Řeckokatolická církev v Rumunsku byla v roce 1948 komunistickým režimem zakázána, její biskupové, kněží i laici přinesli pro víru velké oběti. Jedním z uvězněných biskupů byl i Iuliu Hossu, jehož beatifikace se připravuje.
Iuliu Hossu se narodil 30. ledna 1885 v Milasul Mare v diecézi Făgăraş a Alba Iulia rodičům Janovi a Viktorii Hossu jako třetí ze šesti chlapců. Jeho otec, řeckokatolický kněz, pocházel z významného sedmihradského rodu, kde několik předků bylo významnými šlechtici a církevními hodnostáři a kněžími řeckokatolické církve. Iuliu vychodil obecnou školu v rodné obci a dále studoval na gymnáziích v Blaji a Targu Mures. Po svém rozhodnutí stát se knězem studoval v kněžském semináři v Cluji a Budapešti, následně na univerzitě ve Vídni a poté byl roku 1904 poslán do Říma. Zde v roce 1906 získal doktorát filosofie, o dva roky později z teologie. 27. března 1910 přijal ve svých 25 letech v Římě kněžské svěcení z rukou Msgre. Vasila Hossu, biskupa diecéze Gherla, který byl jeho strýcem. V následujícím roce dokončil svá studia a odjel do Rumunska.
V letech 1911 až 1914 působil v diecézi Gherla – pracoval jako protokolista, archivář, knihovník a později jako vikář a sekretář biskupa. V roce 1913 byl jmenován profesorem biblických studií Rumunské akademie. V létě 1914 podnikl studijní cestu do Německa a Francie a zúčastnil se jako delegát rumunského episkopátu Mezinárodního eucharistického kongresu v Lurdech. V době první světové války byl povolán do rakousko-uherské armády jako vojenský kaplan a sloužil v pastoraci nemocných a raněných rumunsky mluvících vojáků. 21. dubna 1917 ho papež Benedikt XV. jmenoval řeckokatolickým biskupem diecéze Gherla, Armenopoli, Szamos-Újvár, poté, co tento úřad složil jeho strýc. Konsekrován byl ve městě Blaj 4. prosince 1917 arcibiskupem Viktorem Mihaly de Apsa z diecéze Făgăraș a Alba Iulia.
Senátorem, apoštolským administrátorem Maramures, Oradea Mare
Po první světové válce se angažoval také politicky – v prosinci 1918 prosazoval na stotisícovém shromáždění v Alba Iulia připojení Sedmihradska k Rumunsku. Následně se stal také senátorem a angažoval se v otázkách školského zákona (1924), církevního práva (1928) a ratifikace konkordátu se Svatým stolcem (1929). Ve své diecézi Gherla usiloval o zklidnění po válce vyostřené národnostní i sociální situace, konsolidaci farností, církevního školství, prohloubení duchovního života kněžstva a laiků, podporoval poutě a katecheze mládeže.
V roce 1930 nechal papež Pius XI. přejmenovat biskupství Gherla, Armenopoli, Szamos-Újvár na Cluj-Gherla a diecézní sídlo přenést do Cluje. V letech 1930–1931 vykonával Hossu úřad prvního apoštolského administrátora nově zřízené diecéze Maramures, a to až do vysvěcení jejího biskupa Alexandra Rusu v lednu 1931. V září 1936 byl jmenován asistentem Papežského stolce. V letech 1941 až 1947 působil jako apoštolský administrátor diecéze Oradea Mare.
Plivli mu do tváře
V době, kdy byla severní část Sedmihradska připojena k Horthyho Maďarsku, podporoval utlačované, organizoval vydávání jídla pro chudé Rumuny i Židy, protestoval u maďarské vlády proti šovinistickým krokům. Kvůli těmto svým postojům se ocitl v nemilosti maďarských úřadů, musel opustit své biskupské sídlo, teologická akademie v Cluji byla zpustošena a dvakrát byl dokonce vystaven ataku – bylo na něj vystřeleno, napadl ho dav rozvášněných maďarských mladíků a plivli mu do tváře. Přesto nemlčel – když za druhé světové války probíhaly deportace Židů do vyhlazovacích táborů, protestoval proti tomuto jednání i biskup Hossu a apeloval na kněze, aby Židům aktivně pomáhali: „Obracíme se na vás, bratři, abyste Židům pomáhali nejenom v myšlenkách, ale také skutky. Dnes nemůže být větší svědectví víry či vlastenectví než pomoc těmto potřebným. Je to ten nejdůležitější náš současný úkol.“
Budu sdílet osud svých bratří
Po druhé světové válce získali s pomocí sovětské armády a bezpečnostních orgánu do svých rukou moc v Rumunsku komunisté – došlo k likvidaci opozičních politiků, abdikaci krále. Součástí jejich represivních opatření bylo také omezit římskokatolickou církev a zcela zlikvidovat řeckokatolickou církev a podřídit ji pod církev pravoslavnou. Tento scénář byl naplňován v průběhu roku 1948 a dokonán v prosinci, kdy byla řeckokatolická církev rozpuštěna. V rámci těchto opatření byl biskup Hossu přinucen koncem září 1948 opustit svou diecézi a byl mu přikázán pobyt ve vyhrazeném místě a zakázány návštěvy. 28. října byl zatčen a převezen do pracovního tábora v Dragoslavele k dalším řeckokatolickým biskupům. Poté byl převezen do internace v klášteře Căldăruşani, kde byli vězněni další řeckokatoličtí kněží, teologové, řeholníci. Od 25. května 1950 do 4. ledna 1955 byl vězněn v jednom z nejtvrdších rumunských kriminálů v Sighetu a podrobován trýznění. V této době mu bylo nabídnuto propuštění, a dokonce biskupský stolec, avšak v pravoslavné církvi, což odmítl. Následně byl převezen s dalšími řeckokatolickými biskupy do internace v Curtea de Arges. Zde byl znovu kontaktován čelnými komunistickými představiteli a bylo mu nabízeno místo metropolity pravoslavné církve v Moldavii – znovu odmítl, s tím, že je řeckokatolík. O tom, že byl komunistickým režimem v Rumunsku vnímán jako zvlášť „nebezpečný“ odpůrce, svědčí fakt, že i v době zmírnění útlaku církve v 60. letech byl v letech 1964–1970 dále internován v pravoslavných klášterech Ciorogârla a Căldărușani poblíž Bukurešti. Mohl sloužit mše, přijímat občas návštěvy, ale nemohl opustit klášter.
„Můj boj je u konce, váš pokračuje.“
Když se papežský vyslanec Giuseppe Chell pokoušel vyjednat s rumunskými úřady jeho propuštění, ty určily, že by biskup Hossu mohl odejít do Říma,
ale bez možnosti návratu zpět do Rumunska. Biskup tuto možnost odmítl se slovy: „Zůstanu tady, ve své vlasti, uprostřed svého lidu a budu sdílet osud svých
bratří – kněží a věřících. Neodejdu odsud.“ V květnu 1970 se jeho zdravotní stav velmi zhoršil, a proto byl převezen do nemocnice Colentina v Bukurešti, kde
Dvacátého osmého května 1970 zemřel. Jeho poslední slova byla: „Můj boj je u konce, váš pokračuje.“ Byl pohřben do rodinného hrobu na katolickém hřbitově Bello v Bukurešti. 7. prosince 1982 byly jeho ostatky exhumovány a přeneseny do vlastního hrobu. Přesto, že na dlouhá léta zmizel z veřejného působení, Církev na něj nezapomněla – 28. dubna 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (jako první kardinál Rumunska) a veřejně vyhlásil jeho jmenování v roce 1973. Jeho hrob se stal poutním místem mnoha věřících, kteří s nadějí očekávají jeho blahořečení
Autor je historik a pedagog, spolupracuje s Českou křesťanskou akademií a Ústavem pro studium totalitních režimů.
Seriál Mučedníci komunismu přebíráme z časopisu RC Monitor (19/2014)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!