V létě 1968 vyšel poprvé po dlouhých dvaceti letech časopis Skaut-Junák. Na druhé straně jeho nultého čísla, hned vedle úvodníku spisovatele Jaroslava Foglara, našli čtenáři článek „Legendární samopalník navždy s námi“. Byl věnován vskutku mimořádnému muži – Hrdinovi Sovětského svazu Antonínu Sochorovi. Statečnému vlastenci, který za 2. světové války prošel krvavou cestu z Buzuluku až do Prahy, zároveň však také jednomu z nejaktivnějších členů skautského oddílu v severočeském Duchcově, kde ve dvacátých letech vyrůstal.
Narodil se 16. června 1914 v německém Lohbergu, kde tehdy pracoval jeho otec, avšak poté, co vypukla 1. světová válka, přestěhovala se matka s Antonínem i jeho třemi sourozenci do Duchcova. Zde absolvoval obecnou i měšťanskou školu a ve studiu pokračoval na obchodní akademii v Teplicích. V roce 1933 z ní však musel odejít, protože si ho již rodiče nemohli v době hospodářské krize dovolit na studiích vydržovat. Pracoval poté jako pomocný dělník ve sklárně a právě z té doby jsou zaznamenány jeho první srážky s místními henleinovci, do nichž se jako velký český vlastenec opakovaně zapojoval.
Z gulagu do československé armády
V říjnu 1936 nastoupil Antonín Sochor vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 17 v Trenčíně a po jejím skončení se rozhodl v armádě zůstat jako délesloužící poddůstojník. Po okupaci zbytku republiky v březnu 1939 se však musel vrátit zpět do Duchcova. Nedlouho poté byl kvůli opakovaným incidentům s místními nacisty zatčen gestapem a v květnu 1939 deportován do nápravného pracovního tábora v Bitterfeldu u Lipska. Zde se mu však podařilo nejen zorganizovat několik sabotáží, ale zároveň i vymyslet důmyslný plán, jak se z tábora dostat. Předstíral zájem o vstup do Wehrmachtu, což měl usnadněno tím, že se narodil v Německu a příslušný byl do Duchcova, jenž byl od mnichovských událostí roku 1938 součástí třetí říše. A jako dobrovolník byl také skutečně přijat. Nicméně přesně tak, jak měl zjištěno, mu byla před nástupem služby udělena týdenní dovolená do místa bydliště, které využil k útěku do Polska. Již v červenci 1939 vstoupil v Krakově do vznikajícího Legionu Čechů a Slováků, nicméně do bojů s Němci v září 1939 nezasáhl. Byl totiž zajat Rudou armádou, která 17. září 1939 zahájila okupaci východních oblastí Polska a společně s ostatními příslušníky Legionu skončil na dva roky v internačních táborech NKVD v Jarmolincích, Orankách a Suzdalu.
Poté, co začala být na území Sovětského svazu budována čs. vojenská jednotka, stal se Antonín Sochor v únoru 1942 velitelem výcvikové čety 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR a o půl roku později velitelem čety průzkumníků – samopalníků. Na konci ledna 1943 opustil s praporem Buzuluk a odešel na frontu, kde se 8. března 1943 zúčastnil památné bitvy u Sokolova, v níž byl raněn. Zároveň se zde však mimořádně vyznamenal. Mimo jiné protitankovým granátem osobně zničil německý obrněný transportér s celou jeho osádkou. Po reorganizaci praporu na 1. čs. samostatnou brigádu v SSSR se stal v červenci 1943 velitelem motorizované roty samopalníků brigádního takového praporu, s níž zasáhl v říjnu 1943 do bojů o Kyjev. Jeho muži byli společně s tankisty Richarda Tesaříka a Josefa Buršíka prvními, kdo prorazili až k Dněpru. Všem třem velitelům byl za prokázanou statečnost udělen titul Hrdiny SSSR, což představovalo skutečně mimořádné ocenění.
Bezprostředně poté se Antonín Sochor zapojil do krvavých bojů u Bílé Cerkve a Rudy a v lednu 1944 se zúčastnil Korsuň-ševčenkovské operace, v níž byl opět raněn. Po vzniku nejdříve tankového pluku a později 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR velel motorizovanému praporu samopalníků, s nímž se zúčastnil bojů Karpatsko-dukelské operace. Osobně vedl své muže i v bojích o krvavou kótu 534, v nichž byl těžce raněn (lékaři mu z těla vyňali 218 střepin). Následující tři měsíce strávil v nemocnici a poté se opět vrátil na frontu. Ne však nadlouho. Byl totiž ustanoven velitelem štábní roty 1. čs. armádního sboru v SSSR a následně velitelem štábní roty Ministerstva národní obrany. Právě v této funkci ho zastihl konec války.
Jako mimořádně inteligentní důstojník s velkými frontovými zkušenostmi byl Antonín Sochor vyslán jako frekventant do Vysoké školy válečné v Praze, kterou úspěšně absolvoval v roce 1947. Následně působil ve štábu pražské 1. divize a poté na Hlavním štábu v Praze. Zde byl na podzim 1948 pověřen přísně utajovaným úkolem. V rámci akce „DI“ (Důvěrné Izrael) – řídil výcvik dobrovolníků židovské Hagany. A to jak na území Československa, tak i v Izraeli. Po určitou dobu dokonce zastával funkci poradce v operačním oddělení Izraelské armády. Po skončení této mise se stal v září 1949 profesorem Pěchotního učiliště v Milovicích. Tou dobou se však začal jeho osud naplňovat.
Podivná smrt
Podplukovník generálního štábu Antonín Sochor zahynul za záhadných okolností na následky zranění, která utrpěl při dopravní nehodě, k níž došlo ve vojenském újezdu Ralsko v noci z 15. na 16. srpna 1950. Mnozí z jeho přátel a blízkých dodnes připisují odpovědnost za jeho smrt všemocnému šéfovi smutně proslulého 5. oddělení (OBZ) Bedřichu Reicinovi. Možná oprávněně. Co se onu osudnou noc skutečně odehrálo, se totiž nikdy nepodařilo uspokojivě objasnit…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních volbách do Senátu PČR kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 – Praha 9.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!