Konzervativní revoluce – ke knize Andreje Duhana

Po roce 2000 vyšla u nás i v zahraničí řada knih, které se zabývají úpadkem západní civilizace a kulturní válkou. Počínaje klasickým titulem Smrt Západu od Pata Buchana (2001) a konče naší Sebedestrukcí Západu (2020) bývá těmto knihám společný spíše pochmurný tón a jistá odevzdanost vůči dějinným procesům. Nová kniha Konzervativní revoluce z pera publicisty Andreje Duhana, která vyšla v březnu v brněnském nakladatelství Books & Pipes, je – jak už napovídá její název – příspěvkem laděným optimističtěji a aktivněji.

Kniha s podtitulem Ideové základy nové konzervativní pravice je výzvou k uvědomění si kořenů konzervatismu, k obrodě tohoto politického směru postavené právě na návratu k vlastním kořenům a ke konzervativní revoluci jakožto vzepření se konzervativních sil levicově-liberálnímu řádu a establishmentu.

V první kapitole Co je konzervatismus Duhan vykresluje podstatu konzervatismu a Západu. Ve druhé kapitole Výzvy se věnuje několika oblastem – nadepsaným politika, stát, demokracie, kapitalismus, Evropská unie –, kde by podle něj konzervativci měli korigovat svůj program, aby byli opět schopni oslovit masy. Třetí kapitola, nazvaná Hrozby, pojednává o jevech, které Duhan považuje za největší nebezpečí pro současný Západ. Vyvrcholením knihy je čtvrtá kapitola Řád a revoluce, která proti sobě staví nynější systém a ideál konzervativní revoluce.

Konzervatismus a Západ

Konzervatismus podle Duhana pramení v úctě k vlastní historii. Je zhmotněním přirozené potřeby člověka někam patřit a být součástí něčeho, co ho přesahuje, být individualitou a zároveň členem společenství. Znamená obhajobu normality ve smyslu existence dominantní sdílené kultury, odmítání extrémů a přesvědčení, že určité konvence, sociální role, zděděné identity a tradice jsou prospěšné. Nese s sebou důraz na zkušenost a realismus zohledňující konkrétní okolnosti, dobu a čas. Jde o pocit sounáležitosti s předchozími generacemi a snahu předat jejich dědictví potomkům. Ztělesňuje náklonnost k vlastnímu, blízkému a známému. Vede k důrazu na stabilitu, kontinuitu a promyšlené zvládání změn. V nejširším smyslu znamená konzervatismus odhodlání bránit a uchovávat západní civilizaci.

Západ pro autora představuje civilizaci a kulturu danou unikátním spojením antiky, křesťanství a osvícenství a politických a společenských institucí, morálky, hodnot a zvyklostí vzešlých z tohoto dědictví. „Je to kultura svobody postavená na důstojnosti jednotlivce, jeho svobodné vůli a rozumu. Je to objektivní morální řád stojící na odpovědnosti jednotlivce a víře v pravdu, dobro, moudrost a krásu. Je to demokracie, rovnoprávnost, právní stát a politické zřízení hájící svobodnou společnost. Jsou to svobodné evropské národy a jejich národní státy se svou vlastní kulturou, jazyky a zvyky, které sdílejí jeden civilizační základ.“ Jde o nejúspěšnější civilizaci v dějinách, kterou musíme začít opět vnímat v celé její kráse a být na její minulost a dosažené úspěchy hrdí. Potřebujeme renesanci Západu.

Krize konzervatismu

Autor se domnívá, že konzervatismus je na Západě v krizi. Za posledních třicet let se obsahově vyprázdnil a do značné míry se zpronevěřil svým fundamentům. Konzervativní tábor se nechal kolonizovat liberalismem, politicky „zkorektněl“, vyklidil pozice ve společenských, hodnotových a kulturních otázkách a mnozí jej začali pojímat jako ideologii povyšující nade vše ekonomickou efektivitu a globalizaci. Stal se hlasatelem neomezeného volného trhu, maximalizace efektivity a vypjatého individualismu. Ovládla jej víra, že každé politické rozhodnutí je ekonomické rozhodnutí, že trh vyřeší vše a že posláním konzervatismu je pouze maximalizovat individuální volbu.

„V rámci spirály ustupování levici a ovládnutí vlastního hnutí liberalismem si konzervativci nevšimli, že naprosto vyprázdnili podstatu konzervatismu. Podvolili se pravolevému liberálnímu konsenzu, který Západ zcela ovládl a v souhrnu je s konzervativním přesvědčením zcela v rozporu.“ Mnozí konzervativci fakticky přijali parametry pro diskusi a akceptovatelné názory, které nastavila levice. „Umírněný, kontemplující, usmiřující konzervatismus dovedl konzervativce na okraj propasti, protože si nevšimli, že jejich protivníci nejsou ani umírnění ani smířliví.“

Hrozby – progresivismus, masová imigrace, radikální islám

Mezi největšími hrozbami pro dnešní Západ uvádí Duhan na prvním místě „Antizápad“ neboli progresivistickou kulturní revoluci. Ta je podle něj pokusem o novou společnost, novou civilizaci, novou hodnotovou hierarchii a morální řád. Její étos vychází z odmítnutí kulturního dědictví starého Západu, který považuje za nositele systematického společenského útlaku a vykořisťování jednotlivce i menšin.

V rámci kulturní revoluce „pravda ustoupila relativismu, rozum subjektivním pocitům a emocím a osobní morálka kolektivní odpovědnosti. Ze svobody je nekonečné osvobozování se od tradičních sociálních rolí a norem. Ze spravedlnosti sociální spravedlnosti, z rovnoprávnosti skupinová privilegia, kvóty a antidiskriminační šílenství. Ze svobody slova a pluralismu politická korektnost a boj s hate speech, z posuzování jednotlivce na základě jeho schopností a charakteru zohledňování jeho rasy, genderu, sexuální orientace. Z otevřenosti cizím vlivům multikulturalismus a povinná diverzita, z pěstování osobních ctností laciné moralizování a virtue signaling, ze dvou pohlaví, která jsou odlišná a navzájem se doplňují, desítky genderů, mezi kterými ale vlastně nejsou rozdíly. Z loajality a odpovědnosti vůči společnosti práva na všechno možné i nemožné a apriorní oslavování extrémů a jinakosti. Z patriotismu a hrdosti na vlastní civilizační dědictví kultura popírání, z ideálu vzdělanosti schopnost odhalovat opresivní povahu západní civilizace a nekonečná kritika. Z kritického uvažování bezbřehý relativismus.

Charakteristickým znakem Antizápadu je boj proti většině a normalitě, jak ji většina chápe – většinové kultuře, většinové identitě, většinovým hodnotám, většinovému pojetí rodiny a pohlavní identity, většinové morálce. Cílem je destrukce normality jako referenčního rámce. Prostřednictvím rozbití většiny, jejích postojů, identity a vzorců chování, má být osvobozen člověk a dosaženo sociální spravedlnosti.“

Jako druhou hrozbu autor označuje masovou imigraci. Starý kontinent čelí trvalému přísunu velkého počtu přistěhovalců z jiných civilizačních okruhů, neochotě těchto přistěhovalců se asimilovat a ztrátě vůle Evropanů jejich asimilaci vynucovat. „Nezdravé tempo změn, které s sebou masová imigrace nese, zadělává na velké sociální rozpory a narušuje sociální důvěru a soudržnost. Nadměrný počet neasimilovaných imigrantů nepovede k ničemu jinému než k demografické a kulturní transformaci evropských společností.“

Třetí velké nebezpečí podle Duhana představuje radikální islám a jeho požadavky na roli ve veřejném prostoru. Je prý potřeba si přiznat, že islám je s evropskými hodnotami slučitelný pouze jako osobní náboženství muslimů. Jako společenský systém, kultura a civilizace nikoliv.

Konzervativní revoluce

Duhan zdůrazňuje, že Západ je uprostřed kulturní války o svou identitu a soustavu hodnot. Soupeří spolu dvě vize společenského a politického uspořádání – levicově-liberální progresivismus a kulturní konzervatismus. Zatímco progresivisté usilují o zničení starého Západu, „kulturní konzervatismus naproti tomu musí být potvrzením západních kolektivních i individuálních identit, jako jsou národ, rodina a dvě rozdílná pohlaví, která se navzájem doplňují, politických institucí, jako jsou národní stát, demokracie a občanská práva, hodnot jako svoboda spojená s odpovědností, rovnoprávnost, svoboda slova a myšlení, pluralismus, právo na soukromí a osobní autonomii bez výchovných zásahů státu, soukromé vlastnictví, vyváženost práv a povinností a víru v objektivní morální řád.“

Konzervování stávajícího v tuto chvíli nestačí. Konzervativci musejí mít ambici obrátit nastavený směr společnosti. Musejí bojovat o charakter Západu. Kulturní válce se nevyhnou; mohou před ní zavírat oči, ale ona si je nakonec stejně najde. Konzervatismus se musí postupně vrátit do všech sfér a institucí společnosti. „Namísto kontrolovaného ústupu z konzervativních pozic a jeho nekonečnou racionalizaci, které často nabízí současná mainstreamová pravice, musí nový konzervatismus nabídnout živelný protiútok.“

Aby byl konzervativní tábor schopen jít do tohoto střetu, musí dojít k obnově konzervatismu, která začne uvědoměním si jeho podstaty. Autor je přesvědčen, že konzervativní politika se musí vrátit ke kulturním a společenským otázkám a zároveň ze sebe setřást neoliberální ekonomickou doktrínu. Musí být kulturně i ekonomicky pro většinu. „Cesta k politickému vítězství si žádá přestat ustupovat progresivismu a vymanit se z neoliberalismu. Kulturní konzervatismus se musí snoubit se sociálně citlivou hospodářskou politikou, s přiměřenou rolí státu zaměřenou na podporu domácího kapitálu, malých a středních podnikatelů stejně jako zaměstnanců, robustní prorodinnou politikou a zajištěním kvalitních veřejných služeb.“

Mezi autorova hlavní konkrétní doporučení patří tato:

– Konzervativci by měli uzavírat politická spojenectví v souladu s novým hlavním sociokulturním štěpením (konzervatismus vs. progresivismus), tedy koalice postavené na kulturním konzervatismu, respektive na odmítnutí progresivismu. Tomu musí odpovídat ekonomický program, který by se měl posunout více do středu. Aby konzervativní tábor byl schopen získat a udržet většinu a mohl dlouhodobě sehrávat roli štítu před progresivistickým tažením, musí být politicky pragmatický, musí být schopen přinést ekonomický prospěch širokým vrstvám obyvatelstva a dbát na sociální smír.

– Konzervativci by měli narovnat svůj vztah ke státu. Ten sám o sobě není nepřítelem či zlem, jak jej prezentují libertariáni a další, je naopak zásadní sociální institucí garantující veřejný zájem, a tedy institucí konzervativní. Nepřítelem jsou sociální inženýři, kteří si jej přisvojili. Je nejvyšší čas, aby si konzervativci stát vzali zpět.

– Ve střetu mezi demokracií a liberalismem musejí stát konzervativci na straně demokracie. Liberálové použili demokracii k dosažení svých priorit, a dnes jim začíná překážet; preferují proto přesun moci na experty, úředníky, soudce, mezinárodní organizace, tlačí na globalizaci. „Naopak pro konzervativce jsou demokracie a demokratické volby prakticky jediným prostředkem, jak mohou prosadit svou agendu a pomalu překonat liberální dominanci.“

– Konzervativci vždy budou hájit kapitalismus a volný trh. Jde však o prostředky, nikoliv cíle samy o sobě. Nesmí jít o modly, kterým se vše ostatní podřizuje. „Jedna věc je obrana volného trhu jako stěžejní společenské instituce pro blahobyt a svobodu, jiná věc je kolem volného trhu uspořádat společnost a vše podřídit tržnímu principu.“ Ekonomika nesmí být předřazována před společnost. Kapitalismus musí fungovat v rámci morálního a hodnotového řádu společnosti.

– Konzervativci musejí jasně vystoupit z liberálního konsenzu podporujícího imigraci a odmítnout politicky korektní dogmata o ní. Masová imigrace z neevropského prostředí a absence její asimilace jde přímo proti hodnotám, které konzervativci hájí. „Uchovávat vlastní společenství a předávat jeho hodnoty a blahobyt dalším generacím musí být více než hypotetický ekonomický prospěch imigrace a morální právo na imigraci.“

– Je třeba odmítnout islamizaci, tj. čelit snahám islamistů ovládnout veřejný prostor a instituce, a trvat na asimilaci. „Od Evropanů to vyžaduje vůli dominovat a jít kvůli svým hodnotám do střetu. Pouze tak bude možné otesat islám do podoby soukromého náboženství.“

– Nelze být skutečně konzervativní, a přitom podporovat současnou podobu evropské integrace. Unii je potřeba zásadně změnit z hodnotového i institucionálního hlediska. Musí se opět stát prostředkem, nikoliv cílem sama pro sebe. „Potřebujeme skutečný eurorealismus, drobnou a systematickou práci v rámci institucí na mezivládní úrovni, budován zájmových koalic k blokování i prosazování našich zájmů, a to namísto patetických a fatalistických prohlášení a pozérství, ať už pro, nebo proti Unii, které u nás momentálně dominují.“

Několik poznámek ke knize

Duhanovu knihu celkově hodnotím jako mimořádnou a skvělou. Jde podle mě o jeden z nejkvalitnějších příspěvků do diskuse o konzervatismu a o civilizační krizi Západu, které se u nás v posledních letech objevily.

Silnými stránkami knihy jsou schopnost autora vystihnout pravou podstatu věci, argumentační vybroušenost, čtivost a nekorektní přímočarost. Ústřední myšlenky obsažené v textu sice nelze označit za originální, přínosem však je jejich shromáždění na jednom místě do podoby atraktivního programového dokumentu (a to nerezignovaného, aktivního, zdravě sebevědomého), který má potenciál oslovit konzervativní politiky i širokou čtenářskou veřejnost.

Pokud bych měl naopak uvést, kde vidím určité nedostatky, pak by to byly tyto: Text by podle mého názoru zasluhoval poněkud přehlednější uspořádání s jasným oddělením popisné a analytické části od nabízených řešení a se standardním úvodem a závěrem. Dále si myslím, že autor v rámci výzev a hrozeb neměl opomenout problematiku environmentalismu, respektive klimatického alarmismu, a to zvláště v nynější éře Zeleného údělu. Konečně, hovoří-li autor o konzervatismu jako o náklonnosti k vlastnímu, blízkému a známému, slušelo by se práci opřít nejen o zahraniční, ale i o českou literaturu a tuzemské autority, respektive v každém případě se s nimi určitým způsobem vypořádat.

Nejen v této poslední souvislosti bych připomněl, že hlavní apel knihy souzní s poselstvím, které již v roce 2013 přednesl Václav Klaus na Conservative Renewal Conference ve Windsoru: „Opravdu se nacházíme v situaci, kdy jsou staré, dobře srozumitelné, v minulosti respektované a přijímané konzervativní myšlenky považovány za zastaralé, nevhodné, vyvrácené a v současném světě v podstatě neaplikovatelné a kdy proto musíme přijít s myšlenkami novými? Nebo se spíše nacházíme v době, kdy jsou konzervativní myšlenky pozapomenuty, kdy jsou námi samotnými nedostatečně obhajovány a propagovány a kdy se díky tomu nacházíme ve světě, který je ovládán myšlenkami nekonzervativními nebo dokonce anti-konzervativními? Musíme obnovit, modernizovat, přeformulovat své myšlenky, nebo stačí, abychom se k nim ‚pouze‘ vrátili? Moje odpověď na tyto otázky se pravděpodobně dá očekávat: stačí se k nim vrátit.“

Klaus také už na začátku devadesátých let v článku Proč jsem konzervativcem? (1992) vysvětloval, že konzervatismus neznamená vždy obhajobu statu quo. Konzervativci vystupují nerevolučně jako zastánci stávajícího v dobách, kdy společnost pevně spočívá na hluboko zakotvených pilířích tradičních hodnot, kdy je důsledně ctí a kdy se jimi skutečně řídí. „Avšak ve společnosti, která tradice pravých hodnot násilně přervala, která ve víru revolučních zmatků a chaosu tyto hodnoty ve jménu utopických vizí progresivistických ideologů či intelektuálních snílků odvrhla a která nastolila nepřirozený řád, spočívající na falešných a tragicky mylných hodnotách, je cílem konzervativců návrat k pravým hodnotám a jejich nástrojem je všemožné úsilí o znovunastolení těchto hodnot.“

 

Andrej Duhan: Konzervativní revoluce: Ideové základy nové konzervativní pravice, Books & Pipes, Brno 2022, ISBN 978-80-7485-246-6