„V Česku se pachatelé dopustí asi 12 tisíc znásilnění ročně. Nahlášen je ale pouhý zlomek – kolem 700. Jen naprosté minimum obvinění je křivých, tento jev je ojedinělý a vzácný. Tresty, které v souvislosti se znásilněním padají, jsou nízké a tento typ násilí často končí pouhou podmínkou. Oběti se bojí necitlivého zacházení policie i justice.“ (Apolena Rychlíková, redaktorka A2larm pro Český Rozhlas Plus 17. únor 2023) [1]
Úderná hesla, dramaticky znějící slogany a názory feministek, to vše masivně propagují mainstream média. Jde také o často prezentovaná „fakta“ zainteresovaných neziskovek jako Amnesty International, proFem, Pod svícnem, StopZnasilneni, BezTrestu a dalších lidskoprávních organizací, mezi nimiž pochopitelně nechybí ani politici od Pirátstva. V posledních týdnech téma zažívá opět boom kvůli kauze bývalého poslance Dominka Feriho.
Veřejnost si zvykla tato silná prohlášení akceptovat jako „fakta“, byť jsou poměrně sporná. Diskuze o nich bývá odmítána jako nepřípustná, situace v Česku je popisována jako katastrofická a aktivisté jako výše citovaná A. Rychlíková a K. Kocmanová napadají jakákoli opačná tvrzení jako pokusy o „zlehčování problematiky“, přitom s fakty a dostupnými daty značně manipulují.
Mýtus první: V Česku se pachatelé dopustí asi 12 tisíc znásilnění ročně
Amnesty International uvádí stran trestného činu znásilnění odhad 7 – 20 tisíc případů, nejčastěji se pak propaguje odhad až 12 tisíc ročně. Podstatné ale je, že se jedná o odhady, nikoli doložitelná fakta. Počet ohlášených případů roste, za cca 10 let z necelých 600 na více než 700, což podle názoru odborníků nesouvisí s nárůstem počtu znásilnění, ale spíše s větší odvahou obětí, převážně tedy žen, věc nahlašovat. [7, 18]
Násilných trestných činů a vražd dlouhodobě ubývá, PČR jich eviduje necelých 12 tisíc ročně. I toto číslo bude zatíženou nějakou chybou (ne všechny zločiny jsou ohlášeny), nebude ale nijak velká, Česko dlouhodobě vévodí žebříčkům nejbezpečnějších zemí světa. Jak je možné, že je znásilnění údajně častější, než součet všech ostatních násilných trestných činů? Proč odhady celkového počtu znásilnění nezohledňují doložitelný trend, že je oznamováno stále větší procento případů?
Dle odhadů lidskoprávních organizací je ohlášeno jen 5 procent (starší údaj), jiné uvádějí 4 – 8 procent, PČR a některé výzkumy nabízejí optimističtějších 10 procent ohlášených případů znásilnění. Zdánlivě se tedy tato čísla příliš neliší, ale ve skutečnosti se jedná o násobení poměrně malého vzorku spolehlivých dat ohromným číslem nespolehlivého odhadu – což má dramatický dopad na výsledek.
Pesimistický odhad, podle kterého je oněch 700 evidovaných případů jen 4 % ze všech, nám dává celkem 17,5 tisíc případů. To naprosto překonává všechny ostatní násilné zločiny, ale přesto se ani to neblíží hornímu odhadu Amnesty International, tedy 20 tisícům. Podobně 12 tisíc případů vzniklo vynásobením ohlášených případů odhadem kolem 5 %. Jde o údaj z knihy „Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?“ (2020) a toto konkrétní tvrzení v něm uvádí Radan Šafařík, ředitel Odboru rovnosti žen a mužů z Úřadu vlády. [5] Naopak budeme-li se držet optimistických a kvalifikovanějších odhadů kriminalistů z PČR a dat z nedávného vládního výzkumu, tedy že je oznámeno 10 %, vyjde nám maximálně 7 tisíc případů. [8, 12] Výsledek takového odhadu se tedy může lišit o násobky a souvisí samozřejmě s tím, kdo a za jakým účelem taková čísla prezentuje.
Aktivisté samozřejmě tyto odhady vztahují k různým studiím ze zahraniční a všelijak si své pseudo-závěry obhajují jako jediné správné. Opravdu spolehlivé a fakty podložené zdroje na onen magický odhad je ale téměř nemožné dohledat. Ještě hůře se pak dají porovnávat s údaji z jiných zemí, protože právní definice znásilnění se často liší. Údaje jako 12 – 20 tisíc jsou nepravděpodobné a přehnané, mající za cíl problém uměle zveličovat.
Mýtus druhý: Jen naprosté minimum obvinění je křivých, tento jev je ojedinělý a vzácný
Vůbec nejzajímavější a současně nejvíce sporné tvrzení, které se také masivně propaguje v médiích. [6, 15, 16, 19] Dle dostupných dat bývá falešných, tedy doložitelně vyfabulovaných a účelových obvinění ze znásilnění, zhruba 6 – 10 procent, takže z evidovaných 700 případů jde o 42 – 70 případů ročně. Jak je možné, že si toto nemalé číslo aktivisté jako pirátka Kocmanová nebo novináři jako Rychlíková vykládají jako „naprosté minimum a jev ojedinělý a vzácný“, když jde bezmála o každý desátý oznámený případ?
Tady nastupuje mentální gymnastika vlastní všem levicovým ideologům, když jde o to lhát v zájmu (pochybného) dobra. Totiž pokud vztáhneme tyto desítky případů ročně k jejich předimenzovanému odhadu 12 – 20 tisíc, pak se skutečně jedná o zlomky procent, promile případů. Jenže reálnější je odhad spíše kolem 7 tisíc, takže se v případě falešných obvinění jedná i po zahrnutí těchto odhadů minimálně o celé jedno procento. Takto vysoký podíl falešných obvinění se u většiny jiných násilných trestných činů nevyskytuje, poslankyně Kocmanová se tedy dopouští manipulace a šíření dezinformace, když tvrdí, že: „Je jich naprosté minimu, zhruba stejně, jako u jakéhokoli jiného trestného činu.“
Dle zkušeností kriminalistů existují poměrně dobře odhadnutelné případy, kdy je falešné obvinění mnohem častější než to skutečné. U rozvodových řízení a soudních tahanic bývalých partnerů o děti totiž figuruje křivé obvinění ze zneužívání či dokonce znásilnění ženy nebo dětí jako relativně častá zbraň žen proti bývalým partnerům. Skoro vždy se jedná o manželku, partnerku nebo její matku, kdo s takovým obviněním přijde. Při rozvodech u soudů jsou pak téměř vždy svěřovány děti do péče matky, ženu-samoživitelku tedy za křivé svědectví v psychicky náročném období jejího života do vězení žádný soud nepošle.
Ženě za takové jednání nehrozí téměř žádný trest. Stejně, jako je obtížné prokazovat trestné činy typu sexuálního násilí v domácnosti, obzvláště jsou-li ohlášeny až po letech, je stejně ne-li ještě více obtížné prokázat i falešné obvinění, které bylo učiněno s nějakým konkrétním úmyslem. Běžným trestem za toto jednání bývá podmínka, pokud se vůbec podaří věc prokázat – což je zajímavý paradox, který se týká i znásilnění. Pirátka Kocmanová ve svém příspěvku správně tvrdí, že za křivé obvinění hrozí až tříletý trest – ovšem už nedodá, že jsou tyto verdikty velmi vzácné a jen nepatrné procento vymyšlených znásilnění se dostane až před soud. Ženy totiž podávají oznámení kvůli vymyšlenému znásilnění často na neznámého pachatele, takže tím nepoškodí konkrétní osobu. [17] Počty takových případů dle zkušeností kriminalistů v posledních letech rostou, ale velká část případů se nedostane do statistik, protože je neprůkazná.
Obviněný muž má jen velmi omezené možnosti, jak se bránit. Obvykle je z důvodu další ochrany obětí rychle zatčen, přichází tak o zaměstnání i kontakt se svým okolím, na dobu vyšetřování i soudního líčení je zcela oddělen od své rodiny. Takto může být vězněn několik měsíců, v krajním případě i rok, což je samo o sobě psychicky devastující, obzvláště pro nevinného. Součástí šetření jsou i ponižující sexuologická vyšetření na různé deviace. Takový muž bývá společensky naprosto zničen, čemuž často dále dopomáhají i samotné ženy šířením pomluv v jejich okolí, není proto divu, že velká část obviněných nakonec v bezvýchodné situaci spáchá sebevraždu.
Toto je věc, na kterou v diskuzích upozorňují především muži – že některé ženy mohou zneužívat svého disproporčně výhodnějšího postavení v případě takovýchto sporů. Již dnes známe celou řadu případů zcela účelových falešných obvinění. [10, 11, 17] Kdo na tato fakta upozorní, je aktivisty jako pirátka Kocmanová manipulativně označen lháře a misogyna, který údajně zlehčuje problematiku znásilnění. Nerovnost pohlaví a značná míra nespravedlnosti v této oblasti zjevně aktivisty netíží, naopak jsou to oni, kdo existující problém marginalizují.
Mýtus třetí: Oběti se bojí necitlivého zacházení policie i justice
Je nepochybně pravdou, že se jedná o velmi citlivé téma. Kriminalisté i aktivisté se shodují v tom, že velká část (udává se 60 – 80 procent) případů je spácháno osobou blízkou či oběti známou. [5, 13, 14] Často se jedná o rodinné příslušníky a nezletilé osoby, takže je vcelku jasné, proč nahlašování takových případů vázne. Současně téměř polovina případů je ohlášena s větším časovým odstupem, což dále komplikuje vyšetřování a může to vést k odložení případu pro nedostatek fyzických důkazů. [18] Tento problém se ovšem týká celého světa, nejedná se o české specifikum. Přestože aktivisté někdy tvrdí opak, objasněnost takových případů se v uplynulých letech pohybovala přes 60 procent, což není vůbec špatné. Objasněnost násilných trestných činů je kolem 50 procent, takže se jedná dokonce o nadprůměrný výsledek. [18]
Bývalá šéfka pražské mravnostní kriminálky Alena Kolářová, která se velkou část své kariéry u policie věnovala právě případům znásilnění, k těmto statistikám uvedla, že policie udělala v otázce práce s oběťmi velký pokrok. „My si uvědomujeme, že komunikovat s oběťmi nemůže každý policista, proto vznikly speciální útvary a policisté prochází speciálním školením,“ dodává Kolářová s tím, že v Česku nyní panuje celá řada společenských změn. „Není více znásilněných, jen se případy více dostávají na veřejnost,“ doplňuje ke statistice. [9]
Stran zmíněného necitlivého zacházení orgánů činných v trestním řízení se tedy opět dostáváme ke spekulacím. Takové případy nepochybně existují, jako ukázky případů špatné práce příslušných orgánů se zcela po právu objevují v médiích. Je ale otázkou, zda tvoří skutečně podstatnou část nebo dokonce většinu – což nevíme. Data ukazují spíše opak, naše společnost se mění a zjevně k lepšímu. I neziskové organizace zabývající se sexuálním násilím jasně říkají, že se oběti přestávají bát. Znásilnění už není tabu, důvěra v instituce zjevně neklesá. Počty případů také nerostou a pokud je případ v krátkém čase ohlášen, mívá nadprůměrnou objasněnost, příslušné orgány konají, pachatel je většinou odsouzen. Je to opět pouze manipulativní aktivismus, který věc zbytečně dramatizuje do „rozměrů skryté epidemie“ a práci těchto institucí zbytečně očerňuje. Jde o paradox, protože takto prezentované závěry aktivistů jsou v důsledku naprosto kontraproduktivní a oběti zbytečným strašením odrazují od nahlašování zločinů.
Tresty, které v souvislosti se znásilněním padají, jsou nízké a tento typ násilí často končí pouhou podmínkou
S tímto bodem zcela souhlasím. Tresty za sexuálně motivované násilí jsou obecně v Česku nízké a ve většině případů soud skutečně uděluje podmínku nebo spodní sazbu nepodmíněného trestu. Samotná definice a skutková podstata tohoto zločinu je nevyhovující. Jedná se přitom o zločiny s poměrně vysokou společenskou závažností a často fatálními důsledky. Apel na přísnější tresty a úpravu legislativy tedy naprosto podporuji, měl by ale být směřován především k zodpovědným politikům. Nová právní úprava by měla zahrnovat i vyváženější pohled na problematiku křivých obvinění.
Aktivisté neměří všem stejným metrem
Asi nebude překvapením ani to, že progresivní levice a zainteresovaní aktivisté mlží a nasazují dvojí metr, když se jim téma sexuálního násilí nehodí do krámu. Ve Feriho případě, nebo obecněji v případech násilí páchaného (cis-hetero bílými!) muži, je reakce těchto aktivistů radikální. Z jejich článků čiší zášť a jednoznačné odsuzování. I v článcích od Rychlíkové na téma Feri je zjevné přání, aby padl co nejtvrdší trest. Autorka už předem téměř se zápalem konspirátora věc hodnotí jako zmanipulovanou (samozřejmě vládnoucím patriarchátem), pokud takový trest nepadne. Takových článků o Feriho případu A2larm vychrlil opravdu mnoho a jakkoli jsou zajímavým vhledem do jeho života, z velké části se jedná pouze o názory lidí z jeho okolí, drby a několik vážných svědectví dotčených žen. [1, 2, 3]
Jiným případem byla Maruška Feryna, která je biologicky muž, ale obléká se a identifikuje jako žena a je trans-aktivistka. Dle obvinění sepsaného na Facebooku (bez oznámení na PČR) měla údajně v ženském safe-space Klinika znásilnit dvě dívky. Tehdy měli soudruzi z A2larmu plná ústa řečí o tom, že má být zachována „presumpce neviny“, v článku najdeme úderné a nepochybně zlehčující nadpisy typu „nevíme, co se stalo“ a soudruzi humbuk kolem aféry jejich trans-kolegyně označili za „mediální hyenismus“. [4]
Kauza Feryny byla nakonec zametena pod koberec, nedošlo ani na oznámení a vyšetřování PČR, což by se v jiných případech pochopitelně stát nemohlo. Údajné sexuální menšiny holt asi není možné kritizovat a podle aktivistů ženám asi nevadí, pokud je znásilní jiná žena… která má penis… a vypadá jako muž… a tak vůbec. Špatná prezentace posvátné menšiny nebo spřátelených aktivistů je nepřípustná a dvojí metr je běžná věc.
Podobným případem je i filmový kritik Kamil Fila. Ten je známým feministou a byl zvolen i gender-manem roku 2018. Bližší pohled na Filův soukromý život (který předvedl v lehce narcistním dokumentu Síla) však ukazuje, že jeho skutečný vztah k ženám je spíše toxický. Například stalkoval (sledoval) své ex-přítelkyně a velmi pochybně vyhledával i dívky na Tinderu. Zřejmě pro svou schopnost donekonečna opakovat ty správné feministické poučky, jakkoli se jimi zjevně nedokáže sám řídit, je pak paradoxně levicovými aktivistikami obdivován. Je produktem naší současné společnosti, podobně jako Feri, který je dle mého názoru archetypálním a velmi úspěšným predátorem, jehož amorální chování okolí dlouho tolerovalo. Recidivisté jako Feri tvoří asi třetinu všech sexuálních násilníků a Feri sám coby součást obhajoby zmínil, že neměl o pozornost žen nouzi. Aktivisté také neradi zmiňují fakt, že valná většina mužů jednoduše sexuální násilí nepáchá. Je-li ovšem chování několika velmi úspěšných predátorů považováno za normu a mnohé ženy ho zjevně i tolerují, pak je bohužel Feri a jemu podobní produktem, nikoli jen příčinou tohoto problému.
Je jistě dobře, že se tomuto tématu aktivisté a neziskové organizace věnují, ale zakládat společenskou diskusi nebo dokonce úpravu právních norem na manipulativních odhadech a zkreslování faktů je přinejmenším nelogické a neetické. Je opravdu paradoxní bojovat proti marginalizaci tohoto tématu tím, že sami aktivisté mlží o existujících problémech. Mnoho výše zmíněných nešvarů skutečně nepomáhá ani případným obětem.
Úvodní citaci z dílny soudružek Rychlíkové a Kocmanové bych si dovolil nově upravit tak, aby lépe odpovídala realitě:
„V Česku se pachatelé dopustí dle kvalifikovaných odhadů asi 7 tisíc znásilnění ročně. Nahlášen je ale pouhý zlomek – zhruba 700 případů. Nemalá část těchto obvinění je křivých, týká se 6 – 10 procent ohlášených případů. Tresty, které v souvislosti se znásilněním či falešným obviněním padají, jsou nízké a za tyto zločiny je udělována téměř vždy jen podmínka. Oběti znásilnění by se neměly bát necitlivého zacházení policie ani justice, situace se zlepšuje a objasněnost těchto případů je dobrá.
Někteří aktivisté, politici a novináři o tomto tématu doložitelně lžou a manipulují statistiky i veřejné mínění. Jejich cílem je věc zbytečně dramatizovat a problém zveličovat, což je nebezpečné a v důsledku často i neužitečné. Účel pro ně zjevně světí jakékoli prostředky…“
Zdroje:
1. Apolena Rychlíková: Ostře sledovaný proces – Dominik Feri hraje u soudu vysokou hru | Plus (rozhlas.cz)
2. Dominik Feri stane v úterý před soudem. Co vše tomu předcházelo? – A2larm
3. „Chování Dominika Feriho je veřejné tajemství.“ Ženy popsaly traumatizující zkušenosti s mladým politikem – A2larm
4. Znásilnění, věc veřejná? – A2larm
6. DATA: Křivých obvinění ze znásilnění je minimum. ‚V praxi jsem se s tím nesetkal,‘ říká advokát | iROZHLAS – spolehlivé zprávy
7. Trestný čin znásilnění – statistika – Policie České republiky
8. Ženy v Česku nahlásily nejvíc případů znásilnění za posledních 10 let. Odvahu jim dodává i MeToo | iROZHLAS – spolehlivé zprávy
9. Počet znásilnění v Česku stoupá. Policistka zmínila důvod | Blesk.cz
10. Expřítelkyně „tak trochu lhala“ a zničila mu život. Očištěný muž teď žádá dva miliony – Novinky
11. Žena osočila manžela z týrání. Soud ho očistil a odsoudil manželku – Novinky
12. Domaci-nasili-a-sexualni-nasili-v-roce-2021.pdf (vlada.cz)
13. Znásilnění vždy způsobí trauma. Oběti ho ale nenahlašují – Novinky
14. Ve většině případů znásilnění je pachatelem partner nebo manžel, říká Nejedlová | iROZHLAS – spolehlivé zprávy
15. Znásilnění v Česku: Oběti si po oznámení procházejí mnoha traumaty, falešná obvinění téměř nejsou | Reflex.cz
16. https://www.facebook.com/KlaraKocmanovaPiratka/photos/a.155441046787279/508023314862382
17.https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/jak-se-zeny-msti-partnerovi-obvini-ho-ze-znasilneni.A080820_080114_krimi_lpo
18. DPTX_2012_2_11220_0_282648_0_135172.pdf (cuni.cz)
19. Falešná obvinění ze znásilnění: Stačí pípnout a může mít na dlouhé roky zavařeno – Flowee
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!