Smrt šestaosmdesátiletého trojnásobného italského premiéra, několikanásobného ministra (zahraničí, financí, zdravotnictví a ekonomického rozvoje) a zdaleka nejvýraznější osobnosti italské politiky posledních třicet let Silvia Berlusconiho (1936–2023) otřásla, tak trochu, nejen Itálií, ale i evropskou a světovou politikou. Nebyl takřka nikdo, kdo by tohoto státníka neznal, a mnozí z nich, včetně novinářů, se k jeho skonu a v té souvislosti i k jeho „životu a dílu“ tak či onak vyjádřili. Nekrology a vzpomínky to byly věru pestré, přesně takové, jaký byl i veřejný a soukromý život tohoto podnikatele, mediálního magnáta, politika a milovníka všeho, do čeho se kdy pustil. Teď vám nabízím ten svůj.
Berlusconi jako ztělesnění všeho italského
Když jsem si včera večer sám pro sebe, s italským červeným ve sklence a olivami v misce na stole, rekapituloval Berlusconiho život a kariéru a když jsem si kladl otázku, co pro něj bylo nejcharakterističtější, dospěl jsem nakonec k na první pohled možná zdánlivě banálnímu, ale nepopiratelnému závěru, a sice k tomu, že to byla jeho právě „italskost“. Silvio Berlusconi byl opravdu ve všem, co podnikal (prakticky vždycky s velikým, alespoň dočasným úspěchem) dokonale „italský“. Co přesně tím myslím a co všechno se za tím „skrývá“?
Předně se jednalo o nepokryté nadšení, které z něj prakticky pořád (až na okamžiky nejvypjatějších krizí, kdy, přirozeně, není „do zpěvu“ nikomu, a proto nebylo ani Berlusconimu) doslova čišelo. Na prvním místě šlo o podnikání (vystudovaný právník Berlusconi vlastnil již v mládí firmu Edilnord, která v první polovině šedesátých let vydělala jmění na výstavbě severomilánského předměstí, mimo jiné díky politickým konexím a „přátelství“ s vlivnými lidmi, s nimž to SB vždy „uměl“), ale také o média (Berlusconi byl první politik, jenž uspěl díky vlastnictví médií a díky tomu, že je dokázal efektivně využít v politických kampaních), o fotbal (jedna z největších národních vášní, která na Apeninském poloostrově vzbuzuje takové emoce, že si to u nás – kde se občas sejdeme po vzácných vítězstvích „naganského“ typu na Staroměstském náměstí – většina lidí neumí představit), o jídlo a pití (Italové viděli Berlusconiho tolikrát jíst a pít „národní“ jídla a nápoje, hlavně víno, až mohli nabýt dojmu, že nedělá nic jiného) a, v neposlední řadě, o krásné dívky a ženy (prakticky všeho věku, všech barev pleti a všeho sociálního postavení, v tom byl Berlusconi mimo jakoukoli pochybnost naprostý demokrat), na což nakonec v politice do jisté míry doplatil.
Důležitý byl také specificky „italský styl“, jakým se Berlusconi prezentoval a který si rovněž jaksepatří užíval. I tento styl byl okázale, pro cizince často až nesnesitelně či nepochopitelně („Jak toto může, proboha, někomu imponovat?“ ptali se nezřídka i někteří moji kamarádi) „operní“ či spíše „operetní“ („V italštině zní všechno jako v opeře,“ jak říkala s viditelným nadšením Pamela Piggottová ve slavném filmu Billyho Wildera „Avanti“ neboli „Nebožtíci přejí lásce“; 1972), zkrátka bombastický až řvavý.
To, čemu se v zahraničí nezřídka vysmívali a co ironizovali, ale mělo ve skutečnosti svůj hluboký smysl. Jednak to odpovídalo Berlusconiho nátuře, jednak to bylo určeno (s geniální vypočítavostí) nikoli Britům, Němcům či Švédům, nýbrž Italům. Právě jim totiž televizní magnát a bavič „šil“ svoji politiku a svůj politický styl „na míru“ a ve finále to byl on, nikoli jeho domácí a zahraniční kritikové, kdo uspěl.
Politika, politika a zase politika
Popravdě řečeno není divu, že nesmírně ambiciózního a po úspěchu (za každou cenu) toužícího, teatrálního Berlusconiho již od mládí přitahovala politika. Zda a jak by se mu v politice dařilo v zemi s tradičním, pevně hodnotově založeným politickým systémem, je těžké říct.
Vzhledem k jeho schopnosti dělat si přátele a klienty napříč politickým spektrem (o úspěchu již zmíněné firmy Edilnord se mluvilo mimo jiné díky „přátelství“ SB se socialistickým politikem Bettinem Craxim, premiérem v letech 1983–1987, jehož v devadesátých letech zničily korupční skandály v souvislosti s akcí Čisté ruce – Mani pulite) nicméně soudím, že by uspěl i tak.
Berlusconimu ovšem přálo štěstí i v politice. Když se v Itálii na počátku devadesátých let rozpadl v důsledku opakujících se korupčních a dalších afér politický systém, založený na střídání klasických pravicových (křesťanští demokraté) a levicových (socialisté) stran, vznikl prostor pro nové politické subjekty, a byl to právě Berlusconi, jenž dokázal tohoto mocenského vakua mistrovsky využít.
Způsob, jakým po založení vlastní politické strany Vzhůru, Itálie! (Forza Italia), jež byla od počátku tzv. business-firm party (tj. strana-firma) a catch-all party (ano, právě odtud čerpal inspiraci český expremiér Andrej Babiš), ovládl politický život v zemi, byl impozantní a ohromující a jeho vliv – bez ohledu na pády a opakované vzestupy a zmrtvýchvstání dlouhotrvající až (zejména pro politické oponenty) nekonečný.
Berlusconi, jenž svým arogantním, křiklavým až ohlušujícím, ale i oslnivým, a proto pro mnoho Italů přitažlivým politickým stylem, zastínil takřka všechny ostatní politiky, se stal celkem třikrát premiérem (1994–1995, 2001–2006 a 2008–2011), přičemž několikrát zastával současně i další ministerské funkce (viz začátek textu), což ho učinilo nejdéle sloužící hlavou exekutivy Itálie od druhé světové války.
Jeho ambice a plány, jak v rámci Itálie (odstranění korupce, konsolidace státních financí, všestranný rozvoj země atd.), tak v Evropě sice většinou zůstaly pohříchu na papíře a skutečnost se od nich (často až dramaticky) lišila, přesto si ale po více než čtvrtstoletí udržel pevné voličské jádro a oddané sympatizanty ze všech sociálních skupin. Svým způsobem jej měli rádi (ať už to mysleli jakkoli) i někteří Italové, kteří mu ve volbách hlasy nedávali, a to je co říct.
Problematický politický odkaz
Politický odkaz zesnulého Silvia Berlusconiho nicméně je a zůstane problematický. Nešlo jen o nenaplněnost většiny slibů, které dal lehkovážně a bezskrupulózně voličům (o čemž jsem psal výše) a o zčásti přitažlivý, zčásti odpudivý (kabaretní) politický populistický styl.
Primárně šlo o síly, s nimiž se Berlusconi během své kariéry spojoval. Například politické partnerství s nacionalistou Gianfrankem Finim, jenž v některých ohledech navazoval na italské postfašistické politické dědictví, či s Umbertem Bossim, šéfem separatistické Ligy severu, část nejen levicové veřejnosti děsila, stejně jako urputnost jeho politického stylu, prolhanost a sklony k velikášství a k autoritářství, jakkoli nikdy nepřekročily mantinely demokratické politiky (v její italské podobě).
Část veřejnosti odpuzovaly taktéž Berlusconi skandály, obvinění a takřka nekonečné soudní procesy. Obviňování (nikdy neprokázané) ze spolupráce s mafií, z daňových podvodů, z falšování účetnictví, z křivého svědectví, o sexuálních avantýrách a skandálech nemluvě.
Ačkoli byl několikrát odsouzen, do vězení Berlusconi nikdy nenastoupil, dokonce ani v případě tzv. Rubygate (sex s nezletilou marockou zpěvačkou Ruby Rubacuori). Pochybnosti vzbuzovali také jeho někteří zahraniční přátelé.
Berlusconi byl na jedné straně přítelem amerického prezidenta George Bushe mladšího (v úřadu 2001–2008) či britského premiéra Tonyho Blaira (ve funkci v letech 1997–2007), současně ale i ruského prezidenta Vladimira Putina (ne že by byl ze západních státníků jediný, podobně se k Putinovi chovali prakticky všichni němečtí kancléři; SB ale na rozdíl od nich „přátelství“ s Putinem neukončil ani po ruské invazi na Ukrajinu v loňském roce), či libyjského diktátora Muammara Kaddáfího (ani v tomto případě nebyl, samozřejmě, zdaleka jediný).
Politikové spojení – v pozitivním slova smyslu – s projektem evropské integrace byli vůči Berlusconimu spíše (někteří hodně) skeptičtí, jednak pro jeho údajný či skutečný „nacionalismus“ (zda SB byl, či nebyl nacionalista je na delší text, který třeba jednou napíšu), jednak pro způsob, jakým řídil italskou ekonomiku (právě Berlusconi je obviňován, v některých ohledech oprávněně, z rozvratu italských státních financí), stejně jako pro nevybíravou kritiku nastupujícího progresivismu a „woke mentality“, která je pro dnešní Evropskou unii, zejména pro „staré členské země“, příznačná.
Muž, na něhož se bude vzpomínat
Vítězství politické strany Bratři Itálie (Fratelli d’Italia) současné premiérky Giorgie Meloniové z roku 2022 muselo být pro Berlusconiho, odstaveného již od skutečné moci, na jedné straně satisfakcí, současně ale i zklamáním – racionální a pragmatická Meloniová mu totiž neumožnila politický comeback do vládních úřadů, na nějž ostatně SB nestačil ani fyzicky (a nejspíš ani mentálně). Smrt v šestaosmdesáti tak byla pro Berlusconiho svým způsobem milosrdná, neboť jej ušetřila konce, který si pro sebe určitě nepřál.
Ať už umíral s myšlenkami na cokoli, v jednom ohledu mohl být, myslím, spokojen. Vzhledem ke všemu, co v životě, ať už v podnikání či v politice, vykonal, bude mužem, na něhož budou (nejen) Italové dlouho vzpomínat a nejednomu z nich se po něm čas od času zasteskne. Zda právem, či nikoli, ukáže s větším časovým odstupem až soud dějin.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme