Před deseti dny jsem svůj příspěvek věnoval štábnímu kapitánovi Václavu Morávkovi. Dnes jsem se rozhodl psát o jeho nerozlučném spolubojovníkovi – „čtvrtém ze Tří králů“. Ti, kdo se o dějiny protinacistického odboje zajímají, již vědí, že řeč bude o Františku Peltánovi. Statečném vojákovi a vlastenci, který neprávem zůstává ve stínu svých mnohem známějších spolupracovníků – Josefa Balabána, Josefa Mašína i zmíněného Václava Morávka.
František Peltán, nebo „Ferry“, jak mu doma říkali, se narodil 1. dubna 1913, tedy právě před 110 lety, v Jindřichově Hradci, a to jako nejmladší ze tří synů místního zednického mistra Antonína Peltána a jeho manželky Marie, rozené Blažkové. Hned v raném dětství poznamenala jeho život bolestná ztráta. V roce 1915 totiž jeho tatínek padl na ruské frontě. Tato rána osudu však bohužel neměla být poslední. Když bylo Františkovi 13 let, zemřela náhle i jeho maminka. Je pochopitelné, že za takovéto situace nevyrůstal právě v jednoduchých poměrech.
Sokol a armáda
Přestože byl František nesmírně nadaný, jak opakovaně konstatovali jeho učitelé, nepřicházelo po ukončení základní školní docházky jakékoliv další studium v úvahu. Nastoupil proto do učení na čalouníka, ale kromě toho zvládl i profesi dekoratéra. Ve volných chvílích se věnoval sportu, který byl jeho velkým koníčkem, a to především v řadách jindřichohradeckého Sokola.
Naprosto zásadní změnu v dosavadním Františkově životě přinesl podzim roku 1933. Na počátku listopadu totiž nastoupil tehdy povinnou vojenskou prezenční službu. Zařazen byl k leteckému pluku 6 ve Kbelích u Prahy, kde prošel základním výcvikem. Během něj však jeho nadřízení zjistili, že má mimořádné technické nadání, a proto byl v lednu 1934 odeslán k telegrafnímu praporu 1 do Kutné Hory, kde absolvoval specializovaný radiotelegrafický výcvik. Při něm se výborně osvědčil, a tak dokonce u útvaru po nějakou dobu zůstal jako cvičitel nově nastoupivších nováčků. Služba v armádě se mu nakonec zalíbila natolik, že se v uniformě rozhodl zůstat jako délesloužící poddůstojník. Až do jara 1939 působil u různých útvarů čs. armády (většinou jako velitel radiostanice) a postupem času se vypracoval na jednoho ze špičkových radiotelegrafistů naší branné moci.
Po německé okupaci Čech a Moravy, vzniku protektorátu a okupanty nařízeného rozpuštění čs. armády, byl umístěn jako pomocný úředník k Ústavu pro choromyslné v Kateřinkách. Tato jeho civilní profese však sloužila pouze jako zástěrka jeho rozsáhlé odbojové činnosti. Do ní se zapojil jako jeden z radistů Spojovací skupiny vojenské odbojové organizace Obrana národa již na jaře 1939. Výraznou změnu v jeho životě přineslo na jaře 1941 navázání spolupráce s podplukovníkem Josefem Balabánem a následně i se dvěma zbývajícími členy odbojové skupiny tzv. Tří králů podplukovníkem Josefem Mašínem a štábním kapitánem Václavem Morávkem. Právě tato trojice zapojila Františka do obsluhy radiostanice Sparta II. Když 28. března 1941 odvysílal svou první depeši do Londýna, zcela jistě netušil, jak dramaticky se budou odvíjet jeho další osudy v okupované vlasti. Nedlouho poté se totiž na jejich stopu dostalo gestapo.
Zázračné útěky
V úterý 22. dubna 1941 byl v Dejvicích v důsledku zrady gestapem dopaden podplukovník Josef Balabán a 13. května 1941 se v Nuslích nacisté zmocnili podplukovníka Josefa Mašína. František Peltán tehdy unikl jen zázrakem. Gestapo totiž byt v ulici Pod Terebkou čp. 1238/19 (dnes Čiklova) přepadlo ve večerních hodinách právě ve chvíli, kdy odtud vysílal. Společně s ním se tehdy v bytě nacházeli jak podplukovník Mašín, tak i štábní kapitán Morávek. V takřka bezvýchodné situaci kryl Josef Mašín útěk svých dvou druhů palbou. Zatímco on padl do rukou gestapa, Peltánovi se společně s Morávkem podařilo uprchnout, když se spustili ze čtvrtého patra po tenkém ocelovém anténním lanku z okna bytu.
Hned následující měsíc bylo gestapo opět jen krůček od toho, aby Václava Morávka společně s Františkem Peltánem dopadlo. V sobotu 28. června 1941 vysílali z bytu manželů Františka a Marie Mandíkových v nuselské Horní ulici čp. 1466/10. Jejich radiostanice však byla Němci zaměřena a jim se opět podařilo uniknout pouze šťastnou shodou okolností. František Peltán při té příležitosti údajně využil převlečení za železničáře. Manželé Mandíkovi byli bohužel zatčeni. František Mandík, mimochodem bývalý italský legionář z 1. světové války, byl Němci zavražděn 3. října 1941 v jízdárně ruzyňských kasáren společně s podplukovníkem Josefem Balabánem. Jeho manželka Marie byla odeslána do koncentračního tábora Ravensbrück. Konce války se dožila jen s velkým štěstím.
Po těchto dvou dramatických útěcích se František Peltán na nějakou dobu uchýlil do Plzně, kde si léčil nohy zraněné při dramatickém útěku z bytu v ulici Pod Terebkou a zároveň zde navázal spojení na odbojové složky ÚVOD a PVVZ. Jedním z jeho nejbližších spolupracovníků se v té době stal JUC. Rudolf Mareš, který mu také v první polovině června 1942, tedy v době vrcholící heydrichiády nalezl úkryt u bývalého příslušníka čs. legií ve Francii Čeňka Šillingera v Cerhovicích na Berounsku.
I zde však byl František Peltán nakonec gestapem objeven a cerhovický pivovar, kde se skrýval, byl 30. června 1942 obklíčen Němci. V nastalé přestřelce se mu opět podařilo uniknout, přičemž smrtelně zranil jednoho z gestapáků. Jeho spolupracovník Čeněk Šillinger však neměl štěstí. Při pronásledování byl postřelen a v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu. Gestapo proto zatklo alespoň jeho manželku Annu, kterou zavraždili 3. července 1942, tedy v poslední den stanného práva vyhlášeného po atentátu na Reinharda Heydricha, na střelnici v Praze-Kobylisích.
Poslední boj
Z Cerhovic se František opět uchýlil do Plzně, kde se napojil na odbojové složky ÚVOD, které zajistily jeho utajený převoz do Prahy. Tou dobou se však již začal jeho osud tragicky naplňovat. V sobotu 11. července 1942 večer se měl společně se svým spolupracovníkem Rudolfem Marešem sejít a s dalším odbojářem Václavem Rusým. Netušili však, že ten již o několik dní dříve padl do spárů gestapa a při bestiálním mučení, kterému byl vystaven, termín a místo schůzky prozradil. Gestapo tak celý prostor Kinských sadů obklíčilo a František Peltán společně s Rudolfem Marešem padli do pasti.
V následné zuřivé přestřelce byli oba těžce raněni. Zatímco Rudolf Mareš se z průstřelu břicha zotavil (nakonec ho Němci popravili 20. října 1944 gilotinou), zranění Františka Peltána bylo mnohem těžší. Utrpěl totiž průstřel hlavy, kterému 20. července 1942 podlehl. Jeho tělo skončilo v neoznačeném hrobě na ďáblickém hřbitově. Bylo mu pouhých 29 let.
Jinde by o takto statečnému muži psali knihy, či natáčeli filmy, děti by se o něm učily ve školách. U nás dnes zná jméno Františka Peltána jen hrstka zasvěcených. Jednou se to musí změnit. Věřím.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!