Zápas s liberalismem se dnes týká dvou zásadních věcí. Obrany lidské přirozenosti a národního státu. Na jedné straně hájíme rodinu proti feminismu a státním zásahům, odmítáme agresivní individualistický voluntarismus a politiku skupinových identit. Na druhé vystupujeme proti progresivistickým globalistům, kteří vytvářením nadnárodních institucí usilují o zničení státní nezávislosti.
Právo na vlast a patriotismus jsou jedinou zárukou vnitřní soudržnosti demokratické společnosti. Bez národního souručenství, předpolitické solidarity usedlíků, se lidská obec nutně rozpadá a menšina ztratí důvod uznat zvolenou vládu, se kterou nesouhlasí. V národně rozpolcené společnosti vzniká kulturní střet jako dnes v Americe, předzvěst války občanské. Tak dlouho rozbíjeli progresisté americký překvapivě multietnický politický národ na jednotlivá etnika a umělé menšiny, až jej dovedli na pokraj politického rozvratu.
Somewheres a Anyweheres
Dnešní spor mezi globalisty a domorodci trefně vystihl David Goodhart v knize „The Road to Somewhere“ (Cesta někam). Nové politické štěpení v Evropě nahradilo dávný ekonomický zápas socialistů s pravicí o regulaci tržního hospodářství a globální kapitalismus. Liberální pravice a levice se fakticky sloučila do jedné metropolitní vykořeněné vrstvy lidí, kteří se cítí „anywheres” (odkudkoli). Mohou se kdykoli a kamkoli odstěhovat, jsou doma všude i nikde, a vnucují té stále ještě národní společnosti svou vizi multikulturní společnosti abstraktních práv bez hranic a ochrany domova. Tato supranacionální třída spolupracuje s mezinárodním velkokapitálem na oslabení státu, ale paradoxně je závislá na infrastruktuře a práci těch odněkud, oněch „somewheres”, těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, zemědělců, dělníků, zdravotníků i všech dalších, kteří jsou vázáni na svůj domov i jeho kvalitu a žijí mimo chráněné exkluzivní čtvrtě boháčů. Čili nikoli populisté, jak se někdy tvrdí, ale internacionální bezdomá politická třída způsobila hluboký rozkol ve společnosti, k níž ztratila vztah. Dlouhodobý spor vyplul navenek po hypoteční krizi, kterou zaplatili ti chudší a svůj podíl má jistě i globální znevýhodnění dělnické a nižší střední vrstvy, jejíž životní úroveň přílivem cizinců a „outsourcingem” léta stagnuje. Jak ukázal průzkum voličů brexitu po opuštění volebních místností (exit poll), proti odcizené elitě se vzbouřila deklasovaná vrstva manuálně pracujících za podpory konzervativní inteligence. Tato vrstva je intuitivně tradicionalistická, trpí ztrátou tradičního domova a pohrdáním „politicky korektních” intelektuálů.
Izraelský profesor dějin Yuval N. Harari, autor světového bestseleru Homo sapiens ve své poslední knize „Dvacet jedna lekcí pro jednadvacáté století” (česky nevyšla) bije na poplach za záchranu světového liberálního řádu před nacionálními populisty. Jako by nevěděl, že krizi nezpůsobili nacionalisté, ale internacionalisté. Vůbec nechápe, jak je jeho ideál globálního egalitářského lidstva bez národních a civilizačních hranic nelidský. I kdyby taková čirá abstrakce měla jednou nastat (a nedošlo by k rozvratu), vznikl by odkouzlený mrazivý svět, jenž neodpovídá lidské zkušenosti. Základem lidské existence je rodina, národní společenství a svaté územní hranice. To je přece to „Kde domov můj” i dědictví otců, jimž každý dle své míry vděčí za to, čím je. Liberální progresisté mají patriotismus za nicotnou soukromou záležitost, sami jako marxisté věří v pokrok neosobních technických a ekonomických sil. Pozitivní vztah k dějinám, jazyku a národní mytologii považují za mentální úchylku, byť je nezbytnou podmínkou politické legitimity. Abstraktní člověk práv a rovnosti neexistuje, úsilí jej vytvořit (mimo soudní síň) vede k rozvratu. A tak jako komunisti vymysleli ideologický jazyk na ovládnutí společnosti, tak i liberálové vnucují lidem politický newspeak (mainstreaming) a někdy až k běsnění rozčilují své bytostně nesouhlasící oponenty.
Takový je dnešní boj a přestože se konzervativní obrana národního státu překrývá s tzv. nacionálními populisty, nedejme se zmást liberální propagandou! Nežijeme ve třicátých letech a snad s výjimkou „Front Nacional” nehlásají protestní strany kolektivismus. Usilují zastavit další integraci EU, imigraci a globální znevýhodnění. Žádnou nenávistí proti sousedům neplanou.
Patriotismus a nacionalismus
Konzervativci dobře znají rozdíl mezi vlastenectvím a národovectvím. Patriotismus je přirozená poněkud stydlivá, mírumilovná sousedská ctnost umožňující širokou spolupráci s neznámými našinci. Je to kapitál důvěry a potěšení ze sdíleného osudu i údělu. Tolik zkoušený izraelský národ vykazuje nejvyšší hodnoty v tabulkách pospolitní spokojenosti. Nacionalismus je opakem patriotismu. Je to agresivní idolatrie zbožštěného národa a vůdce nabízí náhražku konečného smyslu života. Patriotismus vytvořil v Evropě národy. Važme si jich. Po celém světě lze sledovat alternativu – krachující kmenové a nábožensky rozhádané společnosti pod diktaturou, jimž se nepodařilo založit národní stát a kompromisní světskou moc, která vládne se souhlasem svých občanů.
Alexandr Tomský, politolog a nakladatel
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
