Jak už to v našich končinách chodí, od vlastního tématu článku „Na černých životech záleží?“, jak totiž demokratickou stranou v USA prosazované právo na potrat decimuje především černošskou populaci, svezla se diskuse pod článkem nakonec k polemice mezi zastánci a odpůrci potratů. Recyklovaly se v ní už hodně omšelé argumenty, že matka má právo rozhodovat o svém těle a že nenarozené dítě není ještě plně člověkem, a proto nemůže proti své matce uplatňovat základní lidské právo – právo na život, a to ani přesto, že mu ho čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod výslovně přiznává. Je vskutku pozoruhodné, jak snadno se zastánci potratů přes toto ustanovení dokážou přenést prostě tím, že lidský plod zredukují na shluk buněk a prohlásí ho za ne-člověka, ačkoli čistě materiálně vzato ani dítě řádně donošené, ba ani dospělý člověk také není ničím jiným než shlukem buněk, byť o dost větším než desetitýdenní embryo.
Je u nás už po léta ustálenou praxí považovat za hranici mezi ne-lidstvím a lidstvím dovršený dvanáctý týden, neboli 84. den těhotenství. Proč zrovna tento den a ne nějaký jiný, ponechme teď stranou a položme si otázku: jaký je kvalitativní rozdíl mezi plodem starým 83 dní a 85 dní? Odpověď zní: biologicky vůbec žádný, ten rozdíl je pouze deklarativní. Prostě jsme to tak rozhodli, protože nějakou hranici jsme potřebovali, ale objektivně je ten rozdíl nezjistitelný a v jiných státech může ta hranice být klidně jiná.
Kdy se člověk stane člověkem?
Položme si tedy další otázku: Existuje vůbec nějaký objektivní, nezpochybnitelný znak lidství, který by umožnil jednoznačně stanovit „toto je člověk, a toto není“? Bývá navrhováno, aby se za takový znak považovalo vědomí. Embryo si nemůže uvědomovat svou existenci, protože ještě nemá vyvinutý mozek, nic necítí, není proto člověkem. Jenže ani spící člověk si neuvědomuje svou existenci – přestává proto být ve spánku člověkem? Pacient v bezvědomí, v narkóze není člověkem? Toto kritérium evidentně nevyhovuje. Pro uspokojivou definici se musíme obrátit k mikrobiologii. Rozborem DNA ze kterékoli tělesné buňky lze totiž spolehlivě zjistit, zda jde o organismus lidský, opičí nebo jiný. A navíc je struktura DNA u každé osoby jedinečná, takže podobně jako otisk prstů dokáže jednoznačně identifikovat nejen živočišný druh, ale i každého jednotlivce. V kriminalistice nejednou posloužila k usvědčení vraha i po desítkách let. Je to jediný nezpochybnitelný průkaz identity lidského individua po celou dobu jeho existence, kterým se odlišuje od jiných lidí, včetně otce i matky, a proto embryo nelze jednoduše prohlásit za součást matčina těla, se kterou by měla právo libovolně nakládat jako se svými vlasy nebo nehty.
Někomu může připadat absurdní přiznat status lidství zygotě, oplodněnému vajíčku, které se ještě ani nezačalo dělit. Přesto je už v této jediné buňce obsažena kompletní genetická informace o budoucí lidské osobě, o jejích jednotlivých orgánech, o její základní tělesné i duševní architektuře. Není to však pouhý plán ve smyslu stavebního výkresu, který koneckonců může zůstat ležet v šuplíku a nikdy se nerealizovat. Oplodněním nejen vzniká plán, ale zároveň se spouští vývojový proces, který až do porodu poběží zcela automaticky a zastaven může být pouze násilným zásahem zvenčí (pomineme-li samovolné potraty, které zpravidla vypudí plod nějakým způsobem fatálně poškozený).
Jak je to s DNA?
O plodu v mateřské děloze se hovořívá jako o člověku pouze potenciálním, nehotovém. Budiž k tomu ale zároveň zdůrazněno, že ke svému „dohotovení“ nepotřebuje ten človíček nic jiného než čas pro přirozený vývoj ve svém přirozeném prostředí. Vajíčko v ptačím hnízdě je také pouze potenciální pták, a přesto zákon č. 460/2004 Sb. o ochraně přírody zakazuje vajíčka z hnízd vybírat či jakkoli do procesu hnízdění rušivě zasahovat a potenciálního ptáka tak zničit. Není paradoxní, že ptáci se u nás těší větší ochraně než člověk? Není už na čase skoncovat s tím pokrytectvím, že na jedné straně se vyhlašuje „lidský život je hoden ochrany už před narozením“, ale současně se to zpochybňuje „právem matky rozhodovat o svém těle“? Není snad vědeckým faktem, že DNA struktura plodu je odlišná od struktury matky, a tudíž jde o dva rozdílné organismy? Může se vám to nelíbit, může vás to rozčilovat, ale fakta se nestarají o vaše pocity a nepodléhají hlasování.
Za 30.000 obětí kovidu-19 v ČR se na pražském Hradě nedávno konala oficiální smuteční tryzna, ačkoli ti lidé zemřeli stejně přirozenou smrtí, jakou se umírá i na jiné infekce. Dočkáme se také někdy tryzny za ty statisíce dětí, které zemřely nepřirozenou, násilnou smrtí v mateřském těle?
Ta hrůza se nedá oddiskutovat žonglováním se slovíčky jako „co se nenarodilo, nemůže zemřít.“ Takovým účelovým rozmazáváním významu slov se zpravidla jen maskuje nedostatek věcných argumentů. Tak ono to podle vás není živé, dokud se to nenarodí? „No tak dobře, ať je to živé, ale není to člověk, je to plod. U plodu se nedá mluvit o zabití, nanejvýš snad o usmrcení.“ Jenže ani to usmrcení plodu nám příliš nevoní, takže říkáme raději „přerušení těhotenství“, to zní už docela přijatelně.
Co smrtí zváno, i jinak zváno smrdělo by stejně
Dovolím si zde parafrázovat slavný Shakespearův výrok o růži: Co smrtí zváno, i jinak zváno smrdělo by stejně. Reprodukční právo, kontrola porodnosti, svoboda volby – nazvěte si to, jak chcete, vždycky to páchne krví nevinné oběti, která se nemůže bránit. Vaše právo a svoboda končí tam, kde zasahuje do života dítěte v kterémkoli stadiu, včetně zárodečného. Národ, který toto neuznává, naprogramoval sám sobě vyhynutí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!