Manželé Václav a Eva Hudečkovi měli svatbu v roce 1977. Zlatá svatba začíná pomalu klepat na dveře. On vynikající houslista, ona skvělá herečka a spisovatelka. Vzácná harmonie dvou lidí, která je inspirující nejen v umělecké branži.
Dovolím si hned na začátek trochu osobní otázku. Vaše manželství je příkladem stabilního a pevného vztahu. V dnešní době, kdy se rozpadá téměř každé druhé manželství, je taková stálost velmi vzácná. Co je podle Vás potřebné pro vytvoření stabilního a vydařeného manželství?
Eva: Když pominu význam genetiky, myslím, že každý z nás svou osobnost a charakter formuje od narození. Díváme se, posloucháme, vnímáme dotyky, objetí, hudbu, slova, nejrůznější hnutí citů a mysli našich bližních. Jsou našimi prvními guru, mají moc ovlivnit, jací budeme, kým a čím se staneme. Vklad matky a otce je zásadní, významnou úlohu sehrává škola, přínos pedagogů a mravní profil společnosti. Destruktivní prožitky, poznání a zkušenosti z dětství, zejména rozvod rodičů, pokřivené vztahy, šikana, týrání a „špatné příklady“, mohou způsobit trvalé následky. Záleží na tom, jak je zpracujeme, jak se s nimi vyrovnáme, jak s nimi naložíme. Jestli z ruin dětských snů a rozpadlých domovů slepíme úkryt nedůvěry a osamělosti nebo z nich postavíme dům lidské sounáležitosti, laskavosti a stability. Já a můj muž jsme se rozhodli pro tuto volbu.
Co soudíte o snahách zavést „manželství pro všechny?“ Skutečně jsou si všechny způsoby partnerského soužití rovny, anebo je manželství jednoho muže a jedné ženy něčím exkluzivním?
Václav: Manželství je odjakživa spojením muže a ženy a ve všech mně známých jazycích jsou oddáváni manžel a manželka (například v angličtně husband and wife, v němčině Ehemann und Ehefrau atd…). Jsme ale tolerantní společnost a Bůh stvořil nejen nás heterosexuály, ale i spoluobčany, kteří milují někoho stejného pohlaví. A když se rozhodnou spolu strávit život, mají mít stejná práva, jako osoby heterosexuální ve smyslu dědictví, vdovského důchodu, být informováni v případě hospitalizace o zdravotním stavu partnera a tak podobně. K tomu by měl sloužit institut registrovaného partnerství. Snaha nazývat svazek dvou stejnopohlavních partnerů manželstvím je podle mého názoru zbytečným drážděním netolerantních jedinců a nedává žádný smysl. Nehledě k tomu, že i mezi našimi přáteli, kteří patří do této komunity, není většina z nich ani partnersky zaregistrována. A o manželství neusilují.
Eva: Ve školním věku, v době, kdy náklonnost ke stejnému pohlaví byla tabu, jsem četla knihu Radclyffe Hallové „Studna osamění“, která pojednávala o vztahu dvou žen. Velmi mě ten příběh oslovil a dojal, neviděla jsem v něm nic pohoršujícího ani škodlivého. Dvě ženy se prostě hluboce milovaly. Moje orientace byla jednoznačně heterosexuální, ale stála jsem na jejich straně, protože orientace mé duše přála lásce. Myslím, že současný problém „manželství pro všechny“ nemá s láskou mnoho společného. Působí na mě jako exhibicionistická provokace s vedlejšími úmysly. Nemanželské vztahy se dají právně ošetřit. Ať si lidé milují, koho chtějí, je to jejich osobní věc, ale neměli by ji proměnit za nástroj politického nátlaku, napadat věčný zákon přírody, popírat nezastupitelnou úlohu muže a ženy, a tak ohrozit zdravý chod civilizace. Klást nadřazené, nesmiřitelné a zlomyslné požadavky, to považuji za zvrhlé. Připomínají mi Marquésovu vizi z jeho knihy „Sto roků samoty“, kdy úchylnému lidstvu naroste prasečí ocas.
Oba se celý život pohybujete ve světě umění. Hodně se hovoří o jeho výchovné roli a z tohoto důvodu se dnes někteří tvůrci snaží prostřednictvím umění bojovat s tzv. stereotypy, či, jak oni říkají, společenskými předsudky. Vznikají tak „politicky korektní“ díla, nad nimiž ale laik někdy jen nevěřícně kroutí hlavou. Jak se na takovéto pokusy díváte? Jde o zneužití umění nebo legitimní formu osvěty?
Václav: V muzice je jakákoliv ideologie víceméně bezvýznamná, pakliže je autor talentovaný. Zrovna tak u autora bez talentu jej ideologie nenahradí. Špatnou hudbu si nikdo nepustí a na špatného interpreta nikdo nepřijde. I když bombastická reklama udělá i z neumětela hvězdu. Ale to platí spíš u interpreta a musí hrát skladby talentovaného autora. Jedině tak to může fungovat. Naopak je to těžké si představit.
Eva: Bůh stvořil člověka k obrazu svému, jako milující, tvořivou bytost. Obdařil ho nadáním, aby svým uměním naplňoval svět a lidské duše krásou a inspirací k hodnotnému životu. Nikdy jsem se nesetkala s pravým uměním, které by popíralo boží záměr, bortilo řád „všehomíra“. Ale odvrácená tvář nové doby nepřeje lásce, ani krásné tvorbě, je prolezlá lží, hamižností, politickou a rasovou nenávistí, staví proti sobě ženu a muže, jako dvě odcizené bytosti. „Korektní díla“ tohoto druhu na mě působí jako projevy trapnosti, které nemají nic společného s významem slova korektní, což znamená „“zdvořilý, správný, poctivý…“ Spíš v tom vidím selhání všeho správného a poctivého, co do člověka vložil Bůh.
Nepřipadá Vám tato „progresivistická“ tvorba podobná tvorbě tzv. „pokrokových umělců“ z doby před listopadem 1989?
Václav: Jak tvrdí moudrý filozof, „nic nového pod sluncem“. I v dnešní době se najdou tvůrci, kteří jdou s dobou a využívají momentální vítr k vlání svých plášťů. To asi patří ke každému historickému období. Opět je ale důležité, zda má umělec talent anebo je pouze dvorním šaškem. V případě Michelangella a Leonarda da Vinci dnes nikoho moc nezajímá při pohledu na jejich díla, kdo z nich byl více loajální k momentální moci, či poplatný tehdejší módě. Zato dvorní šašky té doby už si nikdo ani nepamatuje.
Eva: Předlistopadoví „pokrokoví umělci“ mi připadají stejně falešní a zaostalí jako tvůrci dnešních „progresivních kreací“. Je patrné, komu a čemu slouží. Nejspíš se jim vypočítavost vyplácí. Ale kultura na ně doplácí, šíří se šlendrián, bludy a nevkus.
Může se právě umění stát obnovitelem hodnot? Jaké hodnoty dnes ve společnosti nejvíce postrádáte?
Václav: Velmi záleží na tom, co všechno se za umění považuje. Umění vzniklo od slova něco umět a umět to mimořádně. Dnes se slévají dva pojmy. Kultura a umění. Umění do kultury patří, ale kultura sama o sobě není uměním. A podobné je to i s tím, kdo je vlastně umělec a kdo pouze zaměstnancem v kultuře. A kdo to má rozhodnout? V dobách výše zmíněných geniálních výtvarníků o kultuře a umění rozhodovali vzdělaní představitelé církve a šlechty. Oni za umění platili a oni chtěli mít svá sídla a chrámy krásné. Chtěli v nich poslouchat nádhernou hudbu a číst chytré texty. Dnes jejich funkci plní většinou úředníci, kteří práci v kultuře berou pouze jako zaměstnání. Nedovedete si představit, jak města a městečka začnou kvést, když mají na radnici múzického starostu. Anebo podobně smýšlející ředitelku městského kulturního střediska. Ale co je dnes vlastně umění? Snad jedině čas určí, co z dnešní doby v umění přežije své autory. Jiná možnost v této oblasti neexistuje. V současné společnosti chybí slušnost, vzdělanost a tím i vztah ke skutečnému umění a národnímu kulturnímu dědictví. Zapomíná se na prastaré zvyky a tradice a bezhlavě se přebírají „novozvyky“ ze světa, protože ty importované „tradice“ jsou navázány na globální kšeft. A o to přece jde především. Nic víc, nic miň. Uměním můžeme trochu to naše staré dobré připomínat, ale vzhledem k mediální převaze toho nového, nevím, nevím, jestli na to umění bude mít dost síly. Nicméně nepřestáváme doufat.
Eva: Společnost je stále chudší na projevy vzájemnosti, vstřícnosti a odpovědnosti lidství. Bůh dal člověku schopnost lásky, aby s jiným člověkem prožíval radosti i strasti života. Dal mu schopnost tvorby, aby svými schopnostmi, krásou a užitkem naplnil svůj čas a velebil svět. Dal mu mravní zákony, aby žil s ostatními bytostmi v porozumění, dohodě a míru. Ale člověk zpychl, stal se samozvaným arogantním pánem světa. Hamižní, drancuje, vraždí. Stal se živlem smrtícím. Vymlouvá se, že ho Bůh opustil, ale pravda je, že vyhnal Boha ze svého srdce.
Nedá mi to, abych se nezeptal i na váš vztah k víře a křesťanství, které je přece základem hodnot, na nichž západní civilizace stojí. Považujete se za věřící?
Václav: Já jsem byl vychováván k víře v Boha rodiči. Do kostela nechodím na bohoslužby, ale rádi v něm se ženou pobýváme, kdekoliv jsme ve světě a naskytne se příležitost. Velmi často v chrámech také koncertuji. Je to místo, kde se víra mísí s uměním, chytrými myšlenkami, nadějí a láskou. Je to zásadní součást moderní civilizace, ve které žijeme. A modlíme se, aby ji Bůh zachoval i budoucím generacím.
Eva: Bůh mě provázel od dětství v různých podobách, ve zbožné osobě mé babičky, v dílech krásné literatury, malířského a sochařského umění, v zázracích přírody… V průběhu času jsem byla vystavena vlivu různých dobových doktrín, směrů, politických nátlaků a módních náboženských agitací, ale žádnému učení jsem nepropadla docela. Zaujal mě výrok Alberta Einsteina: „Láska je nejmocnější energií vesmíru“. Protože Bůh je láska. V to věřím.
Vím, že sledujete Konzervativní noviny, a tak bych si dovolil Vás na závěr poprosit o nějaký vzkaz pro naše čtenáře.
Václav: Nevěřte všemu, co se hlásá. Vždy používejte vlastního rozumu. Vzpomeňte na slova moudrého rabína. „Všechno je jinak“. To v dnešní šílené době platí nejméně dvojnásob.
Eva: Buďte laskaví, poctiví, mírumilovní a jednejte s rozumem. Jiné cesty jsou zavádějící.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
