Prezidentské volby čekají USA sice až v roce 2020, mezi Demokraty je však již dnes zástup zájemců o „sundání“ Donalda Trumpa. Celkem dvacet jedna a je možné, že jejich počet ještě naroste. Již dnes je ale jasné, kteří z nich mají vážnou šanci nominaci strany získat a kteří poslouží spíše jen jako kompars do počtu. Každopádně mezi nimi není ani jeden umírněný politik se skutečnou šancí Trumpa nahradit. Demokraté jako by se předháněli, kdo udělá šílenější úkrok doleva.
V roce 2016 měli Demokraté jednu z historicky nejsnazších šancí na zisk prezidentství -republikánská strana nominovala z řady kandidátů toho nejkontroverznějšího a rétoricky nejradikálnějšího, jehož postoje a chování vzbudily rozkol v samotné straně. Demokratům se nicméně podařilo vybrat ze svého středu jediného kandidáta, který se svou všeobecnou nepopularitou mohl Trumpovi vyrovnat a svou příležitost tak doslova zahodili. Nyní, o tři roky později, je evidentní, že Demokraté se ze svého historického propadáku nepoučili ani trochu. Trumpovo prezidentství s sebou doposud přineslo řadu politických kroků, které lze z konzervativního pohledu označit jako nad očekávání dobré – nominace soudců na federální soudy i Nejvyšší soud, snaha o prosazování protipotratové legislativy i ochranu práva vlastnit zbraň, garantovaného druhým dodatkem Ústavy a zejména daňovou reformu, která se ukazuje jako velmi úspěšná. Toto všechno však Trump mnohdy zastiňuje svým charakteristicky bizarním chováním a výstřední, vyjadřováním.
Bernie ze Sovětského svazu
Úkol Demokratů pro rok 2020 je tak zdánlivě prostý – zvolit si kandidáta, který bude umírněný, decentní a nebude ideologicky extrémní, tedy bude symbolizovat jakousi centristickou sílu, protiváhu proti nevyzpytatelnému současnému prezidentovi. Umírněnost a centrismus jsou ale atributy, kterých je v dnešní Demokratické straně jako šafránu. Průzkumy nyní mezi Demokraty favorizují Bernieho Sanderse, senátora z Vermontu, jenž se stal fenoménem již během primárek v roce 2016, když dokázal zmobilizovat podstatnou část demokratických voličů – zejména těch mladých, pro něž je hvězdou. Sanders je ovšem, jak známo, radikálně levicovým kandidátem, který se veze na vlně progresivního populismu a je personifikací moderní Nové levice, byť se to vzhledem k jeho pokročilému věku jeví jako značně ironické. Sám Sanders se označuje jako “demokratický socialista”, což sám definuje jako boj za právo na zdravotní péči, hrazené a provozované státem (Medicare for All), “bezplatné” vzdělání a tzv. sociální spravedlnost. Realita je ale taková, že Sandersovy postoje připomínají spíše tvrdou linii naší KSČM, než sociální demokracii skandinávského typu. Internet před několika měsíci obletěla série videí z osmdesátých let, na nichž Sanders veřejně vychvaluje totalitní režimy na Kubě a v Sovětském svazu, vyjadřuje znechucení nad politikou prezidenta Johna F. Kennedyho směrem ke Castrovu režimu a přiznává, že poskytoval politické poradenství Danielu Ortegovi v Nicaragui, jak postupovat v zahraniční politice vůči USA. Jeho zaklínání se skandinávskými státy, jako je Norsko či Švédsko, coby příklady fungujícího demokratického socialismu, je pak nejenže ekonomicky nepřesné, ale ve světle extrémní rétoriky, jakou Sanders razí, se ukazuje jako pouhá clona, za níž se nalézají ideové pozice, za které by se nemuseli stydět ani Marta Semelová či Josef Skála. Díky své podpoře dalších mezi progresivisty oblíbených témat, jako je povolení potratů kdykoli během těhotenství až do okamžiku porodu, boj s klimatickou změnou nebo prosazování tzv. “práv” osob, hlásících se k hnutí LGBT, je dnes Sanders favoritem, určujícím trendy v celé Demokratické straně, jejíž posun doleva od dob prezidentů, jako byli Harry S. Truman či John Fitzgerald Kennedy, se zdá až neuvěřitelným. O to více, když v nedávném vystoupení Sanders navrhl, aby i usvědčení teroristé měli možnost volit v prezidentských volbách.
Demokraté nemohou doufat v získání Bílého domu bez apelu na středové, ideologicky nevyhraněné voliče, jejichž příklon k tomu či onomu kandidátovi je ve volbách rozhodujícím faktorem. Přesto je dnes jejich nejviditelnější figurou tvrdý socialista, nekompromisní v protlačování ideologie, která selhala po každém pokusu o její implementaci. Zarážející je, že namísto toho, aby se ostatní kandidáti pokoušeli vytvořit si image střízlivé protiváhy radikálního Bernieho Sanderse, dělají přesný opak – snaží se přiblížit Sandersovým ideovým pozicím, co to jde, a být jeho substituty, které ho ale politicky exaktně kopírují.
Pokud o kamufláž
Příkladem je i Pete Buttigieg, současný starosta města South Bend v Indianě, označovaný jako “černý kůň” voleb. Buttigieg je mladý, energický kandidát, jehož decentní vystupování a zdánlivá umírněnost mu vynesly rychlý vzestup v preferencích. Avšak navzdory prvotnímu dojmu Buttiggieg nemá s centrismem a politickou umírněností mnoho společného. Jeho postoj ke zdravotní péči je identický se Sandersovým – požaduje systém zdravotní péče, provozovaný státem (jehož cena je momentálně odhadována na 32 bilionů dolarů za deset let, což by znamenalo, že Američané by ročně na daních odvávěli de facto dvojnásobek toho, co nyní). Podporuje rovněž ekologický tzv. “Green New Deal” kongresmanky Ocasio-Cortezové, jehož absurditu podtrhují náklady na jeho realizaci, jenž jsou ve výši zhruba 100 bilionů dolarů. A stejně jako Bernie Sanders i Buttigieg nemá žádný problém s legislativou, která by umožňovala provedení potratu až do okamžiku narození dítěte, což je politika, která má podporu pouhých 13% populace. Buttigieg sám sebe označuje jako věřícího křesťana, navzdory tomu neváhal zcela zbytečně zaútočit na viceprezidenta Mikea Pence, který má mezi progresivní levicí nálepku ďábelského homofoba, jenž se má snad zajídat vzteky pokaždé, když je řeč o právech lidí s homosexuální orientací. Pete Buttigieg není centrista, byť tuto skutečnost zatím úspěšně skrývá pod svým nezpochybnitelně slušným sebeprezentováním.
Podobně jako Buttigieg je na tom i další mladý kandidát – bývalý kongresman z Texasu Robert “Beto” O’Rourke. O’Rourke kandidoval v loňském roce na senátora, ale prohrál se stávajícím senátorem Tedem Cruzem. To ale nezabránila tomu, aby se z O’Rourka nestal oblíbenec celebrit a zdvihla se kolem něho vlna mediální pozornosti, díky níž bývá vnímán jako jakýsi nový Bobby Kennedy. Robert F. Kennedy ovšem nestál tak politicky vlevo, jako stojí Beto O’Rourke. I on podporuje možnost interrupce kdykoli během těhotenství a státní systém zdravotní péče. Během jedné z reportáží pak vyslovil podporu nejen nevystavění zdi na jižní hranici USA s Mexikem, ale také stržení všech již existujících hraničních zábran. Vzhledem k významu tématu, jaký ochrana jižní hranice v USA má (Donaldu Trumpovi v podstatě posloužilo jako odrazový můstek k prezidentství) a krizi, která na hranici neoddiskutovatelně probíhá, je tato pozice mírně řečeno podivná. Beto O’Rourke se zjevně nechal unést mediální odezvou, jakou měla jeho neúspěšná kampaň na senátora a zapomněl, že podpora v hollywoodských kruzích ještě neznamená podporu u široké veřejnosti.
Stejný vzorec jako u předešlých dvou kandidátů nalézáme i u senátorek Kamaly Harrisové z Kalifornie a Elizabeth Warrenové z Massachusets, jakož i u zbylých méně výrazných kandidátů. Všichni se pokoušejí o imitaci Bernieho Sanderse, ten je však jen jeden a lidé zkrátka nemají žádný důvod volit náhražku, když mohou mít čistý originál. Bernie Sanders byl ve všech ideových ohledech první a toto místo mu žádný ze zmíněných nemůže uzmout.
Naděje u Bidena?
Jedinou alespoň nepatrnou nadějí Demokratů se tak paradoxně jeví Joe Biden, bývalý viceprezident prezidenta Baracka Obamy v letech 2009-2017. Paradoxně proto, že Biden byl viceprezidentem v jedné z nejlevicovějších administrativ, jaké Spojené státy kdy měly, přesto je dnes v porovnání se zbytkem demokratického pelotonu hlasem víceméně středovým. Bidenovi je ale dnes již 76 let. Je tudíž otázkou, zda může takovýto politický veterán dosáhnout úspěchu. Ve voličských průzkumech prozatím soupeří s Berniem Sandersem o první místo. Podle všeho se tak formuje trojice Sanders-Biden-Buttigieg, která má nejnadějnější vyhlídky na zisk nominace.
Situace uvnitř Demokratické strany, jíž odráží volební průzkumy a popularita jednotlivých kandidátů, potvrzuje, co je již dlouhou dobu známo: Demokratická strana není tou stranou, kterou bývala. Nastal v ní drastický posun na politické ose směrem vlevo, jemuž padla za oběť jakákoli racionalita či politická střízlivost. Zdravý rozum je u ní nedostatkovým zbožím. V tomto ohledu ovšem podobnou fází prochází i republikáni. Prezidentství Donalda Trumpa přineslo v určitých ohledech pozitiva, která byla po Trumpově kampani příjemným překvapením. Přineslo ale i velkou míru toxicity, projevující se na zformování faktického kultu osobnosti kolem Trumpa, jehož se mnozí komentátoři, stojící na pravici, nezdráhají označit již teď za “nejlepšího prezidenta v historii USA” a tolerují, případně otevřeně podporují cokoli, co Trump učiní či pronese, i když půjde o morálně zcela odpudivé a primitivní kopání do osoby již zesnulého senátora McCaina.
Které zlo je menší?
Výhledy k volbám v roce 2020 se tak jeví jako očekávání totožného scénáře, jaký nastal v roce 2016, který byl střetem dvou zel, a otázkou zůstávalo pouze které z nich je menším. Navzdory všem Trumpovým negativům (a přes některé z nichž je vskutku obtížné až nemožné se přenést), je odpověď na onu otázku dnes jasná. Důvodem pro to je současná Demokratická strana, která ztrácí veškeré zábrany a vzývá bezprecedentní extremismus, jenž v své nejhorší podobě znamená otevřenou podporu zabíjení dětí těsně před narozením, a dokonce i po něm.
Autor studuje práva, publikuje na svém blogu http://therightw.blogspot.com/
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!