Mezi mučedníky Církve v Rumunsku nacházíme opravdu světecké postavy, mezi nimiž září osobnost Mons. Vladimíra Ghiky, bukurešťského apoštola chudých a nemocných.
Narodil se 25. prosince 1873 v Konstantinopoli knížeti Ionu Ghikovi a šlechtičně Alexandrině Moretové. Jeho otec zastával úřad rumunského velvyslance u Osmanské říše a matka, kněžna Alexandrina Moret Blaremberg, pocházela z bourbonské dynastie. Vladimírův dědeček byl posledním vládcem rodu Ghika v Moldávii. Rodina se hlásila k pravoslavné církvi a v ní byl také Vladimír pokřtěn a přijal biřmování. Mladý Vladimír byl se svým bratrem poslán na studia na lyceum v Toulouse. Protože zde nebyla pravoslavná farnost, navštěvovali se svou chůvou protestantské bohoslužby, které mu však vzhledem ke své strohosti nepřirostly k srdci. Díky spolužákům se seznámil s katolickou vírou.
Po vzoru otce byl směrován k diplomatické kariéře – studoval v Toulouse a následně v Paříži. Vedle politických věd navštěvoval rovněž přednášky z medicíny, botaniky, umění, literatury, historie a práva. Po úspěšném studiu politických věd na fakultě v Paříži onemocněl v roce 1895 anginou pectoris, vrátil se do své vlasti a musel se vzdát diplomatické karié ry. V roce 1898 odešel za svým bratrem Dimitrijem, který působil na rumunském vyslanectví v Itálii.
Během pobytu v Římě se ještě více seznamoval s katolickou církví a rozhodl se pro vstup do ní. Zvláště jeho matka velmi těžce nesla jeho touhu po konverzi ke katolictví, snažila se mu tento krok rozmluvit, a dokonce intervenovala u vysokých církevních hodnostářů. Přesto neustoupil od svého záměru a 13. dubna 1902 byl oficiálně přijat do katolické církve. V rumunském tisku byl obviňován ze zrady. Později na otázku pravoslavného mnicha, který se ho zeptal, proč se stal katolíkem, odpověděl: „Abych byl ještě více pravoslavný!“ Rovněž započal studia teologie na tehdejší dominikánské koleji sv. Tomáše, budoucí papežské univerzitě Angelicum, kde v roce 1905 získal doktorát z teologie.
Ve službě chudým a nemocným v Bukurešti
Mladý Vladimír řešil velké dilema, protože se chtěl stát knězem či řeholníkem, zároveň však nechtěl způsobit zvláště matce další trápení, a proto na radu papeže Pia X. od tohoto záměru dočasně upustil a rozhodl se věnovat laickému apoštolátu. V Soluni, kam odjel na další studia historie a zeměpisu, poznává v roce 1904 sestru italské národnosti Vincenzu (Eleonoru Pucciovou) z kongregace vincentek, která se věnuje službě nemocným a umírajícím, a rozhodne se ji následovat. Vladimír založil z vlastního dědictví v Bukurešti roku 1906 bezplatnou zdravotní ambulanci Bethlehem Mariae a následně také nemocnici sv. Vincence z Pauly, první katolické charitativní dílo v zemi. Denně přichází dvě stovky potřebných – nemocných, chudých. Pro podporu získává ženy z vyšších kruhů rumunské společnosti. V domě působí lékař a Vladimír poskytuje duchovní útěchu. Když vyráží na ulici hledat potřebné, modlí se: „Pane, jdu nalézt jednoho z těch, které jsi nazval, že jsou Tebou samým. Dej, ať chvíle strávené u něho ve snaze pomoci mu přinesou pro něho i pro mne ovoce věčného života.“ V roce 1913 organizuje se sestrou Pucci lazaret, nemocnici svatého Vincence pro oběti cholery. Za těchto podmínek pomáhá spolu s řeholnicemi nemocným v oblasti Dunaje. V době první světové války uskutečňuje četné diplomatické mise a současně jako ošetřovatel pečuje o zraněné z rumunské i italské fronty.
Na pařížské periférii
Po první světové válce se Vladimír přestěhoval do Paříže, kde byl jeho bratr jmenován rumunským vyslancem a 7. října 1923 mu tehdejší pařížský arcibiskup, kard. Louis-Ernest Dubois, udělil v kostele lazaristů kněžské svěcení. Papež Pius XI. udělil otci Ghikovi povolení sloužit mši svatou jak v západním, tak ve východním obřadu, což odůvodnil jeho jedinečnou pastorační aktivitou. Papež jmenoval O. Ghiku v květnu 1931 apoštolským protonotářem a udělil mu titul Monsignore. Z papežova pověření vykonal několik diplomatických a misijních cest do Konga, Japonska, Austrálie, Argentiny, nikdy se však nestal pohodlným prelátem, ale zůstal „apoštolským tulákem“, jak jej později nazval papež Pius XII.
O. Ghika působil do roku 1939 v Paříži, a to především v dělnických čtvrtích Gentilly a Villejuif. Jako katolický kněz nebyl zpočátku v tomto převážně levicově laděném prostředí nejchudších příliš vítán, pouze svou opravdovostí a obětavostí postupně navazuje první kontakty a získává důvěru obyvatel. O. Ghika byl mužem hluboké modlitby, ale také praktického naplňování lásky k bližnímu. Založil zde dřevěnou boudu, jež se stala kaplí, a jeho přítomnost brzy přitahovala hlavně děti, jimž se začal věnovat.
Organizoval pro ně hry, zajímal se o jejich starosti, rodinné poměry a samozřejmě o jejich duchovní život. Rovněž si všímal starostí nejchudších, zpovídal, zaopatřoval, mnohé z těch, kteří se stal zapřisáhlými ateisty vlivem komunismu, anarchismu nebo i satanismu, přivedl zpátky k Bohu. Kolem rumunského kněze se utvořilo širší společenství, což pařížského arcibiskupa Jeana Verdiera přimělo k rozhodnutí založit v periferní čtvrti Villejuif novou farnost s kostelem sv. Terezie od Dítěte Ježíše. O. Ghika navázal četná přátelství i mezi intelektuály, např. s Jacquesem Maritainem a dalšími známými filosofy, literáty a výtvarníky, z nichž někteří nalezli díky němu cestu k víře. Už za svého života proslul jako světec svým asketickým zjevem s dlouhým vousem, svým ponořením do modlitby, obětavou službou. Často obětoval své modlitby za jednotu pravoslavné církve s katolickou církví a za obrácení komunistického Ruska ke křesťanství.
V létě 1939 odjel otec Ghika na návštěvu do Rumunska a po vypuknutí druhé světové války se již nemohl vrátit do Paříže. V září 1939 obdržel od pařížského arcibiskupa povolení usadit se v Rumunsku. Během válečného konfliktu se zaměřuje na pomoc uprchlíkům, nemocným, navštěvuje vězně, pomáhá obětem bombardování, aktivně rozvíjí dílo řeckokatolické církve v Rumunsku.
Neexistuje větší pocta než být vězněn pro Krista
Po nástupu komunismu v zemi i přes doporučení svých příbuzných, kteří odešli do emigrace, odmítl tuto možnost a rozhodl se zůstat ve službě potřebným ve své vlasti. Byl zbaven materiální základny – vyhnán ze svého domova, následně i z nemocnice svatého Vincence, přesto pokračoval ve svých pastoračních aktivitách mezi nejchudšími. Mnoho pravoslavných věřících přijal do katolické církve, pokřtil i velké množství Židů.
V této době jsou zatýkáni v Rumunsku katoličtí biskupové, likvidovány řády, i otec Ghika je sledován a považován za politického nepřítele. 18. listopadu 1952 byl při cestě, kdy jel zaopatřovat jednoho umírajícího, zatčen a převezen k dalším kněžím do vyšetřovací vazby a obviněn ze špionáže ve prospěch Vatikánu. Zde prožil tvrdé výslechy, mučení i přísliby propuštění, v případě, že opustí katolickou církev a stane se vstřícným „mírovým“ knězem, což jednoznačně odmítl. Po ročním trýznění byl obviněn z velezrady a v zuboženém stavu, kdy vážil kolem 50 kg, předveden před soudce a ve vykonstruovaném procesu 25. října 1953 odsouzen na tři roky. I ve vězení se modlí s ostatními vězni, obětuje své utrpení, povzbuzuje, dokáže se rozdělit i ze svého skromného přídělu jídla. Pro mnohé spoluvězně byl dle zachovaných svědectví v úděsných podmínkách jilavské věznice velkou posilou a nadějí na přežití. Osmdesátiletý otec Ghika zemřel ve věznici Jilava 16. května 1954. Krátce před smrtí pronesl ve věznici tato slova: „Neexistuje větší pocta než být vězněn pro Krista. Vězení je natolik posvátné místo, že bych se toho nikdy nebyl nadál.“
V roce 1968 byly jeho ostatky přeneseny na hřbitov Bellu v Bukurešti. Mons. Vladimír Ghika byl blahořečen papežem Františkem, beatifi kační obřad se konal 31. srpna 2013 v Bukurešti.
Autor je historik a pedagog, spolupracuje s Českou křesťanskou akademií a Ústavem pro studium totalitních režimů.
Seriál Mučedníci komunismu přebíráme z časopisu RC Monitor (15/2014)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!