Zemřel Petr Kellner. Podle hlomozu kolem „Nejbohatší Čech“. Nevím. Přijde na to, co je bohatství. A jak je měřit. Či zda vůbec. Hlomoz (pochopitelně…) myslí bohatství materiální. Však taky jistý hlomozník napsal, že s Petrem Kellnerem „zemřely jeho majetky“. A aby se vědělo, přiložil tabulku, kde vzdušné štrozoky sumíruje. Musela dát práce.
Ach jo… A mnou prostupuje smutek. Nad skonem člověka? Též. Ovšem smrt má tu parádní vlastnost, že po příchodu odejde, po odchodu přijde a pořád dokola. Neleží imrvére coby deka. Dusná a kousavá deka. Můj smutek musí mít ještě odlišný, vydatnější zdroj. Hele, už ho mám. Moralizování. Mravokádrování. Neřestjakožebijectví. To celé nad márami nebožtíka. Že se zaplétal s tím a ne oním. Že páchal to a ne tamto. Že mu záleželo na penězích a ne na jinačích, na onačejších hodnotách.
K hodnotám: před léty jsem promoval na právech. Obdržel jsem nespočet gratulací s předvařeným sdělením integrujícím státy přání a závisti do společného hospodářského prostoru: „Jako právník to budeš mít dobrý. Lidi se za tebou pohrnou. Budou tě přeplácet, abys jim co nejdřív poradil. Peníze nestihneš počítat.“ Hesla SPRAVEDLNOST, VLÁDA ZÁKONA, PRÁVNÍ STÁT zazněla „ze slušnosti“, „z tradice“? Po hrstce. Hrstičce… Na co si dále vzpomínám, pochází z jiné ruky (pardón, hlavy). Tentokrát od absolventa oboru lékařství. Když opouštěl promoční aulu s tubusem v pravém a aktovkou v levém podpaží (nebo naopak, to je fuk), na vteřinu se zastavil. Z důvodu přízemně provozního: zjistil, že se mu rozvázala tkanička na levé polobotce (nebo pravé, to je rovněž fuk). „Dej tomu ňákej pátek, a bude tvůj!“ skoro zahřměl absolventův strýc, až se již promovaný lékař polekal. Vzápětí upustil aktovku i s tubusem na dlažbu. Nechápal. Hleděl na strýce. Ten šibalsky ukazoval směrem do ulice. Do místa, kde parkovalo nablýskané automobilové žihadlo slynoucí přepychovým designem italské provenience. Mladý lékař „ňákej pátek“ snil o dobrovolnické účasti při humanitární misi. Což neřekl. Říci nesměl, hodlal-li se ve zdraví dobelhat k tramvaji.
Tuším, že Michel de Montaigne napsal cosi ve smyslu, že ženě může milostnou pletku vytknout pouze ta žena, kterou se někdo pokusil svést. Jak tak zírám, kdo všechno panu K. posmrtně vyčinil, že se zaživa zaplétal, neubráním se výslednému dojmu: nevadí, že podléhal pokušení. Vadí, že jsme si nezapodléhali s ním.
Autor je profesí právník, ve volném čase básník.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
