Tradičně se konzervativci nejvíce obávali, že se demokracie zvrhne v tyranii většiny. Jakkoliv to nelze úplně vyloučit, dnes se hrozby demokracii rýsují jinak. Spíše než tyranie masy nám hrozí uzurpování demokracie vlivnou menšinou – liberálním establishmentem. Ten se se pod rouškou silné dávky moralizování a přesvědčení o svém poslání snaží ve jménu liberálních hodnot změnit její obsah.
Liberálové přestali spojovat demokracii s jejím kulturním rámcem v podobě národa a institucionálním rámcem v podobě národního státu. Demokracie je v jejich chápání univerzálně přenositelná a použitelná na jakékoliv společenství. Společná kultura a rámec v podobě národního státu není potřeba, stačí dobrá ústava a vhodné politické instituce. Demokracie primárně nemá chránit vlastní společenství a zájmy jeho občanů. Má obhajovat univerzální liberální hodnoty.
Nevolení experti
Souběžně s tím podrývají podstatu demokracie coby vlády většiny a rozvolňují vztahy odpovědnosti. Současný liberalismus má tendence vyprázdnit pojem politiky a nad míru ji svazovat ekonomickými, byrokratickými a právními postupy. Preferování technokratismu na úkor demokracie vede k faktickému vyvádění stále většího rozsahu pravomocí mimo rámec demokratického rozhodování a kontroly. Marginalizace demokratické politiky je jasnou agendou soudobého liberalismu.
Typicky jde o přesun kompetencí na mezinárodní organizace a komise nevolených expertů a úředníků, přijímání závazků prostřednictvím mezinárodních smluv, nárůstem role soudů a soudcovského aktivismu nebo posilováním role velkých konzultantských společností, nadnárodních korporací či neziskových organizací.
To vše má do určité míry smysl, demokracie zajisté potřebuje meze. Na Západě to ovšem tuto míru přerůstá. Liberálové vytvářejí síť institucí a pravidel, v jejichž důsledku je možné obcházet vládu, parlament, demokratickou většinu. Kdokoliv, kdo by chtěl měnit systém, pak tvrdě narazí na těžko prorazitelnou síť omezení a překážek, jakkoliv má demokratický mandát. Demokratické vlády mají stále méně prostoru. Jsou natolik omezovány byrokratickými procesy, zájmovými skupinami, nadnárodními organizacemi či soudy, že pomalu nemůžou vládnout.
Big Tech
Samostatnou kapitolou jsou pak sociální sítě jako Twitter a Facebook a technologičtí giganti jako Google, které do značné míry ovládají prostor veřejné debaty a určují její mantinely. Přitom jsou pevnou součástí liberálního establishmentu a podle toho jednají. Pod pláštíkem argumentů o svobodném trhu a soukromém podnikání jsou svými cenzurními a dalšími omezujícími zásahy schopny naprosto disproporčně ovlivňovat demokratickou politiku. Určují, kdo bude mít možnost oslovit voliče, a kdo ne. Mají tak obrovskou moc a nebojí se jí použít.
Liberální volání po expertech a technokratismu může být pro mnohé lákavé. Technokratismus se představuje jako exaktnější, neutrálnější a transparentnější způsob řízení státu, který může nahradit politiku. To však není možné, aniž bychom se s tím nepřipravili o demokracii.
Kromě toho se třída expertů v poslední době příliš nevyznamenala. U nejvzdělanějších lidí na Západě je spíše než odbornost až příliš často cítit ideologická zaujatost, lpění na liberálním konsenzu a stádnost myšlení. Zdravá nedůvěra je tedy namístě.
Soudcokracie
Za hlubší zmínku pak stojí soudy. Nezávislé soudy, které v individuálních případech korigují excesy výkonné moci či řeší soukromoprávní spory, jsou samozřejmě zásadní součástí demokracie a dělby moci. Soudcovský aktivismus však překračuje hranice dělby moci a nad míru zasahuje do záležitostí, které by měly být výhradní doménou politiky a pod demokratickou kontrolou.
Roger Scruton trefně vyjadřuje nevhodnost aktivistického soudního rozhodování: Výroky soudu na rozdíl od legislativy nejsou kompromisem, není to jejich účelem, jejich cílem není spojit různé zájmy a nedefinují obecnou politiku. Legislativa lidských práv dává jednotlivcům do ruky nástroj jak jedním soudním rozhodnutím převrátit fungování společnosti.
Soudci napříč Západem se cítí stále více oprávněni autoritativně rozhodovat zásadní společenské otázky a přezkoumávat politická rozhodnutí podle svého politického přesvědčení. Anebo jsou k tomu liberální elitou tlačeni. A bohužel často nerozhodují v souladu se společenským konsenzem, nýbrž jsou beranidlem progresivismu a ideologie lidských práv. Umírněnost a princip sebeomezení jdou stranu.
Soudní moc se tak vymyká svému účelu. Stále více společenských otázek se rámuje jako individuální právo a nikoliv věc veřejné demokratické politiky. Toho se naučili využívat dobře organizovaní aktivisté, když skrz soudy obcházejí vládu i parlament a protlačují změny s obecnými dopady, pro které nemají žádnou demokratickou legitimitu. Z individuálních případů se činí obecná pravidla.
Omezování demokracie má jeden zásadní důsledek. Nejstěžejnější charakteristika demokracie ‒ vazba mezi rozhodováním a souhlasem většiny se z dnešního Západu pomalu vytrácí. Skutečná politická moc se stále více odděluje od primárního politického společenství – národního státu ‒ a jeho demokraticky volených reprezentantů. Rozděluje se pouto mezi reálnou mocí a odpovědností za ni. První nesou nevolené instituce a skupiny a druhou politici.
Krize reprezentace
Demokracie se tak dostává do krize reprezentace a odpovědnosti. Legitimita demokratického režimu se podlamuje. Tato krize reprezentace posiluje volání po větší transparentnosti, soudní i veřejné kontrole demokratického procesu, přímé demokracii, decentralizaci legislativního procesu, zanášení trestní a hmotné odpovědnosti do politiky.
Všechna tato opatření se ovšem zpravidla míjejí účinkem. Otevírá se tím totiž prostor pro zájmové skupiny, lobbisty a aktivisty – malé, dobře organizované skupiny, které obvykle nereprezentují většinu, ale získávají disproporční vliv. Kvalita demokratického vládnutí se paradoxně dále snižuje, stejně jako ochota a schopnost politiků rozhodovat. Výsledek je další pokles efektivity i legitimity demokracie.
To, co dnes západní demokracie potřebují, je radikální posílení demokracie jako takové. Je potřeba obnovit vazbu mezi většinou a rozhodováním a vrátit lidem přesvědčení, že jejich hlas má váhu a zastoupení. Je potřeba rozšířit pole působnosti demokratického rozhodování a kontroly. Je potřeba opět začít vnímat demokracii jako diskuzi. Je potřeba obnovit povědomí, že demokracie je forma vlády svobodných společností. A vždy je potřeba pamatovat, že demokracie funguje pouze v rámci národního státu, žádná nadnárodní nebo globální demokracie není možná.
Demokracie má stát nad požadavky globalizace, přáním mezinárodních organizací, doporučením expertů i potřebami ekonomické efektivity. Konzervativci tak musí ve střetu mezi demokracií a liberalismem s jeho tlakem na globalizaci, přenos kompetencí na mezinárodní organizace či omezování suverenity národních států stát na straně demokracie.
Zásadní obrat
Pro mnohé to může být těžko pochopitelný obrat. Tradičně to byli konzervativci, kdo byli skeptičtí k demokracii, zatímco liberálové ji viděli jako přirozený nástroj k prosazení svých hodnot. Dnes je tomu naopak. Liberálové použili demokracii k dosažení svých priorit, a dnes jim začíná překážet.
Naopak pro konzervativce jsou demokracie a demokratické volby prakticky jediným prostředkem, jak mohou prosadit svou agendu a pomalu překonat liberální dominanci. Celá intelektuální a kulturní infrastruktura Západu je jinak totiž v rukou liberálů. Tam se ale volby nekonají a protlačit tam konzervativní vidění bude mnohem těžší.
Autor je právník, působí ve vedení rodinné společnosti. Dlouhodobě publikuje v českých médiích. Knihu „Konzervativní revoluce – Ideové základy nové konzervativní pravice“ vydalo nakladatelství Books and Pipes.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme