V levicovém izraelském deníku Haaretz vyšel zajímavý text. Zajímavý i proto, že kriticky pohlíží na řadu levicových předsudků, které v izraelské společnosti často směřují vůči Mizrachim. To jsou Židé ze severní Afriky a středního východu, typicky z Iráku, Sýrie, Libanonu, Jemenu, Íránu, Afghánistánu, Egypta, Maroka apod. Dnes tvoří polovinu izraelské populace, jsou v průměru o něco chudší, žijí častěji na jihu u hranic s Gazou a jsou to nejvěrnější voliči pravice. Liberálové pro to mají populární vysvětlení, že jsou… prostě blbí. Podobně jako si to myslí levice v USA třeba o voličích Donalda Trumpa. Je to zamyšlení, které se sice týká Izraele, ale prospělo by liberálům na celém světě, aby si ho pročetli.
Zároveň se nyní Izrael nachází ve vleklé politické krizi, volby v březnu budou třetí za jediný rok. Premiér Netanjahu má na krku tři obvinění, kterých by se rád zbavil omezením moci soudní. Dává emotivně najevo, že premiérské křeslo po deseti letech pustit nemíní, je to takové „nikdy neodstúpim“, ale pro civilizované lidi. Přesto průzkumy ukazují, že jeho voličská základna je pevná jako kámen a voliči loajálnější než dřív.
„Pokora je mezi liberály vzácná komodita“
Profesor Mizrachi (ano, opravdu se tak jmenuje) v HAARETZ-u vypočítává důvody, které liberální levice vymyslela, proč tomu tak je: „falešné vědomí“, „pudové instinkty“, „jsou to paviáni“, „syndrom týrané ženy“, „Stockholmský syndrom“. S narůstající frustrací se pak vylévá i méně sofistikované zlo (u nás to bývá nejčastěji nenávist vůči důchodcům), buď brutální ve formě přání, aby na jižní Izrael dál padaly rakety z Gazy, nebo v měkčí podobě „nestěžujte si, že na vás padají rakety“; v každém případě: nevolili jste nás, tak nás nezajímáte a vyžerte si to, však vy ještě přijdete s prosíkem.
„Pokora je vzácná komodita mezi lidmi, kteří se považují za nositele morálního progresivismu,“ říká Mizrachi a dodává, že se to netýká jen Izraele, ale porážka liberální vize je nejvíce do očí bijící jev dnešní politiky. „Odpor vůči politice pramení také z odporu vůči komunitě, která ji obhajuje.“
Další věc, která liberály podle Mizrachiho znevýhodňuje, je skutečnost, že jsou univerzalisté. (Dělnická levice téměř vymizela i v Izraeli.) Uspořádání světa podle svých představ považují za neoddiskutovatelně dané a správné, nedokážou na sebe nahlédnout zvenčí jako na jednu z aspirujících ideologií, která si potřebuje lidi pro sebe získat, proto nikdy nevidí chybu na své straně. „Když se ptáte, proč lidé volí proti vlastním zájmům, lze tuto otázku obrátit: Proč si myslíte, že by měli volit právě podle vašich hodnot?“
Tím, že liberalismus nevnímají jako jednu sílu v boji o dominanci, nýbrž jako normativní systém, který ostatní ideologie potenciálně narušují, nechápou, že jejich názory může někdo vnímat jako násilné. Přitom relevantní část populace právě tak vnímá „odpor týkající se každého projevu náboženského nebo nacionalistického přesvědčení.“ To, že jiné politické či náboženské ideologie také hledají své místo na slunci, je vnímáno jako „pronikání džungle do osvícené zahrady“; jako něco neslýchaného.
„Humanrightismus“ po izraelsku
Mizrachi si všímá, že dnešní liberalismus není relativistický. Je to koherentní ideologie, která se nechce jen tak smířit s tím, že „každý má tu svou malou pravdu“, a hledat nejmenší společné jmenovatele. Přitom tohle je v izraelské společnosti nejdůležitější dělící linie: vnímání dobrého a špatného, toho, co představuje morální život. V tom je Netanjahu šikovný. Tváří se, že řeší existenční otázky státu, nikoliv lidí, což mu umožňuje mít ve vládě ministra, který je gay vychovávající děti z náhradního mateřství, a ministra, který se netají tím, že homosexualita je nemoc a on sám ji jako lékař prý léčil.
Dělící linie, jak si lidé představují stát, je sice méně důležitá, než morální nastavení jednotlivců při rozlišování dobra a zla, ale pořád dost výrazná a hlavně její význam narůstá. Středolevicoví voliči a politici kladou důraz na to, že Izrael má být především demokratický, západní stát jako každý jiný. Pravicoví voliči chtějí stát především židovský, a to i pokud by bylo nutné tento zájem nadřídit demokracii. Je to pro ně primární vodítko.
Odtud se bere i odpor k „humanrightismu“. „Podle mezinárodního práva a univerzalistických pravidel můžeme vyvodit analogii mezi důstojníkem izraelské armády a bojovníkem Hizballáhu. Z pohledu aktivistů za lidská práva je tato analogie nejvyšším projevem humanismu. Ale pro ty, kteří nejsou součástí této diskuse, je to výraz zrady nejzákladnějšího druhu.“
Liberálové také každého, kdo odmítá jejich osvobození, obviňují, že je v sevření falešného vědomí. „Přičítat falešné vědomí někomu v tomto druhu diskursu je objektivizace. Řekněme, že žena, která je zjevně iliberální, znevýhodněná, v tomto případě mizrachim, je ve vaší fantazii a ve vašem vědomí vnímána jako oběť. Z toho vyplývá, že cokoli, co říká (například: Modlím se každý den za Izraelské obranné síly, za židovský stát, kterého jsme dosáhli, a líbám půdu této země), není platné samo o sobě. A pak najdete strukturální vysvětlení toho, jak se do této situaci dostala.“
„Z jakých předpokladů vycházíte? Z toho, že liberální řád je správná, přirozená a progresivní věc a že ostatní způsoby života a chování jsou anomálie? Že všechny neliberální typy života jsou problém, který vyžaduje řešení? Že voliči Likudu mají vymyté mozky, jsou hloupí, navedení? Liberální levice si neuvědomuje, že její poselství jsou vnímána jako hrozby. Neví o opovržení a odporu, který vyjadřuje vůči těmto populacím.“
Ekonomika? Není nejdůležitější!
Mizrachim podle profesora vnímají jako okamžik svého osvobození příchod do Izraele, státu s židovskou většinou. Nemají žádný zájem o menšinovou identitu, proto na ně nefunguje politika „menšinového virtue signallingu“. Naopak se cítí být součástí většiny, o jejíž zájem se liberálové neucházejí. „Modernistické elity, které hovoří logicky a rozumně a vyměňují si myšlenky formou kultivované diskuse. Na rozdíl od skupiny, která si v jejich očích prostě nezaslouží být v této kategorii. Jsou předmětem pohrdání a odporu. Jak se opovažují obsadit naše místa ve vládních institucích?“
„Existuje předpoklad, že pokud si lidé budou vědomi hierarchie, v níž se nacházejí dole, budou ji nutně považovat za nespravedlnost a budou si myslet, že způsob, jak ji napravit, je prostřednictvím strukturálních nebo politických změn. Ale moje data ukazují, že mnoho z těchto lidí má pocit, že jejich utrpení je obětí, kterou dělají pro dobro národa. Nevidí se jako trpící jednotlivci, které stát opustil. Jsou přesvědčeni, že osoba na vrcholu politické pyramidy pracuje pro společné dobro. Možná to ještě nepocítili, ale nemají podezření, že by jednal z motivů, které nejsou ku prospěchu. S problémy se nějak vyrovnávají a alternativy nemusí být nutně lepší.“
Pokud jde o nesplněné ekonomické sliby, nejsou pro voliče až tak důležité. Mají ponětí o existenci ekonomiky, o tom, že bohatství nepadá z nebe. Chápou, že velká část ekonomických programů stran je pouhé předvolební vábení, důležitý je pro ně pocit, že se vláda usiluje o společné dobro, že jimi neopovrhuje a že se o zisky aspoň nějakou formou rozdělí. Velmi často to pro ně navíc není nejdůležitější preference. To je poměrně běžné u různých typů voličů, ale je to problematizováno pouze u nižší střední třídy volící doprava. Osadníky také zajímá v první řadě osídlení hor a liberálové jsou posedlí tím, co označují za sociální spravedlnost.
Je tedy všechno o bezpečnosti? Nikoliv. Na jihu země žijí různé komunity, které trpí raketovými útoky, a přesto volí úplně jinak. V tradičně levicovém kibucu lidé i nadále volí levici. Ve vedlejší vesnici Likud.
Zmiňuje, že když se na levici někdo (v tomto případě Avi Gabay) pokusil nastínit, že k úspěchu by mohla vést cesta spojení tradičních hodnot a náboženství s prosociální ekonomickou politikou, byl vlastními takřka ušlapán. Levici by nejvíce prospělo, kdyby pochopila, že liberální vize je pouze jedna představa řádu a není věčná. Pouze z těchto pozic může nahlédnout svou politiku a začít konstruovat životaschopné vize, které zaujmou širší vrstvy. Zatím se v Izraeli jejich hlas smrskl na varování před upadající ekonomikou a mezinárodní izolací. Jenže ani jedno z toho se neděje. Lidé budou stát za svou vládou, i pokud se dostane do mezinárodní izolace, pokud věří, že se tak stalo z nespravedlivých příčin. A změna politické situace ve světě Izraeli umožňuje nacházet nové spojence.
Teorie a praxe
Liberálové přitom sami zdaleka nejsou tak otevření, jak si o sobě myslí. „V poslední studii jsme se pokusili prozkoumat, které skupiny v Izraeli přicházejí do styku s lidmi odlišných názorů a životních stylů. Výsledky nejsou překvapivé. Nejzřetelněji homogenní skupinou je liberální levice.“ Tradiční mizrachim mívají velké rodiny o desítkách i stovkách členů, které pro ně mají vysokou hodnotu, nevnímají se jako autonomní jedinci, kteří „dělají“ vztahy. Vztahy jsou nějakým způsobem už dané, je potřeba v rámci nich existovat. O pluralismu příliš nemluví, ale žijí ho v praxi.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!