Jak transgender hnutí posiluje stereotypy o ženách a mužích.
Dnes budu poněkud kontroverzní. Chtěl bych si položit otázku, zda muž může vědět, že je ve skutečnosti ženou, nebo žena, že je mužem. Tedy zda někdo může dojít k poznání, že se narodil do špatného těla.
Ano, samotná tato otázka zpochybňuje základní dogma transgenderového hnutí. A je to hnutí navýsost dogmatické. Jak vidíme v zahraničí, jeho hlavní strategií není vítězit v diskusi, ale diskusi umlčovat, působit mocensky. Lze to demonstrovat na tom, jak nakládá s názorovými oponenty. Hlavní strategií je označit je za bigoty či transfoby, protože jakmile z někoho uděláte nenávistného fašistu, již není potřeba se vypořádat s tím, co říká. Zdá se, že jedním z hlavních nástrojů prosazování cílů transgenderového hnutí je vynucování všeobecné akceptace politicky korektní mluvy.
Ale zpět k naší otázce. Jsem přesvědčen, že odpověď je jednoduchá. Ne, nemůže.
Upřímně, nemáme přeci ani představu, co to znamená, chápat sebe jako muže a ženu. Budu-li staromódně věřit na objektivitu biologického pohlaví (to je další z kategorií, která dnes bývá zpochybňována, byť prozatím spíše marginálními kruhy), pak jsem mužem. Ale že bych věděl, co znamená, cítit se být mužem? Prostě mužem jsem.
Muž se nemůže cítit jako žena, když jí není. Pouze si může z vnějšku představit, jaké to asi je. Pokud se s něčím identifikuje, tak se svojí fantazií. Fantazií založenou patrně na stereotypu.
A to je asi největší paradox transgenderu. LGBT hnutí přeci bojuje proti stereotypům a genderové normy chápe jako sociální konstrukt. Přeměna muže v ženu se zdá být největším myslitelným pokoření genderových stereotypů. Jenže ve skutečnosti je to přesně naopak: je jejich potvrzením.
Při samotném určování, zda je někdo „uvězněn“ v těle opačného pohlaví, se často vychází z těch nejprimitivnějších stereotypů. Krásně se to projevuje na příbězích dětí, jež byly označeny za transgender (a ze zahraničí víme, že se to stalo i v případě tříletých). Chlapeček se rád obléká do růžové, nehraje si s autíčky, rád by jednou byl zdravotní sestrou, nechce se prát a možná má i nějaké plyšáky. Tak bude asi dívkou, která se narodila do špatného těla.
Skutečně musí být všichni kluci stejní?
Nemám v úmyslu zpochybňovat těžkosti, jimiž procházejí osoby, jež vnitřně nepřijaly své tělo. Je to jistě skutečné a trýznivé duševní utrpení. Společnost by měla hledat cesty, jak je zmírnit či odstranit.
Řešením ale není namlouvat si, že muž může vědět, že je ženou. Nemůže, protože jí není a ani se jí stát nemůže.
Převzato z blogu Jakuba Kříže
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
