Každou neděli si na stránkách Konzervativních novin budeme připomínat hrdiny, kteří v prvním, druhém či třetím odboji přispěli k boji za svobodu naší vlasti, za což většinou zaplatili svým životem.
Když jsem minulý týden dopsal krátkou vzpomínku věnovanou armádnímu generálovi Sergěji Vojcechovskému, ani ve snu by mě nenapadlo, že vzápětí v jedné z reakcí zazní jméno Bohumila Boreckého. Muže, jehož tragický úděl byl osudu generála Vojcechovského velice podobný, a který, aniž to pochopitelně mohl kdy tušit, před mnoha lety ovlivnil můj zájem o vojenské dějiny.
Jako devítiletý kluk jsem totiž v knize Oty Holuba „A věže mlčí“, věnované čs. předválečnému opevnění, narazil na jeho projev ze září 1938 k vojákům hraničářského pluku 6, kterému tehdy velel. Jeho věty prodchnuté láskou k vlasti a z každého slova sálající autorita velitele, jenž je připraven se svými vojáky za republiku položit život, na mě nemohly nezapůsobit. Četl jsem ho mnohokrát, znám ho prakticky celý nazpaměť a častokrát jsem z něj při nejrůznějších příležitostech citoval. Je vskutku mimořádný. Ostatně posuďte sami:
„Důstojníci a vojáci! Jako 21. května jsme přišli na hranice s nezlomnou vůlí tyto uchránit a nepřítele nepustit na historickou naši půdu, tak dnes stojíme opět na hranicích s tím větším odhodláním, neboť jsme během posledních čtyř měsíců jasně poznali, že našemu odvěkému nepříteli se nejedná o naše spoluobčany německé národnosti, kteří celých dvacet let žili v republice zcela spokojeni, nýbrž že se mu jedná o to, aby rázem ukončil tisíciletý historický boj mezi námi a Němci, aby uvrhl náš národ zpět do toho třistaletého hrobu, z něhož jsme vítězně vyšli před dvaceti lety. Tento stát, který si přivlastňuje název „nositel kultury“, který se ve svých frázích ohání Bohem a přitom šlape na všechno křesťanské učení surovou prušáckou botou, tento mocný náš nepřítel snížil se k hanobení našeho prezidenta, ministrů, armády, celého našeho národa, snížil se k podlým lžím a snaží se surovou propagandou rozvrátit naši jednotu, podlomit naše odhodlání k obraně, unavit naše nervy a rozleptat naši důvěru v naše spojence v naději, že bez války se mu podaří zlomit náš odpor. Sám se však války bojí, snaží se proto propagandou a zastrašováním vzíti nám naši odvahu, naši vůli k boji na život a na smrt. My se však zastrašit nedáme, my věříme našim spojencům, my věříme v první řadě sami sobě. Anglie a Francie mají příliš velký životní zájem na existenci našeho státu, než aby dopustily něco, co by naši existenci ohrozilo. Jest zde veliké Rusko, které nikdy nepřivolí, aby náš stát zmizel z mapy Evropy. A i kdyby nás všichni opustili, jsme zde my sami, Češi, Slováci a státu věrní Němci, kteří byť i všemi opuštěni, budeme se bránit do poslední kapky krve a do posledního dechu. MY SE UBRÁNÍME! Svět nebude moci nečinně přihlížet našemu zápasu a nebude k němu nečinně přihlížet ani ten Bůh, kterého by naši nepřátelé tak rádi na světě svým mečem nahradili. Žádný národ v historii se nemůže pochlubit, že by bojoval sám, všemi opuštěn proti celé Evropě, a že z toho boje vyšel vítězně. Tím se může pochlubit jedině národ náš, a poněvadž se historie opakuje, vyjdeme i z tohoto napohled zoufalého boje – vítězně. Vzpomeňte zpěvu husitů „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte“. Stůjte proto všichni pevně tam, kam vás Republika postavila. Naším společným heslem budiž: NEPROJDOU!“
Když jsem o mnoho let později jako student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy začal navštěvovat Vojenský historický archiv, byl jedním z prvních, po jejichž osudech jsem začal pátrat, právě Bohumil Borecký. Nebylo to vůbec jednoduché, protože velká část jeho osobních materiálů se v archivu bohužel nedochovala. Postupem času se mi však podařilo zjistit, že se narodil 14. července 1891 v Karlíně, jenž tehdy ještě nebyl součástí Prahy a po absolvování gymnázia pracoval jako učitel. Za 1. světové války byl nasazen na východní frontě a v ruském zajetí se přihlásil do čs. legií. Zde dosáhl hodnosti majora a vypracoval se až na velitele praporu 8. čs. střeleckého pluku, s nímž se na Sibiři zapojil do bojů proti bolševikům. V létě 1920 se konečně vrátil do svobodné vlasti.
Prošel řadou velitelských funkcí nejdříve u pěšího pluku 21 v Čáslavi, následně v letech 1924-1933 u pěšího pluku 14 Košicích, poté se stal zástupcem velitele pěšího pluku 25 v Lučenci a v letech 1936-1937 působil jako velitel cyklistického praporu 3 v Levicích. Vyvrcholením jeho kariéry za první republiky se bezpochyby stala funkce velitele elitního hraničářského pluku 6, jehož jednotky měly v objektech těžkého opevnění na Králicku zastavit pokus nacistů o prolomení naší obrany. To, že byl Bohumil Borecký pověřen právě tímto úkolem, jasně potvrzuje, že na něj velení armády nahlíželo jako na mimořádně schopného důstojníka vysokých velitelských kvalit. Jemu svěřený úsek totiž patřil k těm nejvíce ohroženým a nejdůležitějším.
Mnichovská kapitulace a s ní spojený ústup z hranic představovaly pro plukovníka Boreckého těžký duševní otřes, s nímž se jen obtížně vyrovnával. Další ránu mu vzápětí zasadila okupace Československa v březnu 1939. Ihned se zapojil do odboje v řadách Obrany národa, v níž úzce spolupracoval s generálem Františkem Bláhou, jenž stanul v čele velitelství Obrany národa – severovýchodní Čechy (Borecký byl jeho zástupcem a zároveň velitelem kraje Hradec Králové). V roce 1944 navázal úzkou spolupráci s paravýsadkem BARIUM nadporučíka Josefa Šandery, jenž ve východních Čechách rozvinul úspěšnou zpravodajskou činnost. Právě v souvislosti s rozsáhlou akcí gestapa proti tomuto výsadku byl v prosinci 1944 zatčen a po brutálních výsleších v Hradci Králové a v Praze odeslán do Malé pevnosti Terezín, kde byl umístěn na celu smrti. Život mu tehdy zachránil rychlý konec války. V Terezíně sice onemocněl tyfem a domů se vrátil ve značně zuboženém stavu, ale vrátil se. Nejprve zastával funkci velitele 14. divize v Hradci Králové a v letech 1946-1948 byl zástupcem velitele 5. divize dislokované v Českých Budějovicích. Přestože měl za sebou výraznou odbojovou činnost a pozice, které zastával, byly spojeny s udělením generálské hodnosti, k jeho povýšení v důsledku intrik Reicinova obranného zpravodajství (OBZ) nedošlo. Po změně politických poměrů v Československu, byl Bohumil Borecký již 1. dubna 1948 přeložen do výslužby a 10. června následujícího roku ve svém královéhradeckém bytě zatčen příslušníky StB. Ještě téhož dne byl předán orgánům NKVD a z tzv. repatriačního střediska sovětských státních občanů (kterým nikdy nebyl!) v Praze na Letné převezen do Rakouska a odtud do SSSR, kde byl pro údajnou protisovětskou činnost v době svého působení v čs. legiích odsouzen k trestu smrti. Později byl rozsudek změněn na 25 let, což vzhledem k jeho věku a podmínkám věznění, jimž byl vystaven, představovalo prakticky totéž. K výkonu trestu byl stejně jako generál Vojcechovský zařazen do zvláštního tábora Ozerlag u Tajšetu. Zpět domů do Čech se již nikdy nevrátil.
Dle dostupných informací zemřel Bohumil Borecký 14. října 1954. Skutečnou příčinu smrti se nikdy nepodařilo zjistit. V závěru prvního a zároveň i posledního korespondenčního lístku, který od něj příbuzným za pět dlouhých let dorazil (nese datum 15. srpna 1954, tedy dva měsíce před smrtí) napsal: „Celý můj život zde jest jediná myšlenka a vzpomínka na Vás.“ Jako jeden z mála čs. občanů zavlečených po 2. světové válce do SSSR se plukovník Bohumil Borecký alespoň posmrtně dočkal své rehabilitace. V září 1993 byl prezidentem republiky in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora a 28. října 1996 vyznamenán Medailí Za hrdinství.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních volbách do Senátu PČR kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 – Praha 9.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
