Konec polsko-maďarského přátelství

Válka na Ukrajině způsobila v našem regionu významné politické dopady. Málokdo čekal, že se vztahy uvnitř Visegrádské skupiny postaví na hlavu. Vztahy mezi Polskem a Maďarskem se ochladily. Na druhou stranu, s Českem a Slovenskem jsme nikdy dřív nebyli tak blízko. Stojí za to využít této příležitosti, dokud nám okolnosti hrají do karet.

Polsko-maďarské spojenectví jako základ V4

Před válkou mělo Polsko nejsilnější vztahy s Maďarskem. Budapešť byla nejen nejdůležitějším partnerem v regionu, ale po odchodu Velké Británie z Unie byla i nejdůležitějším partnerem v EU obecně. Základem tohoto spojenectví bylo několik strategických faktorů. Zaprvé, jak PiS Kaczyńského, tak i Orbánův Fidesz jsou antiliberálními stranami, které svou politickou podporu staví na dichotomii místního lidu proti kosmopolitním elitám podporovaným liberálním evropským establishmentem, s nímž jsou PiS i Fidesz ve strukturálním konfliktu. Podpora konzervativního lidu z provincií sbližuje PiS a Fidesz také v axiologických otázkách. Obě politické strany společně vystupují proti progresivním požadavkům a zdůrazňují opodstatněnost zachování společenského řádu založeného na tradičních hodnotách.

Druhým faktorem vytvářejícím potenciál pro spolupráci je politika „suverenity“ vůči EU. PiS a Fidesz jsou zastánci selektivní integrace, tedy pouze v těch oblastech, ve kterých se to z hlediska národního zájmu oplatí. Integrace sama pro sebe není pro ně hodnotou. To samozřejmě vyvolává napětí s establishmentem EU a vytváří zapotřebí vybudování regionální alianci zemí s podobnými zájmy a hodnotami, což tlačí Budapešť a Varšavu ke spolupráci. V oblasti právního státu, kde jsou obě země ostře sledovány, se Polsko a Maďarsko dokonce snažily získat spojence ve sporu se západoevropským paternalismem mezí zeměmi V4. Česko a Slovensko však bránit Polsko a Maďarsko nechtěly, zároveň ale na Varšavu a Budapešť ani netlačily.

Osudové společenství Polska a Maďarska se ukázalo být natolik silné, že PiS toleroval Orbánovo sbližování s Ruskem. Navzdory ambivalentní rétorice a energetické spolupráci Maďarsko před válkou neblokovalo postupné balíčky sankcí proti Rusku po roce 2014, což by pro Varšavu pravděpodobně bylo překročením červené linie.

Maďarsko terčem kritiky

Tato červená linie byla překročena po ruské agresi proti Ukrajině. Maďarsko nejenže brzdilo diskusi o dalších sankčních balíčcích, ale také zachovalo zdaleka nejednoznačný postoj ke konfliktu. Vyprávění Orbánem ovládaných maďarských médií se výrazně lišilo od toho, co bylo možné slyšet o válce například na TVP [polské televizi – poznámka překladatele]. Zatímco se, kvůli vysoké závislosti na ruských zdrojích, rozhodnutí o zpomalování embarga na ruskou ropu a plyn dalo nějak pochopit, tak např. snahy o vyloučení patriarchy Kirilla ze sankčního režimu prokázaly, že se rusko-maďarská spolupráce dostala na nebezpečnou úroveň. Od začátku války se na Maďarsko valila vlna kritiky, a to i ze strany samotného Kaczyńského. Diplomatické vztahy výrazně ochladly, a nejlepším toho projevem bylo zrušení summitu V4, který se měl konat v Budapešti. Orbána kritizuje nejen Polsko, ale i Česko s novým premiérem Fialou (na rozdíl od doby Babiše).

Spolu s Orbánovou hlubokou defenzivou se ve veřejné debatě dokonce naskytla otázka, zda to není konec V4, když jsou rozpory tak výrazné. Rozpuštění Visegrádské skupiny však nepřichází v úvahu. Příběhy rozdílnosti zájmů jednotlivých zemí mají dlouhou historii, což ukazuje na odolnost tohoto formátu vůči konfliktům. Nicméně Maďarsko svou pozici v regionu podstatně oslabilo. Zároveň je důležité, že také spor mezi Bruselem a Maďarskem o právní stát se začíná ubírat jinou dráhou než spor s Polskem.

Bude pro Polsko Praha novou Budapeští?

Souběžně s procesem oslabování role Maďarska dynamicky roste význam polsko-českých vztahů. Ještě před několika měsíci byl hlavním tématem vztahů mezi Varšavou a Prahou spor o elektrárnu Turów. Až do konce Babišova vládnutí se tuto otázku navzdory mnoha kolům vyjednávání nepodařilo vyřešit. Stojí za to zdůraznit, že Turów nebyl jediným důvodem, proč nebyly české vztahy z Polskem intenzivní. Z Česka se do Polska dostávaly kritické názory na polskou reformu justice. Praha nesdílela způsob, jakým byla realizována evropská politika PiS, a to i přes velkou sociální nedůvěru vůči EU. Nechtěla také podporovat PiS ve sporech s EK. K vizi hlubší spolupráce v rámci V4 přistupovali Češi s odstupem, neboť nechtěli povyšovat regionální spolupráci na „geopolitickou“ úroveň a brzdit vliv Německa na region střední a východní Evropy, což prosazoval PiS.

Zdá se, že válka na dlouhou dobu změnila vnímání Česka v mnoha oblastech, nebo alespoň tak se to v Polsku vnímá. Za prvé, Varšava vidí, že v Česku došlo k výrazné politické derusifikaci. Praha teď vnímá kroky Ruska stejným způsobem jako Polsko, a je známo, že základem společné politiky je společné vnímání hrozeb. Nejlepším příkladem změny je skutečnost, že ještě přednedávnem neměli Češi zájem o výstavbu plynovodu Stork II do Polska. Jelikož mají výhodné spojení s Německem a Slovenskem, tak z obchodního hlediska projekt považovali za nerentabilní. Ve svých kalkulacích nepředpokládali, že by Gazprom mohl prostě odříznout plyn celé Evropě. Nyní chce Česko stavět plynové propojení s Polskem, protože chce mít přístup na mezinárodní LNG trh. Posílení významu Polska v energetice je dnes vidět nejen v Česku. Plánuje se i rozvoj dopravní infrastruktury, aby měli Češi lepší přístup k polským přístavům.

Při rozhovoru s Čechy se zdá, že nejenže sdílejí polský pohled na Rusko, ale Praha si uvědomila, že ani válka nedokázala v mnoha západoevropských zemích vyvolat adekvátní reakci, což Varšavě dodává na významu. Kromě toho Česko podporuje ambicióznější podporu Kyjeva, včetně silného Fondu pro obnovu a vstupu Ukrajiny do EU. Tyto ideály a odhodlání je realizovat znamenají, že Praha má dnes poprvé po mnoha letech blíže k Varšavě než k Berlínu, jehož postoj je v Česku hodnocen jako velké zklamání.

Polsko si navíc nárokuje být vojenskou mocností v regionu. Ještě dlouho před 24. únorem utrácela Varšava na armádu 2 % svého HDP, což v NATO nebylo standardem. Avizované zvýšení těchto výdajů na 3 % HDP znamená radikální urychlení modernizačních programů a zvyšuje atraktivitu Polska z hlediska bezpečnosti. Kromě toho je vidět, díky velmi intenzívní spolupráci s USA, rostoucí význam Polska na mezinárodní scéně. Válečná atmosféra způsobuje, že „tradiční“ ideologické výhrady vůči PiS ztrácejí na významu, zvláště že premiér Fiala pochází z ODS, s níž PiS spolupracuje v Evropském parlamentu.  V této souvislosti stojí za zmínku, že se dnes začínají vyplácet úzce specializované projekty, které v posledních letech realizovaly konzervativní kruhy v Česku a v Polsku (včetně projektů realizovaných Centrem politického myšlení v Krakově, které dokonce vydalo Fialovu knihu). Díky nim jsou v prostředí českého premiéra lidé, včetně jeho samotného, kteří Polsko znají lépe a mohou rozložit dosavadní stereotypy. Díky přímým kontaktům znají i pohled PiS, což usnadňuje spolupráci.

Varšavu a Prahu spojuje také otázka uprchlíků z Ukrajiny, kteří po 24. únoru ve velkém počtu dorazili do obou zemí. Společné výzvy se stávají předmětem společné diskuse. Polská pomoc uprchlíkům a samotné Ukrajině je českou veřejností hodnocena velmi pozitivně. Obě společnosti přijaly velké množství uprchlíků, což vzbudilo vzájemné uznání, ale také pocit společných výzev, které s námi zůstanou ještě dlouho po skončení války. Symbolickým potvrzením jednotného kurzu byla společná cesta premiéra Morawieckého s premiérem Fialou (a také se slovinským premiérem Janšou a místopředsedou vlády Jaroslawem Kaczyńským) do Kyjeva, což v Polsku vyvolalo pozitivní emoce.

Slovensko se také distancuje od Ruska

Zatímco v případě Česka válka prohloubila distancování se od Ruska, na Slovensku byla před válkou politika vůči Kremlu úplně jinde. Vláda levicového Roberta Fica v Bratislavě po mnoho let prosazovala politiku, v rámci které se snažila neznepřátelit si Rusko. Po roce 2020 byla nová středopravicová vláda více proatlantická. Těsně před válkou přijala Bratislava novou bezpečnostní a obrannou strategii, v rámci které bylo Rusko poprvé definováno jako zdroj výzev. Hned po zahájení invaze na Ukrajinu se Slovensko nečekaně ocitlo v čele zemí, které se nejvíce zapojily do diplomatické, humanitární a vojenské pomoci. Slováci Ukrajině poskytli mj. systémy protivzdušné obrany S-300 a v současné době probíhají jednání o darování Ukrajině letounů Mig-29. Válka přiměla slovenskou vládu k přijetí bojové skupiny, která bude posilovat východní křídlo NATO. Její součástí budou mj. vojáci z Polska, České republiky a Německa. Doposud, mj. kvůli neochotě veřejnosti, slovenská vláda nesouhlasila s přijetím spojeneckých vojsk. Současné směřování Slovenska vytváří potenciál pro prohloubení spolupráci Polska s jeho druhým jižním sousedem, s nímž byly vztahy vždy dobré, ale málo intenzivní.

Na rozdíl od Polska a Česka je politika Slovenska předmětem kritiky domácí opozice, která volá po větší neutralitě vůči válce, což vychází z tradiční nedůvěry Slováků vůči USA a NATO. Jedním ze zdrojů slovenských sympatií k Rusku je náklonnost velké části elit a společnosti ke slavjanofilským heslům, majícím kořeny ve slovenském národním obrození 19. století. Tehdy bylo Rusko vnímáno jako podpora proti maďarizaci. Vzhledem k sociálním rozkolům způsobeným válkou, pokud slovenská společnost bude stále více pociťovat důsledky inflace a začne ji ztotožňovat s vládní politikou, může prosperita na Slovensku brzy skončit.

Válka způsobila hlubokou rekonfiguraci závislostí ve V4.  Maďarsko, jehož pozice ve Visegrádské skupině závisí pouze na Orbánově politice, bylo odsunuto stranou. Zatímco přišel zlatý věk pro polsko-slovensko-český trojúhelník. Výzvou pro politické elity těchto zemí je využít toho dříve, než prosperita skončí. Základem spolupráce v současné geopolitické situaci je samozřejmě bezpečnost. Ruská agrese prokázala, že doba tradičních hrozeb ještě nepominula a tohle si bohužel musí uvědomit zejména středoevropské země.

Válka nám opět ukázala, že je osud našeho regionu společný a, že nadále existují strategické rozdíly mezi zeměmi V4 a nejvlivnějšími zeměmi západní Evropy. Je proto nejvyšší čas uvědomit si nutnost regionální solidarity. Náš region se musí přestat považovat za chudšího, mladšího bratrance Západu. Měli bychom o sobě začít přemýšlet jako o regionu, který má vlastní identitu, zájmy a je schopen společně hodně udělat. Dnes je pro Varšavu vhodná doba na to, aby přesvědčila Prahu a Bratislavu např. k tomu, aby se více zapojily do projektu Trojmoří, zejména když Spojené státy v červnu deklarovaly další finanční podporu, která pomůže rozvoji infrastrukturních spojení. Je to vhodná doba nejen na oprášení starých „odborných“ projektů, které ještě nebyly realizovány. Také nastal čas pro vytváření nových nápadů. Pokud má z ruské agrese vzejít něco dobrého, pak to musí být právě lepší poznání našich sousedů, což nám umožní vytvořit regionální alianci založenou na společných zájmech.