Jsme uhranutí otázkou „kdo vládne?“, resp. způsobem výběru vládců, a na druhou stranu až zapomínáme na mnohem důležitší otázku, totiž „jak vládne?“. Myslím, že to byl Erik von Kuehnelt-Leddihn, kdo mj. v knize „Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi“ nasvítil tuto skutečnost.
V klasickém podání lze otázku „kdo vládne?“ vidět např. v úvaze, zda preferujeme vládu demokraticky zvoleného parlamentu, nebo absolutistického monarchy. A moudrý autor se snaží obrátit naši pozornost k tomu, že i demokraticky zvolený parlament může být pěkný tyran, zatímco vláda absolutistického knížete či krále může být blahodárná pro obyvatele i zemi. Neboť dobře vládne ten, kdo společnost (i sebe) podřizuje vládě zákona – samozřejmě nikoli ledajakého… – a současně se k obyvatelům země chová umírněně. Takže je hloupé, protože značně riskantní, bořit to, co funguje (typicky monarchii), vlastně pouze z pocitu, že „se to přežilo“, a nahradit to něčím (typicky republikou), s jalovým argumentem, že „už to mají všude kolem“. Ostatně, nechme promluvit klasika: „Jestliže demokratická společnost nahradí rozmanité síly, které nadměrně bránily rozletu lidského rozumu nebo jej brzdily, absolutní mocí většiny, změní zlo pouze svou povahu. Lidé by nenašli možnost žít nezávisle; objevili by, bohužel, pouze novou podobu otroctví. Právě o tom, a opakuji to důrazně, by měli důkladně přemýšlet ti, kdo vidí ve svobodě rozumu svatou věc a kdo nemají v nenávisti jenom despotu, nýbrž despotismus. Mně alespoň, když cítím ruku moci, spočívající těžce na mé šíji, záleží málo na tom, kdo mě utlačuje, a nejsem o nic ochotnější sklonit hlavu pod jho, představované miliónem paží.“ (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe).
Nahlédněme nyní touto optikou otázku vlády v rámci národního státu (konkrétně ČR) vs. vlády nadnárodní (EU). I v tomto případě se diskuse soustřeďují na to, kdo má vládnout (zjednodušeně: Praha nebo Brusel). Věnujme tedy pozornost i tomu, co lze říct o kvalitě vlády. Protože heslo „Naše země – naše pravidla“ má svoje opodstatnění pouze tehdy, když jsou ta „naše pravidla“ lepší než ta, která jsou nám předkládána zvenčí. Jakýsi „pocit samostatnosti“ je pouhým klamáním veřejnosti, pokud vláda národního státu činí stejně špatná nebo dokonce horší rozhodnutí, než ta, která se očekávala od vlády nadnárodní. Samozřejmě, že rozhodující je přitom kriterium, podle kterého soudíme, co je to „lepší“. Jako příklad bychom si mohli vzít Spojené království, kde (prý konzervativní) vláda v Londýně po vystoupení z EU předvádí jen trochu jiný mix zelené progresivistické politiky, než je ten, který by na britské ostrovy přicházel z Bruselu.
Odrazme se však od současného stavu: ČR je členem EU… jedni by pomalu rádi, aby vystoupila… druzí by pomalu rádi, aby se v EU rozpustila… Obávám se přitom, že se hlavní argumenty obou zmíněných stran nesou v duchu „kdo vládne“. Co ale dělá EU lépe než ČR, popř. co dělá ČR lépe než EU?
Kdybych měl začít od zahraniční a bezpečnostní politiky, pak je tu mezi Prahou a Bruselem (naštěstí!) základní shoda ve směřování stran podpory Ukrajiny v její obraně před ruskou agresí… tam tedy rozdíly nehledejme. Kde však lze přístup jasně rozlišit je názor na právo Státu Izraele na obranu před terorismem. ČR má v této věci mnohem lepší politiku než EU a to dlouhodobě. Na druhou stranu nevidím žádný bod, u kterého bych mohl uznat, že přístup EU je lepší než ten, který uplatňuje ČR. Kdybych měl pokračovat otázkami, o kterých bychom mohli hovořit jako o hodnotových, vidím v první řadě tzv. Istanbulskou úmluvu, kterou EU schválila, zatímco v ČR (hned tak) ratifikována nebude – to jednoznačně hovoří ve prospěch ČR. Politika ČR je jednoznačně správná i ve snaze o renesanci a rozvoj jaderné energetiky, přičemž o tuto věc musí Praha v Bruselu zápasit. Pak je tu celá řada kroků, které podnikáme stejně špatným směrem jako EU a lze jen spekulovat, zda by Praha tyto chybné kroky konala i sama, kdyby z Bruselu žádné takové noty nepřicházely.
Zvláštní pozornost pak zasluhuje problematika dalšího rozšiřování EU. Nechci zacházet do podrobností, pouze zdůrazňuji, že každá kandidátská země je jiná a případné přijetí dalšího státu do EU musí být podrobeno velmi pečlivé analýze a diskusi. Jako odstrašující příklad musím uvést paní Jourovou a její: „Rozšíření vyžaduje odvahu růst a je to historická nutnost“ (Eurovolby rozhodnou, jestli se v EU bude více tvořit, nebo prokremelsky bořit, říká Jourová, Echo24.cz, 22.1.2024). Tam, kam vstoupí „historická nutnost“, je konec veškerých diskusí – závěr je přece předem daný. Nutnou podmínkou správné politiky (nejen, ale také) v této oblasti je tedy rázné a úplné odmítnutí „politiky historické nutnosti“. Ale to byla spíše odbočka…
Celkově si nemyslím, že je politika Prahy o tolik rozumnější, než politika Bruselu, aby stálo za to usilovat o vystoupení ČR z EU. Zdá se však, že přece jen tu jsou světlé momenty, kdy přístup ČR jednoznačně lepší je – lepší než přístup bruselský, zatímco potenciálně snad ještě světlejší moment, kdy by Brusel činil jasně lepší kroky než Praha, nenalézám. Kromě toho je tu ještě ten aspekt, že „kratší zpětná vazba“ dává naději na to, že v případě omylů a chyb může dojít k nápravě rychleji a důkladněji v Praze.
O co je tedy třeba usilovat: aby politika ČR byla zkrátka co nejlepší (to je objev, že?) – ta zahraniční, vnitřní, hodnotová, kolem životního prostředí, hospodářská, sociální… jakákoli. Optimálně v souladu s Bruselem, ale pokud je třeba, tak i Bruselu navzdory. Přístup v duchu „je lépe se mýlit s EU než mít pravdu proti ní“ zkrátka odmítám. Jedním dechem však musím zdůraznit, že jsem také proti prvoplánovým a samoúčelným provokacím konfliktů. Ale kdyby např. ČR do Ústavy zakotvila definici manželství jako svazku jedné ženy a jednoho muže, byl by to další příklad toho, v čem je Praha jasně lepší než Brusel (který šikanuje Budapešť, protože nechce vpustit LGBT propagandu do škol…). Bylo by pak na EU, zda by se dokázala změnit a začít také dělat správné politické kroky (popř. alespoň nebránit členským zemím, aby je činily…), nebo bychom se stali terčem ostrakisace (podobně jako dnes Maďarsko). Je samozřejmě otázkou, co by to udělalo s členstvím ČR v EU: co je však jisté, že pokud bychom měli na výběr mezi „špatnou politikou v rámci EU“ a „dobrou politikou mimo EU“, já volím to druhé… prostě pokud bychom v podstatném ohledu kráčeli správným směrem, „ať nás třeba vyloučí“. Ale od takového okamžiku jsme velmi vzdáleni a mým přáním je, abycho mohli dělat „dobrou politiku v rámci EU“. Každý by si ale měl být vždy vědom, že přání a skutečnost nebývají totéž.
Neměňme tedy zbrkle status quo a pokud ano, tak jen po malých krůčcích… a pokud ano, tak směrem k navrácení některých kompetencí zpět do rukou národních vlád. Typicky v žádném případě nepřipusťme další omezování práva veta při hlasováních ve vrcholných orgánech EU a nežeňme se do přijímání EURa.
Obě právě zmíněné otázky jsou aktuálně velmi probírané. A protože nemám co dodat ke skvělému textu kolegy Jana Mikuleckého „Proč nepřejít na EURo“ (Konzervativní noviny, 8.1.2024), nabízím pozornosti laskavého čtenáře už pouze tři argumenty proti zrušení „práva veta“: (1) Jeho existence působí preventivně… totiž, v rámci vyjednávání všichni spíše tíhnou ke kompromisnímu konsensu, když dopředu vědí, že úplně navzdory byť jen jediné zemi rozhodnutí prosadit zkrátka nelze. (2) Jak již bylo uvedeno, politika ČR vůči Státu Izrael je správná – a pokud by byla zahraniční a bezpečnostní politika EU podřízena většinovému hlasování (tedy pokud by bylo zrušeno právo veta v této oblasti), ČR by neměla šanci tento správný přístup udržet. (3) A hlavně: jaký je smysl práva veta? No přece právě to, aby většina nemohla konat proti zájmům byť jen jedné jediné spojenecké země. Kromě toho, historie je plná příkladů, kdy se většina mýlila… kdy se mýlila i drtivá většina… a kdy pravda, právo, spravedlnost byly na straně jednoho osamoceného hlasu. Funkční systém je přitom ne ten, ve kterém se většina nikdy nemýlí, ale ten, v jehož rámci je dobrá šance na to, že se správný, původně menšinový názor prosadí. Ale zpět ke smyslu práva veta: ti, kteří říkají, že jeden stát přeci nemůže blokovat vůli všech ostatních 26, jako by nechápali, že právě a přesně k tomu to právo slouží – k čemu jinému? Působí to dojmem, že dokud právo veta existovalo spíše jen na papíře, všichni jej respektovali: sloužilo nám dobře k tomu, abychom se chlácholili, jaké že to máme úžasné možnosti. Když však došlo na jeho praktické použití, najednou prý má být nepřípustné z principu. Položme kritikům existence práva veta tuto otázku: v jaké situaci by podle Vás bylo použití práva veta jednou členskou zemí přípustné, ospravedlnitelné?
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
