Myanma – a nebo také po staru Barma – mohla být jednou z nejbohatších zemí světa. Má téměř všechno, co k tomu potřebuje: energeticky cenné suroviny, vzácné materiály, je zásadním vývozcem týkového dřeva, je turisticky atraktivní. Již od svého vzniku v roce 1948 však trpí neduhy v podobě brutálních etnických konfliktů, slabých vlád a parlamentů, dominantní armády a selhávající ekonomiky. V poslední době se k nim přidal další neduh. Syndrom nerealistických očekávání vložených do jedné osoby – Aun Schan Su Ťij, lídryně Národní ligy pro demokracii a nositelky Nobelovy ceny míru.
V listopadu 2020 se uskutečnily teprve druhé plně svobodné volby od formálního konce junty (vojenské vlády) v roce 2011. Volby probíhaly na všech úrovních federálního státu – do státních komor i obou komor federálního parlamentu. Celkem k mání bylo 1117 volených funkcí. Po sečtení výsledků obsadila hlavní demokratická síla v zemi, Národní liga pro Demokracii (NLD), 920 křesel. Enormní vítězství, které překonalo rekord NLD z let 2015 a 1990, nepřijala armáda. Její civilní odnož, Svazová strana Solidarity a Rozvoje (USDP), ve volbách pohořela.
Prohráli jsme? Přebíráme moc!
Postupně jak armádní složka, tak civilní složka tohoto dlouholetého konglomerátu zájmů a producenta obskurních a násilnických junt, začaly podávat po volbách stížnosti. Tu ke Svazové volební komisi, tu k Nejvyššímu soudu Svazu Myanmy. Volební komise žádné zásadní a rozsáhlé volební podvody nezaznamenala, Nejvyšší soud už verdikt vynést nestihl. Vrchní velitel armády začal v rozhovorech zmiňovat, že možná zasáhnou.
Tyto kryptické výhrůžky se naplnily na přelomu ledna a února tohoto roku. Su Ťij z pozice „státní rádkyně“ (kvazi-premiérský post stvořený čistě pro ni, jelikož Ústava nepovoluje kandidaturu na prezidenta nikomu, kdo byl ve svazku s cizincem a manželem Su Ťij byl Brit) a prezident, včetně mnoha ministrů a členů parlamentních komor za NLD, byli zadrženi. Armáda převzala moc, k čemuž má dokonce právní podklad v podobě článku 418 Ústavy z roku 2008.
Armáda drží společensky významnou roli paradoxně i kvůli otci Su Ťij, generálovi Aun Schanovi, který ji se svými druhy založil ještě před vznikem Myanmy v roce 1948. Stal se jakýmsi barmským „Tatíčkem Masarykem“, akorát s tím rozdílem, že před vznikem státu byl společně s řadou ministrů přechodné vlády zavražděn. Od té doby se potácela Myanma v porodních bolestech nově vzniklého státu. Nevyrovnala se s tím dodnes. Jen v letech 1948 – 1962 a následně 2011 – 2021 zažila Myanma období alespoň vzdáleně připomínající pokus o demokracii. To je necelé čtvrtstoletí z celkových 73 let, kdy tento stát existuje nezávisle na britské koloniální moci.
Dáma v nesnázích
Politická tragédie Do Aun Schan Su Ťij spočívá v neřešitelném dilematu – kdo umí bořit, nemusí být předurčen k budování. Jako nezbytný výkop k uvažování o jejím dilematu by mohla posloužit myšlenka, že disidentka Su Ťij a politička Su Ťij nejsou a ani nesmí být tytéž osoby.
Svědomí Myanmy a bojovnice za demokracii, za kterou se pálily svíčky a pořádaly happeningy pokaždé, kdy došlo k prodloužení jejího domácího vězení, získala postupně určitý podíl na moci ve státě, jehož současnou ústavu sepsali – překvapivě – sami vojáci. Spektakulární výsledky voleb v dubnu 2012 (doplňující volby), listopadu 2015 a listopadu 2020, kdy NLD jenom konstantně zvyšovala své zisky, neotřásly hlavním pilířem moci ve státě – armádou. Ta si v Ústavě z roku 2008 ušila strukturu rozhodování na míru: bez ohledu na demokratické volby drží představitelé armády čtvrtinový podíl v obou komorách federálního parlamentu, k tomu navíc post federálního Viceprezidenta a pozice silových ministrů (obrana, vnitro). I kdyby nakrásně vyhrála všechna křesla krom těch vojensky vyčleněných, nedokázala by změnit ústavní systém bez jakékoli kooperace s armádou. Ať už učinila Su Ťij politicky cokoliv, bylo jisté, že pro armádu půjde o zásah do jejího soukromého impéria, zároveň společenství zemí na Západě bude kritizovat naprosto nedostatečné kroky při již tak nesnadném procesu demokratizace. Nehledě na fakt, že v NLD se ani za těch deset let poměrně klidné existence nenašel nástupce Su Ťij, natož plnohodnotná nová generace politiků. Pozorovatelé hovoří o utajeném kabinetním rozhodování, o nedůvěře Su Ťij vůči všem. Je to na jednu stranu i lidsky pochopitelné. Strávila více než 20 let v domácím vězení, junta ji neumožnila ani poslední rozloučení s vlastním manželem, syny neviděla vyrůstat, neměla šanci se podílet na jejich výchově. Věk a fyzické schopnosti hrají také roli. Šestasedmdesátiletá Su Ťij si přece nemohla myslet, že bude řídit Myanmu napořád.
Její komunikace k etnickým čistkám muslimských Rohingů obraz nekompromisní bojovnice za svobodu na Západě poškodila. Ignorace nebo špatně skrývaná nerozhodnost vyvolaly pobouření mezi jejími podporovateli. Hudebník Bob Geldof onálepkoval barmskou lídryni jako služku genocidy. Dokonce se vzdal Ceny svobody udělované městem Dublin, aby s ní nemusil sdílet jednu skupinu laureátů. Maajid Nawaz, intelektuál a zakladatel spolku Quilliam, sice na svých profilech na sociálních sítích nabádal k racionálnímu uvažování o tématu, sám se však neudržel na uzdě a jednoduše spojil Su Ťij s organizací genocidy Rohingů. V atmosféře šablonovitých příběhů zapadá limitovaná role jakkoli slavného a morálně pevného jedince v řešení desítek let trvajících problémů a politický a společenský kontext zruinované země.
Osobní přítomnost „státní rádkyně“ při projednávání případu genocidy Rohingů, vzneseného státem Gambie u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, pak nasadila pošramocené pověsti korunu. Otázka je však někde jinde: mohla si dovolit cokoliv jiného? Kdyby se postavila veřejně proti činům armády vůči odbojným menšinám, oblastem či celým státům federace již v roce 2017, možná bychom dnes hovořili o převratu z roku 2017.
Balkanizace Barmy?
Málokde čteme nebo slyšíme o destrukčním vlivu převratu na etnické konflikty v Barmě. A rozhodně nejde pouze o mediálně známý konflikt v Arakanském státě a s tím spojené genocidy muslimské menšiny Rohingů. Země, která se oficiálně jmenuje „Republika Svaz Myanmy“ (Republic of the Union of Myanmar), je alespoň na papíře federálním státem. Jeho jednotlivými komponenty je sedm států a sedm oblastí. Zvláště některé státy a oblasti jsou dějištěm různých násilností páchaných armádou. V některých z nich dokonce probíhala (nebo stále probíhá, záleží na metodě zkoumání) jedna z nejdéle trvajících občanských válek na světě – Karenský stát na hranicích s Thajskem. Dále zde máme pokusy o odtržení v Šanském státě, bojůvky na jihu i na severu země, a pak samostatnou tragickou kapitolu menšiny Rohingů. Armáda rozhodně nemá pozitivní vztah k právu na sebeurčení těchto národností, dokonce ani v podobě omezené decentralizace. Můžeme být svědky oživení spících sopek konfliktu i vzplanutí zcela nových.
Vždyť práva jsou jenom na papíře. Pravidla k jejich dodržování si píše armáda, sama si je upravuje dle potřeby, arbitrárně rozhoduje o jejich porušování i důsledcích z toho vyplývajících. Kdo chce vládnout v Myanmě, bude muset vyřešit otázku vojensko-civilní vlády. Jak ale nastavit pravidla hry pro všechny aktéry, když jeden z nich se cítí být nad ostatními?
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!