Kdo by ji neznal?! Pobledlá tvář, vlasy do copů ve stylu Pipi Punčochaté a vážný zamračený výraz… Ano, řeč je o Gretě Thunberg, mladé švédské aktivistce, jež se rozhodla zasvětit svůj život boji proti globálnímu oteplování a ničení přírodního bohatství této planety, ale vlastně nejenom o ní. Tento krátký komentář bych rád věnoval všem podobným “Gretám” – alarmizujícím aktivistům, kteří otevírají témata, mezi něž se řadí například již zmíněný environmentalismus, rovnost pohlaví či boj za práva LGBT jedinců. Ti se totiž navzdory silnému negativismu, jež ve společnosti šíří, stávají faktickými celebritami dnešní doby, jimž (ať už z upřímného přesvědčení či z pouhého účelového populismu) naslouchají média, světoví politici i kapitáni byznysu. Člověk si tak nutně musí dříve či později položit otázku, co stojí za jejich markantním úspěchem a proč jejich výroky prakticky denně tvoří titulky novin.
Běžné celebrity se totiž povětšinou vyznačují spíše tím, že v lidech vyvolávají pozitivní emoce, popřípadě jim alespoň pomáhají zapomenout na jejich každodenní strasti. Gréta a ostatní alarmisté však aplikují naprosto opačný přístup! Své posluchače naopak zasypávají katastrofickými vizemi let budoucích, přičemž je zároveň “peskují” za jejich neuvědomělost a, chtělo by se říci, “slabost ve víře”. Jednoho tak postupně napadá, zdali právě toto není klíčem k jejich úspěchu. Zdali to není právě drtivá sebekritika, samonavozená deprese a sžíravý pocit viny, co nás poněkud dekadentně tolik přitahuje?
Zřejmě nejsme příliš daleko od pravdy. Ostatně známý francouzský filosof Pascal Bruckner s podobným tvrzením přišel již před více než deseti lety. Ve svém bestselleru, trefně nazvaném “Tyranie pokání”, totiž představil obraz současné společnosti, jež se zvláštním způsobem vyžívá v pocitech vlastní viny. Tvrdil, že na Západě se v posledních letech stal extrémně vlivným jakýsi “průmysl sebeobviňovaní”, jehož produktem jsou jedinci, kteří se opájí kritikou vlastní kultury a civilizačního okruhu. Ten vnímají jako ze své podstaty prohnilý a zkažený, přičemž mu přisuzují zásadní vinu za všechna možná příkoří, která dějiny pamatují. Důsledkem toho pak jsou nejenom až fanaticky působící výstupy rozličných aktivistických hnutí, ale i orgie západních státníků, kteří se veřejně omlouvají prakticky všem a za všechno, přičemž páchají jeden “akt usmíření” za druhým. A to často bez ohledu na zájmy vlastní kultury či doloženou historickou realitu (ostatně dějiny jsou přece pouze pokřiveným líčením událostí ze strany amorální vítězů, která má za cíl stigmatizovat poražené, že?).
Brucknerův koncept si od doby svého zveřejnění získal řadu odpůrců i zastánců. Nicméně určitou schopnost popsat současný společenský vývoj mu jistě upřít nelze. A je zřejmě i odpovědí na naši otázku ze začátku tohoto komentáře. Gréta a spol. si zkrátka získávají oblibu díky své “úžasné” schopnosti podávat nám pomocnou ruku při naplňování stále sílící potřeby naší západní společnosti po “sebemrskačství”. Ve střední Evropě tato tendence naštěstí ještě natolik nezakořenila, avšak u mnoha našich sousedů se již naplno rozvíjí.
Radikální aktivisté jsou tak spíše než extravagantními jedinci ztělesněním našich dekadentních tužeb, produktem nové kultury sebetrýznění. Jejich občasná demagogičnost přináší svědectví především o nás samých – o žádnou “radostnou zvěst” se však tentokrát nejedná. Určitá sebekritičnost jistě není na škodu, nicméně pokud se stává hlavním definičním znakem dané civilizace a podrývá samotné její kořeny, nutně musí dříve či později vést k rozkladu.
Toho bychom si na Západě měli být vědomi a raději se probudit z Grétina zlého snu dříve, než se stane nesnesitelnou realitou. Existuje totiž spousta věcí, na než můžeme být právem hrdí…
Autor je doktorandem mezinárodních vztahů na Katedře politologie a mezinárodních vztahů při FF ZČU. Publikuje na svém blogu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme