Máte plné zuby dnešních liberálů? Podívejme se nyní v prvním díle seriálu o politických ideologiích, co to vlastně původní liberalismus byl. Dnešní pokrokáři od něj mají hodně daleko… Liberálové byli stranou individuální, politické, ekonomické a náboženské svobody. Jejich slabou stránkou bylo, že nevnímali nezbytnost civilizačních předpokladů udržení svobody ve společnosti. Že v mnoha zemích a civilizacích nestačí říci pouze “Tři, dva, jedna, start; mějte svobodu!” – aby tam svoboda skutečně zavládla.
Britský liberalismus má své počátky v 17. století, v 19. století dosáhl svého vrcholu a dnes je označován jako liberalismus klasický. Svůj původ má u starých whigů (ze kterých se postupně vyvinula liberální strana). Jejich hlavním požadavkem byla zásada „No taxation without representation“ – „žádné daně bez zastoupení.“ Whigové byli přesvědčeni, že vláda může být svobodná, mírná a dobrá pouze tehdy, když ti, kdo určují výši daňového břemene, se na jeho nesení musejí spolupodílet. Jinými slovy, když nikdo nebude záměrně zdaňován ve prospěch někoho druhého. Tato zásada byla považována za velice progresivní – až do nástupu socialistického hnutí, které ji odmítlo a založilo se na principu přesně opačném: záměrně zdaňovat jedny ve prospěch druhých. Whigové v 17. – 18. století byli stranou nadřazenosti parlamentu nad panovníkem, odpovědnosti kabinetu ministrů spíše parlamentu než panovníkovi, systému svobodného podnikání, jemuž se pak začalo říkat kapitalismus, a náboženské tolerance. Jejich oponenti – toryové – byli v téže době stoupenci moci panovníka, starých feudálních privilegií a privilegovaného postavení anglikánské církve.
Nejlepší vláda – nejmenší vláda
Velkým úspěchem whigů byla tzv. Slavná revoluce v roce 1688, která jejich názory prosadila. Nejvýznamnějším politickým filosofem whigů byl John Locke, jenž ve svém díle Druhé pojednání o vládě (1690) obhajoval Slavnou revoluci, nastínil koncept přirozených práv každého člověka na život, svobodu a majetek, k jejichž zajištění se ustavuje mezi lidmi vláda odvozující svou moc od souhlasu ovládaných. Aby se státní moc samotná nestala hrozbou těmto právům, má být rozdělena mezi několik složek.
Klasický liberalismus byl koherentní doktrínou s jasným obsahem: jeho nejvyšším politickým cílem je svoboda – individuální, politická, ekonomická a náboženská svoboda. Jeho pojetí svobody bylo pojetím tzv. negativní svobody – tedy svobody od donucení. Negativní svoboda obnáší absenci agrese vůči člověku ze strany státu a ostatních lidí: „Jsem svoboden, pokud jsem nechán na pokoji.“ Proto pro klasické liberály nejdůležitější otázkou nebyla otázka „Kdo má vládnout?“, nýbrž otázka „Jak vládne ten, kdo vládne, ať už je to kdokoli?“. A ideálně: „Jak málo vládne?“ A na ni dávali odpověď, že nejlepší je ta vláda, která vládne nejméně (Thomas Jefferson). Klasičtí liberálové proto usilovali především o omezení moci státu (prostředkem k tomu byl konstitucionalismus), a již méně trvali na tom, kdo konkrétně má vládnout. Tedy ve svém počátku nebyli propojeni s ideologií demokratismu, tedy s požadavkem, aby vládl lid neboli všichni vzájemně si rovni občané. Proto se britští liberálové mohli domluvit s konzervativci na postupném, pozvolném rozšiřování volebního práva. Možnost kompromisu mezi liberály a konzervativci byla v Británii značná, neboť všichni to byli gentlemani, kteří se uměli chovat a mezi sebou domluvit. Nebyli to žádní francouzští revolucionáři, kteří svým odpůrcům – jakož i mezi sebou navzájem – usekávali hlavy. Klasičtí liberálové rovněž nebyli nepřátelští vůči náboženství (i když někteří z nich byli ateisté nebo agnostici, jiní byli zase křesťané), ani nehodlali projektovat či vytvářet konkrétní podobu společnosti., Jediné, co chtěli, byla svoboda lidí od donucení a omezení moci státu. Když si svobodní lidé ponechají své víry a předsudky, je to jejich věc – to patří k jejich svobodě.
Přirozená práva
Prvním proudem klasického liberalismu byla Lockeova škola přirozených práv člověka. Další skupinou byli představitelé skotského osvícenství v 18. století – Adam Smith, Adam Ferguson a David Hume. Adam Ferguson je autorem prvního pojednání o občanské společnosti; nejznámějším dílem Adama Smithe je Bohatství národů („Pojednání o původě a příčinách bohatství národů“) z roku 1776. V tomto díle Adam Smith obhajoval systém svobodného trhu, podnikání a svobodného obchodu. Je v něm rovněž uvedena jeho metafora “neviditelné ruky trhu”, jež se často – stejně jako samotný Adam Smith – dezinterpretuje. Adam Smith byl morální filosof, on neobhajoval egoismus jako ctnost, nýbrž za nejmravnější považoval to dobré konání, které je altruistické. Všiml si však, že když se lidé řídí svým vlastním zájmem, častokrát to má společensky užitečné a dobré důsledky. Tedy sledování vlastního zájmu vede (lépe řečeno může vést) ke společenskému dobru. Hlavním filosofem skotského osvícenství byl David Hume, a tedy jeho filosofie byla skeptická a empirická, proto s Lockeovou filosofií přirozených práv neslučitelná..
Jiný proud (filosoficky s přirozenými právy rovněž neslučitelný) představoval utilitarismus, jehož zakladatelem byl Jeremy Bentham. Podle něho je svoboda dobrá proto, že je užitečná – vede k největšímu užitku největšího počtu lidí. Největším klasickým liberálem 19. století byl utilitarismem odkojený John Stuart Mill, který ve svém eseji O svobodě (1859) obhajoval maximální možnou svobodu – svobodu činit všechno to a právě to, co není agresí vůči žádnému jinému člověku. Nejdál zašel Herbert Spencer, který ve svém díle A Man versus the State (1884) obhajoval minimální stát – stát, jenž své funkce omezuje pouze na ochranu občanů proti vnitřním zločincům a obranu proti vnějším nepřátelům (tedy stát, jenž tvoří pouze justice, policie a armáda), ale jinak do společnosti vůbec nezasahuje.
Z liberálních politiků 19. století byli nejvýznamnějšími Richard Cobden a John Bright, vůdcové hnutí za svobodný obchod a zrušení celních tarifů; samozřejmě William E. Gladstone – “Grand Old Man” – britského liberalismu, vůdce Liberální strany a čtyřnásobný premiér (1868-74, 1880-85, 1886 a 1892-94). Jeho důvěrníkem a rádcem byl pozoruhodný liberální myslitel a současně katolík, historik lord Acton. Lord Acton založil svou obhajobu svobody na existenci svědomí: svědomí je jakýsi božský “velvyslanec” v člověku, proto je člověk povinen poslušností vůči němu. Má mravní povinnost činit to, co mu přikazuje jeho svědomí. Stát je tuto mravní povinnost povinen respektovat; z toho plyne, že je povinen garantovat náboženskou svobodu. Ta je první ze všech svobod, a od ní se odvíjejí všechny svobody ostatní. Svoboda je podle Actona vláda svědomí, možností člověka činit to, co činit má (co nahlíží jako svou mravní povinnost).
Z nebritských myslitelů byli klasickému liberalismu nejblíže Francouzi Benjamin Constant, Alexis de Tocqueville (autor skvělého díla Demokracie v Americe z r. 1835) a ekonom Frederic Bastiat; jako i Němci Wilhelm von Humboldt (průkopník myšlenky minimálního státu) a Imanuel Kant.
Ve dvacátém století byli v Evropě největšími následovníky myšlenek klasického liberalismu sir Karl Popper, ekonomové Wilhelm Roepke, Friedrich August von Hayek a jeho učitel Ludwig von Mises – všechno původem Rakušané.
Morální předpoklady…
Klasický liberalismus správně (alespoň podle mého názoru) identifikoval svobodu jako patřičný politický cíl. Nevěnoval se však předpolitickým (morálním, civilizačním) předpokladům udržení svobody ve společnosti – tomu, že svobodu nelze udržet v jakékoli společnosti. Že v mnoha zemích a civilizacích nestačí říci pouze “Tři, dva, jedna, start; mějte svobodu!” – aby tam svoboda skutečně zavládla. Za druhé, mnohé jeho proudy byli filosoficky neudržitelné či dlouhodobě z hlediska svobody kontraproduktivní – především utilitarismus, kterým lze „obhájit“ cokoli (tedy i jakýkoli zločin). Málokterý klasický liberál – lord Acton je nejvýznamnější pozitivní výjimkou – si uvědomoval, že jediným udržitelným filosofickým základem svobody je objektivní morální řád, neboť jen ten nám garantuje nedotknutelnost lidské osoby.
A příště pokračujeme britským (a posléze) americkým konzervatismem.
Roman Joch, ředitel Občanského institutu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
