvních výsledků – s prohrou Trumpova volební kampaň jednoduše úplně tak nepočítala. Tím došlo v úvodní fázi ke ztrátě drahocenného času (k opožděnému systematickému sběru podkladů pro podávání žalob – chyběly konkrétní důkazy o volebních podvodech, pozorovatelé nebyli náležitě koordinováni, instruováni, atd.).
Druhým důvodem, proč Trumpa jeho právníci opustili, mohl být jeho vlastní osobitý styl, kdy právníky nabádal k rychlému podávání žalob s tím, že zbytek silou své osobnosti „zařídí“. Svou roli také určitě sehrálo naslouchání lidem, kteří mu vysvětlovali jeho neúspěch „nadpřirozenými jevy“, což je vlastně nejsmutnější část Trumpovi povolební kampaně – hned za střelbou v Kapitolu.
Dalším důležitým souborem okamžiků, které měly vliv na Trumpův neúspěch v žalobách, byl chybný úsudek, že soudy obecně budou ochotné do voleb zasahovat (po vzoru Bushova vítězství na Floridě). V USA skoro univerzálně platí, že soudy nechtějí, až na aktivistické výjimky, rozhodovat o politických záležitostech. Ty patří politikům. To bude pravděpodobným důvodem, proč konzervativní Nejvyšší soud USA Trumpovi ani v jednom případě „nepomohl“. (Tento) soud nechtěl být tím, kdo „zvolí“ Donalda Trumpa.
Důvody neúspěchu
Tímto se můžeme dostat možná až k meritu Trumpova neúspěchu.
To, že Trumpa postupně opustili všichni republikánští matadoři, jeho letití právníci a i lidé, kterým pomohl do důležitých úřadů, dokládá, že opozici, které čelil, netvořili jen demokraté, nýbrž především všichni ti, kterým svým rozhodováním narušil obchodně-politické vazby. Mezi takové patřili nejen demokraté, ale samozřejmě také republikáni, lépe řečeno, jejich společné zájmy.
Nesmíme zapomenout, že svou politikou hluboce zasáhl tu část amerických podnikatelů, která do té doby čile obchodovala s komunistickou Čínou. Trump odešel od Pařížské klimatické dohody, čímž způsobil obrovské škody ekologistickému průmyslu. Trump také odstoupil od smlouvy s Íránem o mírovém využití jaderných technologií, atd. To všechno způsobilo škody v řádech stovek miliard dolarů a poškodilo celou řadu vlivných podnikatelských skupin.
Vezmeme-li v úvahu nezadržitelný sociálně-ekologistický trend v Evropě vedený skutečnými pomatenci, kterým se už dlouho a ani trochu nesmějeme, byl by to vlastně velký zázrak, pokud by Trump ve volbách 2020 zvítězil.
Trumpovo dědictví
Po vítězství demokratů v doplňovacích senátních volbách v Georgii, čímž demokraté získali většinu i v Senátu, si dost dobře neumím představit situaci s nově zvoleným prezidentem Trumpem. V úřadu by vydržel, myslím, maximálně několik týdnů, než by ho úřadu zbavili …
Nemyslím, že Trump udělal nějaké vážné politické chyby, pro které by ho měla historie odsoudit. To, že bude zřejmě navždy spojován s pět mrtvými v Kongresu, je asi jasné. Spravedlivé je však říci, že přítomnost příznivců u Kapitolu měla být demonstrací jeho politické síly, nikoliv nástrojem síly fyzické. To jistě chápou i jeho odpůrci. Otázka bezpečnostních opatření Kongresu musí být také brzy vysvětlena.
Naopak se domnívám, že už velmi blízká budoucnost ukáže správnost Trumpových politik. Uměl pozitivně ladit trhy, věděl přesně, co pálí zaměstnavatele a také vrátil Američanům hrdost. Co se týče zahraniční politiky, tam se vrátil k republikánské tradici dávání přednosti vyjednávání před válčením a také Ameriku vrátil k jisté míře zdravého izolacionismu (nešíření dobra).
Americké prezidenské volby 2020 byly výjimečné svou účastí, rétorikou soupeřů, i povolebním vývojem. Výjimečné se staly také rozpolcenosti politických táborů. Nově zvolený prezident Biden míru této nesmiřitelnosti nesníží. Naopak, z přehledu jeho politických panelů je jasné, že minimálně následující dva roky, kdy budou mít demokraté většinu v Kongresu a úřad prezidenta k tomu, se bude snažit prosadit maximum.
Pro republikány na federální úrovni nastává dvouletá doba temna, čas k hodnocení a v neposlední řadě i správná doba na přetahování ideově zklamaných demokratů. Je a bude co dělat.
Co se týče Donalda Trumpa, do inaugurace Bidena zbývá pár dnů, takže balí. Určitě stihne ještě ledacos podepsat a pak už jen můžeme očekávat oznámení, zda bude nebo nebude v roce 2024 kandidovat. To mu bude 78 let, tedy přesně tolik, kolik je dnes Bidenovi …
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!