James McSweeney se v časopise The Critic zamýšlí nad nabídkou a poptávkou elektřiny v době „zelenání“ Británie a dochází k poznání, že se tu požadavek na energii a kapacity na její výrobu začínají jaksi… rozcházet. Ale jistě tu musí být nějaký plán, že?
Podle National Grid (takový britský ČEZ) je množství elektřiny, které může Británie v daném okamžiku vyrobit přibližně 62 GW. Pokud odečteme přerušované (tj. často nedostupné) zdroje, jako jsou větrné a solární elektrárny, klesne toto číslo na 57,5 GW. To je o něco méně než špičková poptávka, což je nepříjemná skutečnost, která vysvětluje, proč společnost National Grid platí domácnostem za to, aby spotřebovávaly méně elektřiny. Do roku 2035 by plánované uzavření jaderných elektráren a postupné ukončení využívání plynu, ropy a uhlí (plus otevření elektrárny Hinckley C) snížilo toto číslo na 15,4 GW. To znamená, že nám chybí 43,6 GW – ekvivalent 17 jaderných elektráren typu Hinckley C. Při současném tempu výstavby by trvalo více než sto let, než by se tato ztracená výroba nahradila.
Bude poptávka stejná i v roce 2035?
Stručná odpověď zní „ne“. Vláda v současné době dotuje zavádění elektrických tepelných čerpadel a plánuje do roku 2035 zakázat prodej kotlů na zemní plyn. Výzkumníci z UCL nedávno modelovali dopad 90 % rozšíření tepelných čerpadel na základě (chladné) zimy roku 2010 a zjistili, že poptávka by prudce vzrostla na 130 GW – o 70 GW více než v případě plynových kotlů. Vláda naštěstí plánuje pouze 25-40% rozšíření do roku 2035, ale i tak to znamená nárůst poptávky o 19,5-31 GW.
Dále se musíme podívat na vliv elektromobilů. Zde jsou prognózy obtížnější. Vláda plánuje do roku 2030 zakázat prodej konvenčních benzinových a naftových osobních automobilů a dodávek a do roku 2035 povolit prodej hybridů „plug-in“, které se nabíjejí přímo ze sítě. Do roku 2040 chce, aby 100 % automobilů mělo nulové čisté emise.
Co to znamená pro vlastnictví automobilů? V prosinci tvořily elektromobily 33 % registrací nových automobilů. I kdyby tento podíl na trhu přestal růst, očekáváme, že do roku 2029 bude 14 % automobilů na elektrický pohon. Pokud poměr prodejů elektromobilů a hybridů zůstane stejný i po zákazu v roce 2030, očekávali bychom, že v roce 2035 bude téměř 50 % vozidel tvořit elektromobily. To vše je velmi spekulativní – může se stát, že nedostatek lithia a rostoucí náklady na elektřinu povedou britské motoristy k napodobování svých kubánských kolegů, kteří od revoluce v roce 1959 neustálé opravují a vylepšují své staré bouráky… Na druhou stranu může zavírání pump, nedostatek mechaniků a vládní pobídky tlačit na vlastnictví opačným směrem.
Plán neexistuje
Výzkum týmu z Berkley, který se zabýval dopady padesátiprocentního rozšíření elektromobilů na rozvodnou síť na západním pobřeží USA, zjistil, že pokud by se většina lidí rozhodla pro „chytré nabíjení“ v hodinách s nízkou spotřebou, zvýšila by se poptávka ve špičce o 25 % (tj. o 27 GW).Ve Spojeném království to znamená přibližně 6 GW. Společnost National Grid ESO je ohledně rozšíření elektromobilů optimističtější než já; předpovídá, že do roku 2035 se poptávka zvýší o 7,5-10 GW s inteligentním nabíjením (a 10-20 GW bez něj).
Dohromady by tedy elektromobily a tepelná čerpadla zvýšily špičkovou poptávku do roku 2035 na nejméně 84 GW (a to bez započítání růstu populace nebo rostoucího využívání klimatizace). To znamená, že nám chybí 68,6 GW – ekvivalent 27jaderných elektráren Hinckley C. Jednoduše řečeno: to za 12 let to nemůžeme vybudovat.
Musí přece existovat nějaký plán, ne? Člověk by si myslel, že vypnout 73 % sítě a zároveň nutit všechny, aby si kupovali elektrické kotle a auta, není rozhodnutí, které by politik udělal z rozmaru nebo kvůli tiskové zprávě.
Po důkladném prozkoumání této záležitosti mohu potvrdit, že žádný plán neexistuje.
Něco se vymyslí…
Vládní strategický dokument pro rok 2035 se nepokouší odhadnout špičkovou poptávku a nezmiňuje se o přerušované spotřebě. V nejlepším případě se vágně zmiňuje o technologiích dlouhodobého skladování „v raných fázích vývoje, které se mohou ukázat jako převratné“. Jaké jsou to technologie? Jak jich do 12 let zavedeme tisíce gigawatthodin? Čtenář je nucen hádat jako odmítnutý nápadník.
Loňská britská strategie energetické bezpečnosti tvrdí, že „dostatečně velkou základní zátěž spolehlivé energie pro náš ostrov můžeme zajistit pouze využitím jaderné energie“, ale zároveň přiznává, že do roku 2050 budeme schopni vybudovat „pouze 24 GW“. Nepokouší se prozkoumat důsledky těchto dvou tvrzení.
Zpráva Výboru pro klimatický audit Dolní sněmovny o energetické bezpečnosti je ještě nedbalejší, neboť tvrdí, že potřeby Spojeného království v oblasti energetické bezpečnosti lze uspokojit pomocí větrné energie, a neobsahuje ani jednu část, která by se zabývala přerušovanou dodávkou energie. Tři použití tohoto termínu ve zprávě skutečně naznačují, že autoři nerozumějí tomu, co znamená.
V některých politických dokumentech se hovoří o schopnosti plynových generátorů zůstat v provozu díky využití zachycování a ukládání uhlíku (CCS) k odčerpávání produkovaného CO2. Tato technologie se ve velkém měřítku nepoužívá nikde na světě, a to z dobrého důvodu. V roce 2021 vypustily britské plynové elektrárny 59,6 milionu tun CO2, což odpovídá 156 % objemu ropy, kterou jsme vytěžili ze Severního moře. Řešení CCS by vyžadovalo, abychom vytvořili infrastrukturu pro shromažďování tohoto plynu, jeho stlačování, přepravu na ekvivalent ropné plošiny na moři a jeho čerpání do podzemí. Při zvažování praktických možností a nákladů na vytvoření této infrastruktury pro „reverzní ropu ze Severního moře“ mějte na paměti, že bychom museli zdvojnásobit naši instalovanou výrobu plynu, abychom zohlednili jak rostoucí poptávku, tak skutečnost, že elektrárny využívající CCS spalují o 10 až 15 % více plynu, aby vyrobily stejný výkon. Nenacházím žádné důkazy o tom, že by se vláda chystala v dohledné době pustit do tohoto odvážného dobrodružství.
To vše vyvolává otázku: jak je možné, že si nikdo nevšiml blížícího se okraje útesu?
Nemají potuchy…
Ve skutečnosti ano. V roce 2017 byl profesor Dieter Helm přizván, aby pro vládu provedl nezávislý přezkum nákladů na energii. Jeho zpráva poukázala na selhání zálohování obnovitelných zdrojů energie a odhadovala, že kdyby recese nepotlačila dlouhodobý hospodářský růst, došlo by ke katastrofálnímu selhání sítě již v polovině roku 2010. Pro svá zjištění byl napaden vládou sponzorovaným Výborem pro změnu klimatu (CCC) a ignorován politiky. Podobný osud potkal i statečný pokus Instituce mechanického strojírenství (Institution of Mechanical Engineers), který se snažil vyvolat debatu o tomtéž.
Když jsem měl před dvěma týdny příležitost položit otázku ohledně nedostatku energie parlamentní skupině poslanců všech stran, setkal jsem se s nepochopením rozdílu mezi roční a špičkovou poptávkou. Nikdo neměl ani mlhavou představu o rozsahu problému a o tom, co je třeba vybudovat. Poslanec Chris Skidmore – autor nedávného Net Zero Review – se zdál být zmatený z mé série dotazů a zopakoval svůj požadavek na rychlejší snižování spotřeby fosilních paliv.
Smutnou skutečností je, že většina poslanců není vystudovanými inženýry – ve skutečnosti polovina z nich nedokáže pochopit základní termíny. Očekávat od nich, že budou mít přehled o 22 organizacích odpovědných za energetickou politiku, je příliš velké očekávání. Čím složitější je byrokracie, tím více se politici spoléhají na ujištění jmenovaných odborníků.
Spirála lži
V tom spočívá problém – jak jsem již dříve uvedl, úředníci mají zákonnou povinnost plánovat tak, aby mohli splnit uhlíkové rozpočty. Na nepříjemné překážky reagují falšováním čísel. CCC, o kterou se vláda opírá, pokud jde o prognózy, je organizace obsazená klimatickými aktivisty, která byla přistižena při lži.
Podniky se zase řídí vládními pobídkami. Parlament se hemží lobbisty, kteří chtějí poslancům nabídnout svůj nejnovější ekologický projekt a získat dotace. Velcí producenti ropy, kteří se stali rukojmími politiky díky povolování těžby v Severním moři a neočekávaným daním, ochotně hlásají svou ochotu podílet se na nepravděpodobných projektech, aby si vytvořili politický kapitál a vydělali na veřejných penězích. Někteří z nich dokonce sponzorují parlamentní skupiny, aby se dostali do hry.
Tyto faktory dohromady vytvářejí ekosystém, v němž jsou lidé, kteří energetické politice nerozumějí, povzbuzováni k tomu, aby na radu lhářů přetvářeli základy naší společnosti.
Jak z toho ven?
Letos v zimě jsem doufal, že varování společnosti National Grid před blackoutem politiky probudí. Mýlil jsem se. Nyní se zdá, že to dokáže jen skutečný průšvih. Nedávné události naznačují, že toto zúčtování nemusí být daleko. V prosinci prudký nárůst poptávky po tepelných čerpadlech téměř vyřadil celou východní část americké národní sítě. Katastrofě se podařilo zabránit jen díky rychlému uvažování místních dispečerů, kteří v Karolíně nařídili průběžné výpadky.
Velká Británie je na tom ještě hůře. Loni v létě se Londýn jen o vlásek vyhnul výpadku díky nouzovému přesměrování energie z belgických jaderných elektráren. Tyto elektrárny byly od té doby odstaveny. K „událostem s nízkou frekvencí“, které znamenají nedostatečné dodávky elektřiny, docházelo dříve jednou za měsíc, nyní k nim dochází prakticky každý den.
Selhání sítě v kombinaci s prudce rostoucími cenami energie si nakonec musí vynutit politické zúčtování. Až k tomu dojde, budeme muset vést střízlivý rozhovor o tom, jak se stalo, že se naše politická třída rozhodla vsadit budoucnost naší země na počasí. Pokud se tak nestane, můžeme se ocitnout ve stejné situaci jako náš představovaný inženýr: choulit se v kabátě ve svém tmavém domě a chytat se matně vzpomínaného biblického verše z dětství: „Hospodina nebudeš pokoušet.“ To by se nám mohlo vymstít.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme