U příležitosti svátku sv. Václava poskytl Konzervativním novinám rozhovor kardinál Dominik Duka. Připomněl nejen svatého Václava a jeho význam při naši státnost, ale i svatováclavské milénium z roku 1929, které přineslo uklidnění ve vztazích mezi církví a státem a nebezpečí, které křesťanským hodnotám hrozí dnes. A také o tom, zda prezident Zeman změnil svůj názor na svatého Václava.
Před dvěma lety jste měl takové burcující kázání. Přineslo Vám mnoho přátel i nepřátel. Měnil byste něco?
Bylo to kázání, které trochu provokovalo, ale pak mě trumfnul letos profesor Piťha (smích). My ten letošní svatováclavský rok budeme chápat v jiném kontextu. Připomněli jsme si svatováclavské slavnosti v duchu osmičkového roku a význam svatováclavského kultu pro vznik republiky. V tom letošním devítkovém roce nám to připomíná 90 let od roku 1929, což v naší zemi byl rok, který byl poznamenán oslavami milénia zavraždění sv. Václava. Byl to rok dostavby katedrály svatého Víta. A byl to také rok první dekády Československé republiky, která byla poznamenána zbořením mariánského sloupu, Marmaggiho aférou v roce 1925, husitskými oslavami a konfliktem mezi církví a státem. Pak přijde rok 1929 a najednou jako bychom se ocitli v úplně jiném státě. Katedrála byla dostavena s podporou prezidenta Masaryka a 28. září otevírá katedrálu biskup Podlaha s TGM po pravici. A den předtím přijal prezident na pražském hradě papežského legáta, který přijíždí hlavní branou, rezervovanou pro hlavu státu. A u všech soch sv. Václava byla z rozkazu prezidenta čestná stráž, květiny a svíce, a prezident pojmenoval po sv. Václavu jízdní pluk.
Co bylo důvodem té protikatolické zášti prvních let republiky?
Obnovení státnosti se prostě muselo vymezit proti tehdejší monarchii. A pražský arcibiskup té doby byl brněnský Němec, jeho otec byl významný generál rakouské armády, který viděl budoucnost monarchie ve spojení s Berlínem. A jeho postoje ke konci války byly opravdu nešťastné. Takže ta atmosféra byla i reakcí na necitlivou politiku části rakouské vlády.
Co přináší svatováclavský odkaz nám?
Připomíná, že kořeny naší státnosti a naší kultury – stejně jako ve všech zemích, které vznikly po rozpadu západořímské říše – jsou spojeny s přijetím křtu a s korunovací. A všude zde vidíme spojení muže a ženy. Od franckého krále Chlodvíka, který přijal křesťanství na radu své manželky, přes polského krále Mieška s Doubravkou a svatého Václava s Ludmilou, svatého Vladimíra se svatou Olgou ke svatému Štěpánu s jeho ženou Giselou, sestrou císaře Jindřicha. Zde vidíme, jak křesťanství stojí na vzájemnosti muže a ženy. To rezonuje i současnou společností.
Mimochodem, svatý Václav nebyl ženat?
Svatý Václav s největší pravděpodobností ženatý byl, ale naše znalosti svatého Václava nejsou dokumentární, jsou spíše legendární, což ale neznamená ahistorické. V legendách je zachyceno vnímání panovníka tehdejší společností, tehdejší elitou.
Jaké bylo vlastně jeho vzdělání?
Já preferuji hypotézu docenta Vaněčka, že vzdělání sv. Václava, které mu zajistila babička Ludmila, naznačuje, že měl mnišské vzdělání. Protože mnich uměl číst a psát. Feudál tehdejší doby třímal v ruce meč, ne pero.
A vysával lid…? Jak jsme se učili za komunismu?
Právě, že ne tak zcela… Zemi tvořila vrstva šlechty v čele s panovníkem, duchovenstvo a lid – měšťan nebo sedlák. Korunovace Chlodvíka, která se potom dostala i do korunovačního řádu Karla IV., to je korunovace, kde se arcibiskup ptá: „souhlasíte s korunovací?“ Ptá se šlechty, ptá se duchovenstva, ale ptá se i přítomného lidu! Naše představa monarchie jako despocie, jako absolutní monarchie, je pozdějšího data, deformovaná pozdějším vývojem. A svatováclavské slavnosti se skutečně dají přirovnat k demokratickému principu vlády – je to vláda, která je chápaná jako služba. A to služba společnosti v duchu společného dobra, kde se respektuje člověk, bytost, která má své zpodobnění v mužství a ženství. Ale je zde také dítě – s křesťanstvím přichází úcta k dítěti.
S tím asi nikdo ani dnes problém nemá…
No… dnes se mluví o právu na dítě a zapomíná se, že i dítě má nárok na rodiče. A na výchovu. A tu výchovu mu nemá diktovat stát. Ta patří v demokratické společnosti rodině. S jakou slávou jsme přijali, že děti nemusí být hned po narození odkládány do jeslí! A teď nás OECD kritizuje a požaduje zkracování mateřské dovolené.
Vraťme se ale ke svatováclavské tradici. Čím vším pro nás ještě je?
Ano, je toho více. Oslava svátku sv. Václava není jen připomínku toho, co se událo před devadesáti lety v roce 1929 – a byla to důležitá změna! Na to ale navázal v roce 1935 sjezd československých katolíků, slavný pohřeb Karla Hynka Máchy, pouť na Vavřineček, pouť na Hostýn… to vše byly kroky, které ukázaly, že naše křesťanské, katolické kořeny patří k základním společenskotvorným principům, na kterých stojí tato země. A na to navazujeme po pádu komunismus staroboleslavskými slavnostmi. Slova rod, rodina, rodit, národ, jsou podle některých slova zbytečná. Proti tomu stavíme světce našich dějin. To byli lidé, kteří usilovali nejen o osobní zbožnost, ale vstoupili do našich dějin. Zdůrazňování pravdivosti, upřímnosti, čestnosti, vzájemné úcty a lásky, to je základem jak církve, tak státu. A nebude-li rodiny, tyto hodnoty nebudou. To už nebude společnost strukturovaná, ale otrocký stav davu, kde každý jedinec bude muset bojovat o svoje přežití. A bude bojovat o další a další práva, protože mu bude upřeno to základní právo – být dítětem, být otcem, být matkou.
Jak vidíte odkaz sv. Václava jako politika? Při debatě v parlamentu to před těmi zhruba dvaceti lety nebylo jednoznačné. Pamatuji si, že Miloš Zeman tehdy označil sv. Václava v podstatě za kolaboranta.
Cyrilometodějská misie vtvořila střední Evropu – papežské léno, které nepodléhalo ani byzantskému ani římskému císaři. Čechy byly ale jiný případ. My jsme nebyli Velká Morava. Bylo třeba hledat jinou orientaci. A svatý Václav jí našel. Rozhodl se a je přijat mezi společenství západních křesťanských knížat.
My jsme mocensky byli pod vlivem franské říše už za Karla Velikého. „Částečný tribut“, chápáno jako dar, se platil už tehdy, byl pouze přerušen. Ale přijetí Václava na sněmu v Řeznu nám zajistilo, že český panovník měl prioritu mezi čtyřmi kurfiřty říše. Myslím, že v Evropské unii nemáme takové postavení… Přitom to – samozřejmě v jiných konfiguracích – bylo podobné společenství jako EU. My také nejen dostáváme z EU, ale také něco musíme odevzdávat. Svatý Václav udělal základní krok, kterým naše prostředí vstoupilo do politického útvaru západní Evropy. A téhle tradici plně realizované střední Evropy, orientované zcela na Západ, dal v moderní době Václav Havel podobu Visegradské čtyřky.
A ta kritika…?
Co se týká té kritiky, která zazněla při ustanovování svátku sv. Václava, tak – buďme upřímní – tehdejší premiér Miloš Zeman skutečně použil všech argumentů, které znal ze školního dějepisu. Ale mohu vám říct tečku, na kterou mám dost svědků. Já jsem se po hlasování zúčastnil nějaké večeře v italském institutu. A když vstupuji do zahrady, zazní takový ten charakteristický hlas: „Otče Dominiku, já nejsem proti sv. Václavu. Já jsem proti státním svátkům. A ty dva svátky, to jsou dvě miliardy v rozpočtu“. Ale je pravdou, že i s prezidentem Zemanem jsem vedl určitou diskusi a taky jsem mu dal řadu materiálů ke čtení v době jeho úrazu. A řekl mi potom: „víš, už jsem konvertoval“. A takovou jeho cestou ke svatému Václavovi byl Karel IV. Protože ta tradice, jak ji známe – že svatý Václav je věčný panovník, který pouze propůjčuje, je myšlenkou Karla IV. A mimochodem, lebku svatého Václava nyní do Staré Boleslavi převáží prezidentská limuzína.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
